ECLI:CZ:US:2022:3.US.3431.21.1
sp. zn. III. ÚS 3431/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ruzyně, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Kladno, Hajnova 40, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 67 To 342/2021-190, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 9. 2021, sp. zn. 41 PP 6/2021, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 nevyhověl napadeným usnesením stěžovatelově žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (dále jen "VTOS"). Následným usnesením městského soudu pak byla dle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení obvodního soudu.
3. Stěžovatel vytýká městskému soudu, že se zcela nevypořádal s jeho argumentací; zejména nezohlednil odkazovanou judikaturu Ústavního soudu, ale naopak rozhodoval s přihlédnutím k judikatuře starší a zaujal právní názor, že soudy nemají povinnost i při splnění zákonem stanovených podmínek odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Stěžovatel namítá, že soudy při rozhodování zohlednily, že nepožádal rodiče a družku, kterým dříve finančně a pracovně vypomáhal, aby za něj uhradili náhradu škody poškozeným. Tento požadavek však stěžovatel považuje za nelegitimní, neboť odporuje základní zásadě právního státu, že každý odpovídá jen za své vlastní jednání, a nikoliv za jednání jiných osob, byť by šlo o osobu blízkou. Dále stěžovatel brojí proti zohlednění jeho "sklonů páchat trestnou činnost", když soudy přihlédly ke starším záznamům o jeho odsouzení, ke kterým však být přihlédnuto nemělo. Oba popsané důvody, které soudy při zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění vzaly do úvahy, jsou podle stěžovatele již mimo podmínky, jejichž splnění by měly soudy posuzovat, a tím i mimo meze zákonem soudům stanovené pravomoci.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
5. Podmíněné propuštění upravené v §88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou, podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahuje k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je na místě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení §88 odst. 3 tr. zákoníku přidává k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud je vykonával.
6. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje nezávislé rozhodnutí obecných soudů; je povolán kasačním způsobem zasáhnout pouze v případě, vybočuje-li činnost obecných soudů ze zásad spravedlivého procesu [srov. nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323), nebo nález ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz].
7. Přestože však Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS, ve výjimečných případech je jeho zásah namístě. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu například tehdy, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, jestliže zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, či nerespektovaly při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) a nález ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37)]. Takové důvody ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu však ve věci stěžovatele nenastaly.
8. Ústavní soud v minulosti též opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut [nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), bod 7; nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), bod 8; usnesení ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2018/18; nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Tato mimořádnost spočívá dle judikatury v tom, že soud má možnost, a nikoli povinnost odsouzeného podmíněně propustit. To ovšem neimplikuje, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování, anebo že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Český právní systém nezná automatické podmíněné propuštění, ale pouze jeho diskreční variantu; to však neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky, což vyplývá zejména z požadavku právního státu.
9. Z výše uvedeného je zřejmé, že si stěžovatel vyhovění žádosti o podmíněné propuštění z VTOS nemůže nárokovat, a to ani v nyní posuzované věci, neboť dosud nebyly splněny všechny zákonem stanovené podmínky. K námitkám stěžovatele je možné uvést, že obecným soudům nelze důvodně vytýkat, že nepovažovaly za dostačující stěžovatelem předložené záruky vztahující se ke splnění podmínky vedení řádného života v budoucnu. Pochybnosti zde totiž vyvolalo jeho budoucí zaměstnání osobního řidiče. To totiž vykonával i před nástupem do výkonu trestu, přesto finanční situace stěžovatele po pravomocném odsouzení byla taková (přestože šlo teprve o počátek pandemie covidu-19 či částečně dokonce o období před jejím započetím), že neměl žádných prostředků ani majetku, které by použil na náhradu škody poškozeným. Sám stěžovatel možnost vykonávat toto zaměstnání i výši příjmu navíc relativizuje slovy "s měsíčním příjmem nevím jakým, je covidová situace, nechci tady házet čísla, nevíme, co se může stát, ale viděl bych to kolem 30 tisíc." V tomto smyslu lze obavu soudu o stabilitu a výši příjmu stěžovatele, ze kterého by měl dále hradit způsobenou škodu, považovat za legitimní. I proto se stěžovateli ze strany obvodního soudu dostalo návodu, co od něj v tomto směru v budoucnu očekává.
10. Stejně ústavně právně plně akceptovatelnou spatřuje Ústavní soud argumentaci obecných soudů ve vztahu k hodnocení přístupu stěžovatele k hrazení škody. Vypořádání shodných námitek stěžovatele ke splnění této podmínky stížnostním soudem přitom považuje Ústavní soud za dostačující. V odůvodnění napadeného usnesení totiž městský soud vysvětlil, že nelze zaměňovat upozornění obvodního soudu na další možnosti, které by stěžovatel mohl využít, za požadavek, aby příbuzní stěžovatele uhradili jím způsobenou škodu. Nepřesvědčil-li však stěžovatel obecné soudy o snaze učinit pro zaplacení škody maximum, považuje Ústavní soud za rozhodující, že své závěry dostatečně a přesvědčivě odůvodnily (ať už přihlédnutím k jeho nevědomosti o reálné výši dlužných částek či nejistému budoucímu zaměstnání a výdělku), a to způsobem, který považuje zdejší soud za ústavně konformní.
11. Z výše uvedených důvodů je nadbytečné zabývat se podrobně otázkou, zda v nyní posuzované věci měly obecné soudy při splnění zákonných podmínek stěžovatelem povinnost žádosti o podmíněné propuštění vyhovět, neboť taková situace nenastala. Z předložených rozhodnutí obecných soudů přitom jednoznačně vyplývá, že se naplněním zákonných podmínek pro (ne)vyhovění žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z VTOS zabývaly řádně a své závěry o jejich nenaplnění dostatečně odůvodnily. Tato odůvodnění přitom reagují na konkrétní okolnosti a aktuální možnosti stěžovatele.
12. Jak je již uvedeno výše, Ústavní soud při jejich rozhodování neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu