ECLI:CZ:US:2022:3.US.421.22.1
sp. zn. III. ÚS 421/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti MAO a. s., sídlem Huťská 1557, Kladno, zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, Ph. D., advokátem, sídlem Národní 365/43, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 2020 č. j. 21 Co 199/2019-568 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 6. března 2019 č. j. 115 C 15/2017-524, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a obce Tuřany, sídlem Tuřany 10, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhala zaplacení částky ve výši 390 104 Kč s příslušenstvím z titulu doplatku ceny díla (novostavby mateřské školy). Vedlejší účastnice řízení se proti uplatněnému nároku bránila námitkou započtení, když proti němu započítala náklady vynaložené v záruční době na opravu vady střechy, která spočívala v zatékání do budovy.
3. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 6. 3. 2019 č. j. 115 C 15/2017-524 vyhověl žalobě pouze v rozsahu 16 010 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ve zbytku, co do částky 374 094 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. - V.). Nárok stěžovatelky shledal po započtení pohledávek uplatněných vedlejší účastnicí řízení (náklady na opravu střechy mateřské školky provedené v záruční době třetí osobou, smluvní pokuty) opodstatněným pouze ve výše uvedené částce. Podle okresního soudu byly splněny podmínky sjednané ve smlouvě o dílo pro to, aby si vedlejší účastnice řízení nechala na náklady stěžovatelky vady střechy odstranit třetí osobou. V situaci, kdy stěžovatelka neplnila své povinnosti a nezjistila příčinu zatékání do střechy a tuto závadu neodstranila, byl postup vedlejší účastnice řízení, která se obrátila na třetí osobu za účelem jejího vyřešení, pochopitelný. Bylo-li vedlejší účastnici řízení odborníkem doporučeno provést opravu střechy v celém rozsahu, nelze jí vyčítat, že k opravě v takovém rozsahu přistoupila.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 2. 2020 č. j. 21 Co 199/2019-568 rozsudek okresního soudu v napadených výrocích II. - V. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu. Vypořádal se i s námitkami stěžovatelky zejména ohledně účelnosti provedení kompletní opravy střechy, nezpůsobilosti pohledávek vedlejší účastnice řízení k započtení, jakož i eventuálního porušení zákona o veřejných zakázkách.
5. Na základě dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 8. 12. 2021 č. j. 23 Cdo 2980/2020-605 zrušil rozsudek krajského soudu a okresního soudu co do zamítnuté částky ve výši 27 000 Kč s příslušenstvím (šlo o částku, na kterou byla započtena pohledávka vedlejší účastnice řízení na smluvní pokutu) a ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání zde založila pouze otázka, zda kompenzační projev může předcházet splatnosti aktivně započítávané pohledávky, při níž se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a proto bylo v této části rozhodnutí krajského soudu zrušeno. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Co se týče odmítnutí dovolání, Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelkou formulovaná otázka (oprávněnost přezkumu věcné správnosti znaleckého posudku ze strany soudu) nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení rozhodnutí krajského soudu nespočívalo. Krajský soud totiž nezpochybňoval skutkové závěry vyslovené ve znaleckém posudku, ani netvrdil, že oprava celé střechy byla účelná, nýbrž vyložil, proč nelze vedlejší účastnici řízení vyčítat, že přistoupila k opravě střechy v celém rozsahu. U další otázky týkající se postupu soudu při posuzování oprávněnosti kompenzačního projevu učiněného vedlejší účastnicí řízení nesplňovalo dovolání předpoklad přípustnosti, neboť z něj nebylo patrno, od které rozhodovací praxe se mělo rozhodnutí krajského soudu odchylovat.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje skutkový stav, dosavadní průběh řízení, jakož i odvolací námitky, kterými se snažila zvrátit rozhodnutí okresního soudu. Obecným soudům vytýká, že fakticky zpochybnily věcné závěry vyplývající ze znaleckých posudků, přestože je takový postup nepřípustný. Dále namítá, že se nevypořádaly s existencí pohledávek za stavební dozor, zajištění posudku a zhotovení rozpočtu, které vedlejší účastnice řízení rovněž předložila k započtení. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje v nedostatečném odůvodnění soudních rozhodnutí a nevypořádání se s námitkami, resp. vypořádání těchto námitek v rozporu s provedenými důkazy. Krajský soud zejména nevypořádal tvrzení stěžovatelky, že odborná osoba, která doporučila výměnu kompletní střechy, není nestranná, dále nahradil dokazování o existenci a výši pohledávek uplatněných k započtení vedlejší účastnicí řízení vlastní úvahou o jejich přiměřenosti a konečně nesprávně vyhodnotil písemné oznámení stěžovatelky, že neposkytne vedlejší účastnici řízení při svévolném zásahu žádnou záruku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud nepřehlédl, že petitem ústavní stížnosti brojí stěžovatelka pouze proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu. Usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo její dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, nenapadá.
9. Za této situace, kterou výslovně předpokládá §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, měly povahu rozhodnutí o procesním prostředku, který zákon stěžovatelce poskytuje k ochraně jejího práva, jak rozsudek krajského soudu, tak usnesení Nejvyššího soudu (výlučně ve vztahu k dovolacímu řízení). Skutečnost, že stěžovatelka nenapadla ústavní stížností i usnesení Nejvyššího soudu, proto nezakládá nepřípustnost ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu. Podstatné je pouze to, že stěžovatelka v souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpala mimořádný opravný prostředek, jímž je dovolání, jehož přípustnost mohla být založena podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. bod 21 nálezu ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2741/15 (N 83/81 SbNU 401; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů o zamítnutí žaloby. Stěžovatelka nicméně v ústavní stížnosti nepředkládá relevantní ústavněprávní argumentaci, ale pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů ohledně posouzení věci. Rozdílný názor na interpretaci podústavního zákona (bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný) ovšem sám o sobě není způsobilý porušit ústavně zaručená práva stěžovatelky [srov. usnesení ze dne 20. 2. 2002 sp. zn. IV. ÚS 22/02 (U 7/25 SbNU 367)].
12. Namítala-li stěžovatelka, že obecné soudy se nevypořádaly se všemi jejími námitkami, pak je třeba poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle níž není nutno z hlediska naplnění požadavku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí a naplnění požadavku spravedlivosti řízení, aby soud reagoval argumentačně na každou jednotlivou námitku stěžovatele, když postačí, představí-li svou ucelenou argumentační linii (srov. např. nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 nebo usnesení ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 832/12 , ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 3142/13 , ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3176/13 a ze dne 2. 7. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2855/13 ). Pochybení, které by mohlo vést ke zrušení napadených rozhodnutí, Ústavní soud neshledal. Jak okresní soud, tak i krajský soud ve svých rozsudcích (čítajících 30 stran) se velmi podrobně zabývaly skutkovým stavem, z něhož vyvodily odpovídající právní závěry. Rovněž se věnovaly všem zásadním námitkám stěžovatelky (třebaže vysloveně nereagovaly na úplně všechny). Vyjádřily se zejména k otázce existence vady střechy, nároku na její opravu, účelnosti rozsahu její opravy, souběhu nároků uplatněných vedlejší účastnicí řízení, jakož i k započtení pohledávek vedlejší účastnice řízení na cenu díla (viz body 35. - 56. rozsudku okresního soudu a body 54. - 70. rozsudku krajského soudu). V tomto směru nelze obecným soudům nic vytýkat a v jejich postupu nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu.
13. Stěžovatelka dále zpochybňovala postup obecných soudů při hodnocení znaleckého posudku, resp. vytýkala jim, že věcné závěry z něj vyplývající nahradily vlastní úvahou mající původ v okolnostech sporu. K této námitce se vyjádřil Nejvyšší soud, který vyložil, proč nešlo ze strany krajského soudu o zpochybnění skutkových závěrů vyplývajících ze znaleckého posudku, nýbrž měl krajský soud na mysli to, že vedlejší účastnici řízení, jako laikovi v oboru stavebnictví, nelze vyčítat, proč na základě stanoviska odborné osoby přistoupila k opravě střechy v celém rozsahu. Jelikož však na vyřešení této otázky rozhodnutí krajského soudu nespočívalo, nemohla ani založit přípustnost dovolání, pročež nemohl Ústavní soud k těmto námitkám přihlížet ani v řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatelka se totiž nyní cestou ústavní stížnosti snaží prosadit opět svůj názor, že obecné soudy fakticky závěry vyplývající ze znaleckého posudku zpochybnily.
14. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelčiny námitky směřovaly převážně pouze proti výkladu podústavního práva obecnými soudy. V této souvislosti však Ústavní soud musí zopakovat, že postup v soudním řízení včetně procesu dokazování, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi těchto soudů.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu