ECLI:CZ:US:2022:3.US.396.22.1
sp. zn. III. ÚS 396/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Zdeňka Husníka, zastoupeného Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem, sídlem Pštrossova 1925/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 33 Cdo 2563/2021-428 a proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. dubna 2021 č. j. 83 Co 30/2020-413, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Jozefa Paločka a Andrey Paločkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), do práva vyjádřit se k provedeným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatel (žalobce) se po vedlejších účastnících řízení (žalovaných) domáhal zaplacení částky 150 816,50 Kč s příslušenstvím z titulu plnění ze smlouvy o dílo (rekonstrukce střechy a podlah a vybudování přístavku) s tím, že žalovanou částku tvoří nedoplatek ceny díla bez daně z přidané hodnoty ve výši 75 896 Kč a 15% daň z přidané hodnoty z celkové částky 499 471 Kč, tj. částka ve výši 74 920,50 Kč. Dále požadoval smluvní pokutu ve výši 273 750 Kč.
3. Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 18. 11. 2019 č. j. 32 C 92/2016-351 ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 28. 5. 2020 č. j. 32 C 92/2016-385 a opravným usnesením ze dne 28. 5. 2020 č. j. 32 C 92/2016-384 žalobě vyhověl a vedlejším účastníkům řízení uložil povinnost zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně částku celkem ve výši 424 566,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 4. 2021 č. j. 83 Co 30/2020-413 v části výroku I., jímž bylo vyhověno žalobě v požadavcích na zaplacení 273 750 Kč a 40 795 Kč s příslušenstvím, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.); v části výroku I., jímž bylo vyhověno žalobě v požadavku na zaplacení celkem 110 021,50 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích II., III. a IV. o nákladech řízení rozsudek okresního soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Krajský soud po částečném zopakování dokazování konstatoval, že stěžovatel, jakožto zhotovitel díla opíral svůj nárok o písemnou smlouvu o dílo ze dne 3. 5. 2015 a o dalších pět smluv o dílo uzavřených v ústní formě. Šlo tedy o více peněžitých nároků se samostatným skutkovým základem. Co se týče uplatněného nároku z písemné smlouvy ze dne 3. 5. 2015, krajský soud dovodil, že účastníci smlouvy učinili předpokladem splatnosti ceny díla vystavení a doručení takového daňového dokladu, který bude mít zákonné náležitosti (tj. náležitosti vyžadované zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném v rozhodné době). Krajský soud konstatoval, že ze skutkových zjištění je zřejmé, že faktura č. 22 ze dne 30. 9. 2015 vystavená stěžovatelem jakožto souhrnný daňový doklad (dále jen "faktura č. 22") neobsahovala náležitosti vyžadované §31b odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty"), takže splatnost doplatku ceny díla dosud nenastala. Krajský soud uzavřel, že nebyla-li cena díla dosud splatná, nevznikl stěžovateli ani nárok na zaplacení 15% daně z přidané hodnoty ve výši 40 795 Kč s příslušenstvím, ani nárok na smluvní pokutu ve výši 273 750 Kč.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 11. 2021 č. j. 33 Cdo 2563/2021-428 odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatel nedostál své povinnosti vymezit přípustnost dovolání ve vztahu k jím formulované otázce aplikace zákona o dani z přidané hodnoty ve znění rozhodném v době vystavení faktury č. 22 (tj. ke dni 30. 9. 2015), čímž znemožnil její dovolací přezkum. K tomu Nejvyšší soud doplnil, že předpoklad přípustnosti dovolání stěžovatel specifikoval pouze u právní otázky, zda osoba povinná k dani může nebo musí vystavit souhrnný daňový doklad ve smyslu §31b zákona o dani z přidané hodnoty, kterou považuje za Nejvyšším soudem dosud neřešenou. Na této otázce však nebylo rozhodnutí krajského soudu založeno. Jestliže totiž ze skutkových zjištění nevyplynulo, že by stěžovatel vystavoval faktury na dílčí plnění a vystavil toliko jednu fakturu č. 22, která obsahovala souhrn různých (blíže neurčených) plnění, které vedlejším účastníkům řízení poskytl podle všech uzavřených smluv o dílo, učinil sám v mezích daných zákonem o dani z přidané hodnoty volbu vystavit souhrnný daňový doklad. A pakliže této zákonné možnosti vydat souhrnný daňový doklad využil, bylo nezbytné, aby takový doklad splňoval zákonné náležitosti ve smyslu §31b odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty, což však tento doklad nesplňoval. Nespočívalo-li ovšem rozhodnutí krajského soudu na uvedené otázce, nemohlo být ani pro její řešení dovolání přípustné. Dalšími námitkami (rozhodování krajského soudu v rozporu se zásadou koncentrace řízení, nesplnění smluvních požadavků u faktury č. 22, vydání překvapivého rozhodnutí, nepoučení stěžovatele v souvislosti s otázkou splatnosti) pak stěžovatel nezpochybňoval právní posouzení věci, nýbrž namítal vady řízení, k nimž však Nejvyšší soud může přihlížet jen, bylo-li by dovolání přípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve shrnuje dosavadní průběh řízení a stav věci. Pochybení krajského soudu spatřuje v retroaktivní aplikaci §31b zákona o dani z přidané hodnoty a v tom, že mu krajský soud nedal možnost vyjádřit se k odlišnému právnímu názoru, který se týkal aplikace tohoto ustanovení. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že odmítl dovolání, přestože podle přesvědčení stěžovatele byly předpoklady přípustnosti řádně vymezeny. K tomu uvádí, že krajský soud posuzoval náležitosti faktury č. 22 podle §31b odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném od 1. 4. 2019 (tj. od novely provedené zákonem č. 80/2019 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti daní a některé další zákony), ačkoliv tato faktura byla vystavena již dne 30. 9. 2015. Podle stěžovatele jde tak o pravou retroaktivitu, která je zakázána a došlo tím ke svévolnému porušení jeho legitimního očekávání. V době vystavení faktury č. 22 tato nemusela obsahovat samostatné údaje o každé přijaté platbě, neboť zákon o dani z přidané hodnoty tuto povinnost nestanovoval. Neaplikoval-li by krajský soud retroaktivně §31b odst. 4 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty, nemohl by ani dospět k závěru o absenci zákonných náležitostí faktury č. 22. Nejvyšší soud pak přehlédl, že bylo aplikováno toto ustanovení retroaktivně.
7. Další pochybení krajského soudu spatřuje stěžovatel v tom, že jej neseznámil se svým odlišným právním názorem na otázku splatnosti ceny díla a jeho rozsudek tak byl překvapivý. Krajský soud pouze naznačil, že tuto otázku bude zkoumat, ale již neřekl z jakého hlediska. Správně měl přitom postupovat podle §118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a stěžovatele řádně poučit. V této souvislosti stěžovatel připomíná zejména nález 30. 11. 2021 sp. zn. I. ÚS 933/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Nejvyššímu soudu pak vytýká nepřezkoumatelnost jeho usnesení, resp. to, že odmítnutí dovolání bylo odůvodněno obecně a paušálně pro nevymezení předpokladů přípustnosti. Vyslovuje přesvědčení, že i když neuvedl se kterým konkrétním rozhodnutím Nejvyššího soudu je napadený rozsudek krajského soudu v rozporu, jeho argumentace, že retroaktivní použití právního předpisu je v rozporu s veškerou právní naukou a judikaturou všech soudů, byla dostatečně určitá a splňující zákonem stanovené předpoklady. V této souvislosti odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), jakož i na nález ze dne 24. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 1625/21. Podle stěžovatele §237 o. s. ř. nevyžaduje, aby v dovolání byla citována judikatura Nejvyššího soudu, se kterou má být napadeného rozhodnutí v rozporu. Jde jen o požadavek formulovaný Nejvyšším soudem, který tak nepřípustně zužuje podmínky přípustnosti dovolání. Nesprávné bylo i posouzení druhého předpokladu přípustnosti dovolání (vymezení otázky dosud neřešené), neboť podle názoru stěžovatele na této otázce rozhodnutí krajského soudu, bylo, byť nepřímo, postaveno. Nejvyšší soud měl přezkoumávat i postup krajského soudu, který byl v rozporu s předpisy upravujícími koncentraci řízení.
III.
Vyjádření účastníků řízení
9. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení a od okresního soudu si vyžádal příslušný spis (sp. zn. 32 C 92/2016).
10. Nejvyšší soud s námitkami stěžovatele nesouhlasí. Spatřoval-li stěžovatel pochybení Nejvyššího soudu v tom, že nesprávně dovodil, že stěžovatel řádně nevymezil přípustnost dovolání, pak Nejvyšší soud poukázal na znění §237 o. s. ř. Základní podmínkou identifikující důvod přípustnosti dovolání je vymezení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu. Právní otázku, při jejímž řešení se měl krajský soud v dané věci odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, však stěžovatel neformuloval, ani neuvedl žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož by bylo možno namítaný odklon dovodit. V této souvislosti odkázal Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1092/15. Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval nebo doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání. Na další stěžovatelem předestřené otázce Nejvyšším soudem dosud neřešené, zda osoba povinná k dani může nebo musí vystavit souhrnný daňový doklad ve smyslu §31b zákona o dani z přidané hodnoty, pak rozhodnutí krajského soudu nespočívalo, neboť krajský soud nedovodil, že bylo povinností stěžovatele vystavit souhrnný daňový doklad, když pouze konstatoval, že vyúčtování ceny díla fakturou č. 22 z 30. 9. 2015 neodpovídá zákonným požadavkům. Ostatními námitkami pak stěžovatel namítal vady řízení, které nepředstavují způsobilý dovolací důvod.
11. Krajský soud odkázal na obsah spisu a odůvodnění rozsudku. K námitce retroaktivní aplikace zákona o dani z přidané hodnoty uvedl, že na jeho závěrech by se nic nezměnilo, ani kdyby se aplikoval §31b o dani z přidané hodnoty ve znění účinném k 30. 9. 2015, neboť i podle tohoto znění by vyúčtování provedené stěžovatelem pro absenci údajů o dni uskutečnění plnění nebo dne přijetí úplaty pro každé samostatné plnění náležitosti daňového dokladu nesplňovalo [srov. §31b odst. 4 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném k 30. 9. 2015].
12. Vedlejší účastníci řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřili.
13. Stěžovatel v replice k vyjádření účastníků řízení setrval na svém stanovisku uváděném v ústavní stížnosti. Krajský soud mu měl umožnit vyjádřit se k možnému odlišnému hodnocení důkazů a právnímu posouzení věci. Vyjádření Nejvyššího soudu považuje za zavádějící. Zdůrazňuje, že faktura č. 22 nebyla souhrnným daňovým dokladem. Soud nemůže nahrazovat projev vůle daňového subjektu, jak učinil krajský soud. Vystavení faktury je podle stěžovatele právním jednáním a předmětem řízení je právo na zaplacení ceny díla fakturou vyúčtované, nikoliv domáhání se projevu vůle. Neměla-li by faktura všechny náležitosti, bylo by třeba aplikovat §582 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), který upravuje neplatnost právního jednání, jíž je však třeba se podle §586 obč. zák. dovolat. Je-li faktura č. 22 platná (vedlejší účastníci řízení její neplatnost nenamítli) a je dostatečně určitá, nelze ji posuzovat z hlediska náležitostí práva veřejného a tento nedostatek promítat do práva soukromého. Z toho stěžovatel dovozuje, že by již nebyl důvod pro aplikaci jakéhokoliv ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu rovněž přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
15. Proti napadenému rozhodnutí krajského soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).
V.
Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
17. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, neboť stěžovatel nevymezil předpoklady jeho přípustnosti ve vztahu k otázce aplikace zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění rozhodném v době vystavení faktury, resp. předpoklad přípustnosti specifikoval pouze u otázky, zda osoba povinná k dani může nebo musí vystavit souhrnný daňový doklad ve smyslu §31b zákona o dani z přidané hodnoty, avšak na řešení této otázky rozhodnutí krajského soudu nespočívalo. Ve zbytku pak namítal vady řízení, které ovšem nejsou v případě nepřípustného dovolání způsobilým dovolacím důvodem.
18. Ústavní soud předně připomíná, že v zásadě nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy protiústavnosti, typicky pro nedostatek odůvodnění či svévoli (srov. výše zmiňované stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 nebo usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 , ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4053/18 a ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20).
19. Ústavní soud dále podotýká, že mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i vymezení důvodu dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému primárně náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je povinen zřetelně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (případně Ústavního soudu) a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této své relevantní praxe, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou; přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu (srov. i stěžovatelem odkazované stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Stěžovatel však tuto povinnost nesplnil.
20. Z dovolání, které stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti a jež je i součástí vyžádaného spisu, se skutečně nepodává, že by stěžovatel u otázky týkající se retroaktivní aplikace zákona o dani z přidané hodnoty uvedl jakékoliv konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, od něhož by se měl krajský soud odchylovat. Pouhé tvrzení stěžovatele spočívající v tom, že postup krajského soudu byl v příkrém rozporu se zásadou zákazu pravé retroaktivity, která je právní naukou a judikaturou všech soudů považována za nepřípustnou, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a to ani z pohledu Ústavního soudu.
21. Na další stěžovatelem předložené (a Nejvyšším soudem dosud neřešené) otázce, zda osoba povinná k dani může nebo musí vystavit souhrnný daňový doklad ve smyslu §31b zákona o dani z přidané hodnoty, což by mohlo identifikovat jeden z předpokladů přípustnosti, pak rozhodnutí krajského soudu, jak vyplývá z jeho odůvodnění (srov. bod 22 rozsudku), nespočívalo. Stěžovatel vlastně Nejvyššímu soudu předložil tzv. zastřenou právní otázku, od níž odvozoval přípustnost dovolání. Nejvyšší soud však jasně a srozumitelně vysvětlil, proč na řešení této otázky rozsudek krajského soudu nespočíval (to ostatně připouští i stěžovatel). Ani zde tedy stěžovatel nesplnil podmínku vymezit předpoklad přípustnosti dovolání.
22. Ústavní soud pro úplnost dodává, že stěžovatel vychází z toho, že vystavení faktury je právním jednáním, takže se na něj nemohou vztahovat veřejnoprávní předpisy (zákon o dani z přidané hodnoty), pročež ani nebylo možné aplikovat jakékoliv znění zákona o dani z přidané hodnoty. Tento názor musí Ústavní soud korigovat. Samotné vystavení faktury nepředstavuje právní jednání ve smyslu převzetí práv a povinností (závazku vůči jiné osobě). Faktura je toliko účtem za zboží či služby dodané podle smlouvy a má hmotněprávní povahu prosté výzvy k peněžitému plnění. Pakliže však bylo ve smlouvě o dílo vysloveně sjednáno, že faktura má splňovat určité náležitosti, bylo povinností stěžovatele, který fakturu vystavil, aby toto smluvní ujednání respektoval. Jakkoliv se lze zamýšlet nad tím, zda byl zákon o dani z přidané hodnoty aplikován ve správném znění či nikoliv (podle názoru Ústavního soudu by však ani aplikace §31b zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném ke dni vystavení faktury neměla vliv na výsledek sporu), nelze v samotném postupu obecných soudů, které náležitosti faktury zkoumaly ve smyslu ujednání smluvních stran právě z pohledu zákona o dani z přidané hodnoty považovat za nesprávný. V žádném případě nejde o přenášení veřejnoprávních prvků do práva soukromého.
23. Ve zbytku pak stěžovatel namítal vady řízení, jimiž námitky porušení zásady koncentrace řízení, resp. vydání překvapivého rozhodnutí, nepochybně jsou, které ovšem přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem mohou být pouze v případě dovolání přípustného.
24. Neuvedl-li stěžovatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a jím nastolená otázka se netýkala situace, na níž bylo postaveno rozhodnutí krajského soudu, resp. namítal-li vady řízení, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel jeho dovolání odmítnout pro nepřípustnost. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je přitom jasné, srozumitelné a dostatečně podrobné. Je individualizováno na konkrétní situaci a nelze je považovat za obecné a paušální, pročež v něm nelze spatřovat žádný ze stěžovatelem namítaných ústavněprávních deficitů.
25. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem z výše uvedených důvodů má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení podmínek ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházejí. Bylo-li dovolání odmítnuto pro jeho nepřípustnost, a to nikoliv z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil", jak to předpokládá §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nelze v takovém případě dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelových práv. Nesplnil-li stěžovatel podmínku řádného vyčerpání (mimořádného) opravného prostředku, je třeba na jeho ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesních prostředcích k ochraně práva nahlížet jako na nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Takový závěr se podává i ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
26. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to tak, že ji zčásti odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu