ECLI:CZ:US:2022:3.US.38.22.1
sp. zn. III. ÚS 38/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. P., 2) M. B., zastoupených Mgr. Janem Kozákem, advokátem, sídlem Karlovo nám. 287/18, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2021 č. j. 6 Tdo 526/2021-4392, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 sp. zn. 61 To 676/2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. července 2020 č. j. 14 T 123/2017-4287, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozsudků Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Byť stěžovatelé výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhují zrušit usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jejich dovolání odmítnuto, z obsahu odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že nesouhlasí ani s tímto usnesením, jehož kopii předkládají a od jehož doručení počítají lhůtu k podání ústavní stížnosti. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku tedy stěžovatelé označují způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08, rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem obvodního soudu byli stěžovatelé uznáni vinnými pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle §23 téhož zákona a každý z nich byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále jim byla podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost nahradit ve zkušební době podle svých sil a možností škodu způsobenou poškozeným. Současně bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
4. K odvolání stěžovatelů městský soud dalším napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zrušil rozhodnutí obvodního soudu v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 téhož zákona nově rozhodl tak, že oba stěžovatele uznal vinnými pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1 a 3 tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2020 a každého z nich odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. O povinnosti nahradit škodu poškozeným rozhodl stejně jako obvodní soud.
5. Soudy obou stupňů rozhodovaly ve věci podruhé, neboť původní zprošťující rozsudek obvodního soudu ze dne 16. 5. 2019 městský soud usnesením ze dne 30. 10. 2019 zrušil a obvodnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Stěžovatelé podali proti rozsudku městského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatelů
7. Zásadní problém shledávají stěžovatelé ve skutečnosti, že odsuzující rozsudek obvodního soudu byl vydán poté, co městský soud zrušil původní zprošťující rozsudek, přičemž obvodní soud vycházel při svém opakovaném rozhodování z totožné důkazní situace, ale dospěl ke zcela opačnému závěru. V napadených rozhodnutích se dle názoru stěžovatelů soudy nezabývaly otázkou zavinění, když obvodní soud svoji původní úvahu o absenci nepřímého úmyslu s odkazem na kasační rozhodnutí městského soudu vypustil a městský soud pouze odkázal na odůvodnění soudu nalézacího. V důsledku toho není stěžovatelům zřejmé, jaké právní úvahy vedly obvodní soud k opuštění původního závěru, případně na základě jakých úvah nebyla odvolacím soudem přijata obhajoba stěžovatelů. Za nezákonný označují postup městského soudu, který v kasačním rozhodnutí sdělil okresnímu soudu, jakým způsobem by měl hodnotit provedené důkazy, a to přesto, že je sám neprovedl. Došlo tím k popření zásady ústnosti a bezprostřednosti řízení a k zásahu do zásady volného hodnocení důkazů a ve svém důsledku k porušení práva na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
9. Jde-li však o napadený rozsudek obvodního soudu, který v celém rozsahu zrušil svým rozhodnutím městský soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana práv - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
11. Z napadených rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu se podává, že ve věci již bylo jednou obvodním soudem rozhodnuto, když stěžovatelé byli jeho rozsudkem ze dne 16. 5. 2019 č. j. 14 T 123/2017-4164 podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěni obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 téhož zákona. Ke stížnosti státního zástupce však městský soud usnesením ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. 61 To 360/2019 uvedené rozhodnutí zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání, přičemž konstatoval, že odůvodnění rozsudku nemá zcela náležitosti uvedené v §125 odst. 1 tr. řádu a je v rozporu s výrokem rozsudku. Z jeho odůvodnění (které městský soud citoval) totiž jednoznačně vyplynulo, že stěžovatelé nepochybně uvedli své klienty v omyl. Obvodní soud pak po opětovném zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že po objektivní i subjektivní stránce byly všechny zákonné znaky uvedeného trestného činu naplněny.
12. Vyslovují-li stěžovatelé v této souvislosti nesouhlas s vedením trestního procesu ve stádiu odvolacího řízení, resp. se způsobem, jakým bylo řízení vedeno poté, co bylo zrušeno rozhodnutí obvodního soudu a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, Ústavní soud tvrzený zásah do jejich základních práv neshledal. V případě stěžovatelů nešlo o to, že by odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které však sám neprovedl. Zaujal pouze jiné právní hodnocení skutkových zjištění obvodního soudu. Stejnou námitku vznesli stěžovatelé ve svém odvolání a městský soud ji v napadeném rozsudku řešil zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i soudu Ústavního. Jeho závěru, že odvolací soud postupoval při vydání kasačního rozhodnutí v mezích svých oprávnění stanovených v §264 tr. řádu, nelze z ústavního hlediska nic vytknout, neboť hlavním důvodem kasačního rozhodnutí byla právní, a nikoliv skutková otázka. Takto vnímal kasační rozhodnutí i obvodní soud (viz bod 41 odsuzujícího rozsudku). Nejde tedy o situaci, která je řešena např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31).
13. Nelze přisvědčit ani námitce, že se soudy obou stupňů nezabývaly otázkou zavinění. V této souvislosti lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu, který mimo jiné konstatoval, že stěžovatelé jednali úmyslně, neboť v inkriminované době věděli, že jim pravomocně byla vypovězena pojistná smlouva, konkrétně pojištění proti úpadku. Bylo tedy povinností stěžovatelů činnost své cestovní kanceláře ukončit pro nesplnění zákonné podmínky k nabízení a prodeji zájezdů podle zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu. Subjektivní stránka zločinu podvodu byla též prokázána tím, že na předmětných smlouvách uvedených ve výroku rozsudku obvodního soudu, které byly uzavřeny až po dni 2. 7. 2013, je uvedeno datum 1. 7. 2013, na což byli stěžovatelé některými klienty upozorněni, a přesto k nápravě nedošlo. O jejich úmyslu svědčí i skutečnost, že i po datu 2. 7. 2013 ponechali v cestovní kanceláři vyvěšený certifikát o pojištění proti úpadku a totéž i na svých webových stránkách a také před všemi klienty zamlčeli absenci povinného pojištění cestovní kanceláře. Není tak pochyb o tom, že takovýmto jednáním uvedli všechny poškozené v omyl a obohatili tak cestovní kancelář o celkovou částku 755 210 Kč, představující úhradu zájezdu jednotlivými poškozenými, které ale nebyly uskutečněny, přičemž tyto peníze nebyly poškozeným vráceny.
14. Poukazují-li stěžovatelé na výši trestu, uloženého městských soudem v rozporu se zásadou reformatio in peius, ani této námitce nelze přiznat opodstatněnost. Městský soud totiž stěžovatelům uložil stejné tresty jako obvodní soud, přestože na jejich straně shledal řadu přitěžujících okolností, které obvodní soud nezohlednil, a na straně obvodního soudu zjistil pochybení v aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že nebýt zásady reformatio in peius, stěžovatelům by za jejich jednání uložil trest důraznější.
15. Nadto se z usnesení Nejvyššího soudu, v němž byly řešeny námitky stěžovatelů proti závěrům soudů o jejich vině, nepodává, že by stěžovatelé argumenty o porušení zásady reformatio in peius při ukládání trestů uplatnili v dovolání (ani z argumentace v ústavní stížnosti nevyplývá, že by ji v dovolacím řízení vznesli, avšak Nejvyšší soud se jí nezabýval). Vyloučili tím, aby se Nejvyšší soud touto námitkou zabýval.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by postupem a rozhodnutími soudů byla porušena jakákoliv ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o ústavním soudu a ústavní stížnost proti rozhodnutím městského soudu a Nejvyššího soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou a část ústavní stížnosti proti rozsudku obvodního soudu odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako stížnost, k jejímuž projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu