ECLI:CZ:US:2022:3.US.3394.21.1
sp. zn. III. ÚS 3394/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky X1, zastoupené Ing. Mgr. Bc. Petrem Molnárem, advokátem se sídlem Vrchlického 678/19, Hradec Králové, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2021, č. j. 9 T 57/2021-731, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2021 sp. zn. 9 T 57/2021, jimiž bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelka není oprávněna v trestním řízení dále uplatňovat nárok na náhradu škody, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Brně ("městský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené v čl. 2 odst. 3, v čl. 11 odst. 1, v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 2 odst. 4, v čl. 89 odst. 2 Ústavy a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z připojených příloh se podává, že v řízení proti obžalovanému M. P. bylo o jeho vině a trestu rozhodnuto rozsudkem městského soudu ze dne 21. 10. 2021, č. j. 9 T 57/2021-731, a to tak, že jmenovaný měl jako jednatel společnosti X2, nakládat s majetkem této společnosti způsobem, že se její ekonomická situace zhoršila natolik, že nebyla schopna plnit závazky svým věřitelům za jimi dodané služby, tedy mimo jiné i stěžovatelce. Touto činností, kvalifikovanou jako přečin zpronevěry, měl M. P. způsobit škodu společnosti X2 ve výši 1 844 219,33 Kč, za což byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let. Policejní orgán se stěžovatelkou jednal jako s poškozenou, nicméně městský soud při hlavním líčení konaném dne 21. 10. 2021 (předtím, než rozhodl shora uvedeným rozsudkem) rozhodl podle §206 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád" nebo "trestní řád") tak, že L. R. a stěžovatelka jako poškození se nepřipouštějí k trestnímu řízení. Ve vztahu ke stěžovatelce měl městský soud (podle tvrzení stěžovatelky samotné) uvést, že nevidí důvod, proč by poškozenou měla být právě jen stěžovatelka, když poškozených v dané věci je více; navíc jde podle městského soudu o nešvar dnešní doby, řeší-li se obchodněprávní spory v rámci trestního řízení. Pohledávka stěžovatelky byla nadto zajištěna v rámci insolvenčního řízení, přičemž při eventuálním zrušení konkurzu bude tato pohledávka podle městského soudu exekučním titulem.
3. K tomu stěžovatelka uvádí, že úpadcem v konkursním řízení je osoba zcela odlišná od osoby odsouzeného a zjištěný seznam závazků úpadce (společnost X2) v rámci insolvenčního řízení není způsobilým exekučním titulem proti odsouzenému. V případě zrušení konkurzu pro nedostatek majetku pak dojde navíc ke zrušení uvedené právnické osoby a k jejímu výmazu z obchodního rejstříku. I z tohoto důvodu měl městský soud stěžovatelku připustit jako poškozenou s jejím nárokem k trestnímu řízení a o jejím nároku na náhradu škody rozhodnout podle ustanovení §228 tr. řádu. Neučinil-li tak, stěžovatelka to přičítá mimo jiné tomu, že během řízení před městským soudem došlo ke změně složení senátu, což stěžovatelka považuje za zásah do práva na zákonného soudce.
4. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
6. Ústavní soud již dříve konstatoval, že koncepce trestního řízení v České republice - ohledně postavení poškozeného - vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (viz §12 odst. 6 trestního řádu). Poškozený má takto právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 570/99 ze dne 12. 6. 2001 (N 87/22 SbNU 227)]. Pro postavení poškozeného v trestním řízení je přitom určující zejména ustanovení §43 trestního řádu, jež poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, byla jí způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, anebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil.
7. Zároveň je však třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení totiž je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni, kdy vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Proto Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že úprava práv poškozeného v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla uplatněna (trestněprávní) satisfakce [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343)]. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu naopak Ústavní soud chápe spíše jako beneficium legis dané zákonodárcem [viz nález sp. zn. I. ÚS 1587/07 ze dne 9. 6. 2008 (N 104/49 SbNU 531)].
8. Při nahlížení na právo poškozeného uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení přitom nelze odhlédnout ani od samotné podstaty adhezního řízení. To netvoří žádnou samostatnou, časově, formálně či jinak oddělenou část trestního řízení, ale splývá s ním, a to zejména ve stadiu dokazování. Zároveň vykazuje řadu zvláštností, kterými se odlišuje od trestního řízení: není vedeno z úřední povinnosti, nýbrž je podmíněno návrhem poškozeného (neplatí zde zásada oficiality), soud je vázán návrhem poškozeného, nemůže jej překročit, ale nemůže nárok poškozeného ani částečně zamítnout, soud rozhoduje podle hmotněprávních předpisů jiných než trestních (zejména podle občanského zákoníku), avšak procesním postupem podle trestního řádu. Pokud by přitom nebylo vedeno trestní řízení, neměly by orgány činné v trestním řízení žádnou pravomoc o náhradě škody poškozeného rozhodovat. Pojem poškozeného je tudíž širší než pojem subjektu adhezního řízení, neboť zahrnuje i takového poškozeného, který není oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení. Procesní práva poškozeného, jakožto strany trestního řízení, se tedy neredukují toliko na právo na náhradu škody [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 6/2000 ze dne 31. 1. 2001 (N 22/21 SbNU 195; 77/2001 Sb.)].
9. Zároveň z hlediska postavení poškozeného jakožto subjektu adhezního řízení nelze pominout, že nároku na náhradu škody se lze domáhat samostatně v řízení před civilními soudy, které má v těchto věcech fakticky přednost, což vyplývá jednak výslovně z ustanovení §43 odst. 3 trestního řádu, a logicky též z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, nýbrž mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (viz ustanovení §228 a 229 trestního řádu). Z toho je tedy zřejmé, že nemůže dojít k zásahu do základních práv, pokud o nároku na náhradu škody není v trestním řízení rozhodnuto, resp. nejsou-li práva poškozeného ve vztahu k tomuto nároku v trestním řízení naplněna (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 2725/07 ze dne 26. 6. 2008 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1177/16 ze dne 12. 7. 2016). I s ohledem na takto vytýčené postavení poškozeného a podstatu adhezního řízení proto Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o tom, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody v trestním řízení, se ústavněprávnímu přezkumu z podnětu individuální ústavní stížnosti vymyká právě proto, že poškozený může vždy podat občanskoprávní žalobu.
10. To je i případ stěžovatelky, neboť jí zůstávají zachována veškerá práva ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny (zejm. právo na soudní ochranu ve své věci a právo na přístup k soudu), když i ze samotného textu ustanovení §206 odst. 3 věty druhé tr. řádu - na něž odkazuje v projednávané věci aplikované ustanovení §206 odst. 4 tr. řádu - plyne, že rozhodnutí o nepřipuštění poškozeného nebrání uplatnění nároku na náhradu škody před příslušným orgánem. Stěžovatelce totiž v dané věci nebylo odňato postavení poškozené, nýbrž jí nebylo umožněno domáhat se náhrady škody v rámci adhezního řízení - práva poškozené jí však nadále v trestním řízení příslušela.
11. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud považuje za nezbytné konstatovat, že z obsahu protokolu o hlavním líčení, resp. i z odůvodnění shora citovaného rozsudku je zřejmé, že obžalovaný i státní zástupkyně se vzdali práva na podání odvolání a prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu a obžalovaný prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby. Proto soud podle §129 odst. 2 trestního řádu vyhotovil zjednodušený rozsudek, který neobsahuje odůvodnění výroku o vině a trestu. Rozsudek městského soudu tak již nabyl právní moci.
12. I případné zrušení stěžovatelkou napadeného usnesení městského soudu, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatelka není oprávněna v trestním řízení dále uplatňovat nárok na náhradu škody, by jí tedy neumožňovalo domoci se jí tvrzeného nároku v trestním řízení vedeném proti obžalovanému, neboť uvedené trestní řízení je již pravomocně skončeno [k důsledkům případného zrušení pravomocného rozhodnutí o vině a trestu toliko pro nevypořádání se s adhezním nárokem srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2916/15 ze dne 28. 2. 2017 (N 35/84 SbNU 401)]. Ústavní soud tedy v nyní posuzované věci nepřistoupil ani ke kasaci rozsudku městského soudu, jímž bylo rozhodnuto o vině a trestu pro obžalovaného, a to právě s ohledem na výše uvedený vztah subsidiarity mezi nutností odsoudit jednání, které zákon považuje za trestné, a rozhodnutím o právech poškozeného v rámci trestního řízení.
13. Nepřistoupil pak ani k výjimečnému postupu vydání nálezu s toliko akademickým výrokem konstatujícím porušení práv (svobod) stěžovatelky, neboť dospěl k závěru, že v nyní hodnocené věci se souzená trestná činnost - z níž stěžovatelce měla vzniknout škoda - týkala toliko obchodních vztahů mezi právnickými osobami a nešlo naopak (rozdílně od skutkových okolností nálezu sp. zn. III. ÚS 2916/15) k dlouhodobým fyzickým a psychickým útrapám fyzické osoby způsobeným týráním s trvalým dopadem na její rodinný život a jen s omezenou možností domáhat se satisfakce v rámci civilního řízení, neboť další soudní pře by pro tehdejší stěžovatelku jako oběť týrání znamenala především další vnitřní strádání. Žádné takové závažné okolnosti již z povahy věci v nyní hodnocené věci zjistitelné nejsou a stěžovatelka je sama ani v ústavní stížnosti netvrdí.
14. Napadenými rozhodnutími tedy nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu