ECLI:CZ:US:2022:3.US.3429.21.1
sp. zn. III. ÚS 3429/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Mgr. Galiny Struhárové, zastoupené advokátem Ing. Mgr. et Mgr. Janem Siostrzonekem, MBA, sídlem U Cementárny 1303/16, Ostrava, proti II., III. a V. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. října 2021 č. j. 8 Co 186/2021-726, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, a obce A. jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), a to co do jeho II., III. a V. výroku, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
2. S ohledem na podstatu ústavní stížnosti postačí uvést, že z ní a z obsahu napadeného rozsudku vyplývají následující skutečnosti. Žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné - pobočce v Havířově (dále jen "okresní soud") se stěžovatelka domáhala, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost odstranit stavbu (kanalizační potrubí) zřízenou na jejím pozemku bez právního titulu. Okresní soud rozsudkem ze dne 15. 2. 2021 č. j. 110 C 169/2013-672 rozhodl o zřízení věcného břemene ve prospěch vedlejší účastnice, spočívající v uložení kanalizačního potrubí DN 250 přes pozemek stěžovatelky v rozsahu vymezeném geometrickým plánem (dále jen "věcné břemeno"), a to za jednorázovou náhradu ve výši 12 240 Kč. Současně uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 10 000 Kč a České republice náklady řízení ve výši 13 478,70 Kč.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Na jeho základě krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že rozhodl o zřízení shora uvedeného věcného břemene za náhradu ve výši 204 000 Kč (I. výrok), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (II. výrok), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení částku 6 739,35 Kč (III. výrok), a tutéž částku uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení České republice také vedlejší účastnici (IV. výrok).
4. Krajský soud dospěl ve shodě s okresním soudem k závěru, že nebyly dány podmínky pro úplné odstranění neoprávněné stavby podle §135c odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. z."), když odstranění této veřejně prospěšné stavby by bylo mimořádně nákladné a neúčelné (§135c odst. 2 o. z.). V souladu s §135c odst. 3 o. z. dospěl k závěru, že je třeba uspořádat právní poměry mezi stěžovatelkou jako vlastníkem pozemku a vedlejší účastnicí jako vlastníkem stavby tak, že se vedlejší účastnici za náhradu zřídí věcné břemeno v rozsahu nezbytném k výkonu vlastnického práva ke stavbě. Náhradu přiznanou okresním soudem však považoval krajský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu za nepřiměřeně nízkou. Zdůraznil, že při ocenění věcného břemene je nutné zohlednit, zda vedlejší účastnice prováděla stavbu v dobré víře. Ze zjištěného skutkového stavu přitom vyplynulo, že vedlejší účastnice začala provádět stavbu dne 5. 3. 2012 proti vůli stěžovatelky, resp. proti jejímu jednoznačnému sdělení o nesouhlasu s touto stavbou. Podle krajského soudu jde o "podstatnou okolnost, na základě které je nutno znalkyní stanovenou výši věcného břemene navýšit alespoň dvacetinásobně. Stejně tak je nutno navýšit dvacetinásobně znalkyní stanovenou cenu z důvodu, že se jedná o časově neomezenou stavbu, žalobkyně je zatížena touto stavbou, byť vedenou pod povrchem pozemku, na dobu neurčitou a po dobu neurčitou nemůže s částí pozemku, pod kterou stavba vede, včetně ochranného pásma, nakládat, tedy s pozemkem v rozsahu 170 m2. Při úvahách o navýšení ceny věcného břemene, je nutno brát v úvahu ochranu vlastnického práva, kdy je zřejmé to, že v podstatě tato část pozemku je pro žalobkyni nepoužitelná stran výsadby, stran jakýchkoliv staveb, oplocení apod. Těmito úvahami se tedy ... soud řídil při stanovení ceny věcného břemene, přičemž částka stanovená znalkyní ve výši 4 080 Kč je pouze výchozí cenou pro další úvahy soudu o možnosti jeho navýšení. Dle názoru ... soudu je tak nutno znalkyní stanovenou cenu navýšit padesátinásobně, to je na částku 204 000 Kč" (bod 13 odůvodnění).
5. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle §224 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tak, že ji žádnému z účastníků nepřiznal. Tento svůj výrok odůvodnil tak, že se stěžovatelka domáhala úplného odstranění stavby, přičemž v tom jí vyhověno nebylo. Soudním rozsudkem bylo toliko zřízeno věcné břemeno a to bylo náležitě oceněno. Vedlejší účastnice se naproti tomu domáhala zamítnutí žaloby o odstranění stavby, neboť žalobu považovala za zcela nedůvodnou. Na základě toho měl krajský soud "za to, že úspěch a neúspěch obou účastníků je shodný, a proto rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů" (bod 15 odůvodnění). Jde-li o náklady státu, ty činily 13 478,70 Kč, a s ohledem na 50% úspěšnost každého z účastníků krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve III. a IV. výroku rozsudku.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně rekapituluje průběh řízení před soudy a uvádí, že napadenými nákladovými výroky bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
7. Podstatou argumentace stěžovatelky je, že vedlejší účastnice prováděla stavbu kanalizace ve zlé víře, a právě ona zavinila podání žaloby. Z toho důvodu není podle stěžovatelky věcně správné, aby jí krajský soud nepřiznal náhradu nákladů řízení. Zdůrazňuje, že "řízení o vypořádání neoprávněné stavby je řízením, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi jeho účastníky, a soud není vázán návrhem účastníků co do způsobu vypořádání". V té souvislosti pak poukazuje na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Rozsudek krajského soudu považuje stěžovatelka za vnitřně rozporný a uvádí, že s ohledem na skutkové a právní okolnosti případu nebylo možné její žalobu zamítnout. To by se mělo odrazit rovněž ve výrocích o nákladech řízení. Podle stěžovatelky "to, že soud stavbu neodstraní dle žaloby vlastníka pozemku nelze považovat za procesní vítězství žalovaného vlastníka stavby, a to především proto, že všechny tyto způsoby vypořádání jsou již pouhým důsledkem protiprávního jednání žalovaného vlastníka stavby". Uvádí též, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání, a že v daném případě jsou "dány okolnosti zvláštního zřetele hodné, ke kterým obecné soudy měly přihlížet při rozhodování o náhradě nákladů řízení".
8. V podstatné části ústavní stížnosti pak stěžovatelka fakticky zpochybňuje též rozhodnutí krajského soudu ve věci samé, když nesouhlasí se zřízením věcného břemene a považuje za důvodný svůj nárok na úplné odstranění stavby (srov. zejména str. 10 až 14 ústavní stížnosti). Zároveň však uvádí, že s ohledem na neúměrnou délku řízení nehodlá výrok rozhodnutí ve věci samé napadat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení nebylo dovolání objektivně přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených výroků rozsudku krajského soudu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "super-revizní" instancí v systému obecného soudnictví [srov. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. Nepřísluší mu zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by měl na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech jiný názor. Obzvláště zdrženlivý přístup Ústavního soudu je pak na místě při přezkumu výroků o náhradě nákladů řízení, "neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod" [nález ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07 (N 189/47 SbNU 461)].
12. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319) nebo ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177)]. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu je proto třeba, aby vady nákladových výroků "dosáhly specifické kvality a značné intenzity, a tudíž se zde, silněji než jinde, uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu" (usnesení ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2542/21). Takto kvalifikované vady však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
13. Napadené rozhodnutí, resp. jeho nákladové výroky, jsou přiměřeně odůvodněny a je patrné, z jakých ustanovení právních předpisů krajský soud vycházel. Úvahy, kterými byl krajský soud při rozhodování o nákladech řízení veden, nelze z ústavněprávního hlediska považovat za nikterak vybočující.
14. Stěžovatelka nebyla se svou žalobou na úplné odstranění předmětné stavby úspěšná. Úspěšná v řízení nebyla ani vedlejší účastnice požadující zamítnutí žaloby. S ohledem na okolnosti případu soudy podle §135c odst. 3 o. z. rozhodly o zřízení (úplatného) věcného břemene na pozemku stěžovatelky ve prospěch vedlejší účastnice. V té souvislosti je třeba podotknout, že "znění zákona ani jeho smysl nevylučuje jiné uspořádání poměrů, než jaké zákon výslovně vyjmenovává. Situace, které v důsledku neoprávněné stavby mohou vzniknout, jsou natolik různorodé, že zákonodárce nechtěl taxativním způsobem uvést jejich výčet. Je proto věcí soudu, aby v každém případě našel nejvhodnější řešení, které by bylo v souladu se zněním i s účelem §135c, s principy, na kterých je založeno platné občanské právo, a zejména též s Listinou..." [SPÁČIL, J. §135c (Stavba na cizím pozemku) In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, marg. č. 8]. Zjednodušeně řečeno lze konstatovat, že soudy přistoupily ke "kompromisnímu" řešení, které není plným úspěchem žádné ze stran.
15. Absenci dobré víry vedlejší účastnice při provádění stavby, jakož i další konkrétní okolnosti případu zohlednil krajský soud značným způsobem již v samotném výroku ve věci samé, když zvýšil náhradu za zřízené věcné břemeno oproti znaleckému posudku padesátinásobně - ze 4 080 Kč (resp. 12 240 Kč přiznaných okresním soudem) na 204 000 Kč. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí, jaká výše náhrady nákladů řízení jí měla být správně přiznána. S ohledem na skutečnost, že okresní soud jí v předchozím řízení přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 10 000 Kč, lze se domnívat, že půjde v porovnání s přiznanou náhradou za zřízení věcného břemene o částku zlomkovou, resp. z ústavněprávního hlediska bagatelní. To platí rovněž o částce 6 739,35 Kč, kterou má stěžovatelka (stejně jako vedlejší účastnice) uhradit na nákladech řízení státu. Za situace, kdy sama stěžovatelka netvrdí značnou intenzitu zásahu do svého práva vlastnit majetek podle čl. 36 odst. 1 Listiny, není na místě, aby Ústavní soud nahrazoval úvahu krajského soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, resp. rozložení povinnosti zaplatit státu náklady řízení na vypracování znaleckého posudku.
16. Lze tak shrnout, že napadené rozhodnutí krajského soudu je projevem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z požadavků kladených ústavním pořádkem, a jeho nákladovými výroky nebylo porušeno žádné stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
17. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu