ECLI:CZ:US:2022:3.US.346.22.1
sp. zn. III. ÚS 346/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti VODAK Humpolec, s. r. o., sídlem Pražská 544, Humpolec, zastoupené advokátem Mgr. Lubošem Kučírkem, sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6 - Dejvice, proti výrokům I. a III. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 16. listopadu 2021 č. j. 15 Co 255/2021-141, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníka řízení, a Ladislava Váni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. V řízení o zaplacení částky ve výši 22 445 Kč s příslušenstvím Okresní soud v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 13. 7. 2021 č. j. 12 C 59/2020-96 vyhověl z větší části žalobě stěžovatelky (žalobkyně) a vedlejšímu účastníkovi řízení (žalovanému) uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 19 576,80 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a to v měsíčních splátkách po 1 000 Kč. V rozsahu částky 2 868,20 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.). Výrokem III. nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení a výrokem IV. jí uložil povinnost zaplatit státu za vyplacené svědečné částku 88 Kč. Žalovanou částku stěžovatelka požadovala z důvodu zaplacení vodného a stočného, přičemž spor byl veden kvůli úniku vody v důsledku poškození potrubí bleskem.
3. K odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka řízení Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 11. 2021 č. j. 15 Co 255/2021-141 potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích o platební povinnosti vedlejšího účastníka řízení a o náhradě nákladů účastníků a náhradě nákladů státu (výrok I.). Výrokem III. nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozsudek okresního soudu změnil toliko v části výroku o lhůtě ke splnění platební povinnosti tak, že vedlejší účastník řízení je povinen částku 19 576,80 Kč platit v měsíčních splátkách po 2 000 Kč (výrok II.). Co se týče náhrady nákladů řízení obecné soudy shodně uvedly, že stěžovatelka byla sice z převážné části úspěšná (v rozsahu 74%), avšak dospěly k závěru, že ve věci byly dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které je třeba aplikovat §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Mimořádné okolnosti pro použití §150 o. s. ř. spatřovaly obecné soudy v tom, že ke zvýšenému průtoku vody nedošlo žádnou činností vedlejšího účastníka řízení, nýbrž nepřízní počasí a zejména v majetkových poměrech vedlejšího účastníka řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s použitím §150 o. s. ř., přičemž vyslovuje přesvědčení, že postup krajského soudu byl v rozporu se zásadou ovládající rozhodování o nákladech řízení, jíž je úspěch ve věci. Soudům vytýká, že podrobně nezkoumaly majetkové poměry vedlejšího účastníka řízení a spokojily se pouze s jeho tvrzením o invalidním důchodu a výpisem z účtu. Polemizuje rovněž s argumentem, o který byl rovněž opřen závěr o aplikaci §150 o. s. ř., že ke zvýšenému průtoku vody nedošlo činností vedlejšího účastníka řízení. Tento argument obecných soudů nepovažuje za logický, neboť bylo zcela v rukou vedlejšího účastníka řízení, jakým způsobem a v jakém časovém horizontu si vodovodní přípojku opraví. Obecné soudy se konečně nezabývaly ani přístupem a postojem vedlejšího účastníka řízení, který nebyl schopen žádného kompromisu a trval na tom, že není k platbě povinen, což prodloužilo soudní řízení a vedlo ke vzniku dalších nákladů na právní zastoupení stěžovatelky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Z hlediska námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí soudů o nákladech řízení [srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05 ]. Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
8. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř., který obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto oprávnění však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro použití §150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)].
9. Zároveň podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že obecný soud při použití moderačního práva podle §150 o. s. ř. musí vytvořit účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu [např. nález ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3237/17 (N 21/88 SbNU 285)]. Jinak řečeno, při aplikaci §150 o. s. ř. je povinností obecného soudu nevydat pro účastníky překvapivé rozhodnutí.
10. Výše uvedená obecná východiska zvažoval Ústavní soud i nyní posuzované věci a dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Zdůvodnění nutnosti použití §150 o. s. ř., které provedly obecné soudy, považuje Ústavní soud z pohledu standardů kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí za dostačující. Napadené rozhodnutí není ani nijak překvapivé a procesní práva stěžovatelky byla dostatečně šetřena, neboť měla možnost se k uplatnění moderačního práva okresním soudem v odvolání vyjádřit a věcně vůči němu argumentovat, což také učinila.
11. Hlavním důvodem pro aplikaci §150 o. s. ř. pak byly výdělkové možnosti vedlejšího účastníka řízení. I když okresní soud jeho výdělkové možnosti blíže nezkoumal, krajský soud se jimi již podrobněji zabýval, když si od vedlejšího účastníka řízení vyžádal podklady pro jejich doložení (výpis z účtu), z něhož se mj. podává, jaké jsou jeho příjmy i to, že je příjemcem invalidního důchodu. I když si lze jistě představit zevrubnější zkoumání majetkových poměrů, Ústavní soud důvod pro svůj zásah neshledává a nemůže přisvědčit stěžovatelce, že nebyly dány důvody pro moderaci nákladů řízení, či že by postup krajského soudu nebyl dostatečně zdůvodněn a jevil se jako projev libovůle.
12. Pokud jde o konkrétní výši nákladů řízení při použití moderačního práva, je nutno vzít v potaz, že při aplikaci §150 o. s. ř. půjde vždy o určitou spravedlnostní představu o míře krácení nákladů řízení, kterou však nelze exaktně vypočítat, resp. zdůvodnit nějakým přesným vzorcem. Takový požadavek by byl ve své podstatě při spravedlnostní úvaze soudu nesplnitelný a Ústavní soud stále musí akceptovat určitou míru diskrece, kterou obecný soud při aplikaci §150 o. s. ř. má a nemůže jeho úvahy nahrazovat svými. Nemůže tak ani existovat jen jedno ústavně konformní řešení určení výše nákladů řízení při využití moderačního práva. Podstatné z pohledu Ústavního soudu je splnění shora shrnutých požadavků na rozhodnutí obecného soudu při aplikaci §150 o. s. ř.
13. Ústavní soud vnímá argument stěžovatelky, že byla ve sporu z větší části úspěšná. Tuto skutečnost obecné soudy vzaly v potaz, ovšem zároveň zohlednily i další okolnosti, které z jejich pohledu převážily při aplikaci §150 o. s. ř. nad uplatněním zásady úspěchu ve věci.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu