ECLI:CZ:US:2022:3.US.459.22.1
sp. zn. III. ÚS 459/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní korporace UNIFER s. r. l, sídlem Via Maestri del Lavoro 1, Finale Emilia, Italská republika, zastoupené JUDr. Janem Šafrou, LL.M., sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2021 č. j. Ncd 93/2021-463, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení a Jiřího Musila,jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývají následující skutečnosti. Návrhem ze dne 21. 11. 2021 se vedlejší účastník domáhal, aby věc vedená Okresním soudem v Rakovníku pod sp. zn. 7 C 47/2021 byla podle §12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přikázána z důvodu vhodnosti Okresnímu soudu v Liberci. Okresní soud v Rakovníku předložil návrh Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), který napadeným usnesením předmětnou věc přikázal Okresnímu soudu v Liberci.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení nesplňuje zákonné náležitosti definované v §169 o. s. ř., neboť neobsahuje odůvodnění, ani ve výroku neuvádí zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí. Stěžovatelka je přesvědčena, že místní příslušnost se v dané věci nadto řídí přímo použitelnými předpisy práva Evropské unie, tedy nařízením č. 1215/2012 Evropského parlamentu a Rady (EU), o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení Brusel I bis"), nikoliv vnitrozemským jednoduchým právem. Podle stěžovatelky je tedy otázkou, zda je za této situace delegace místní příslušnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř. vůbec přípustná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
6. Ústavní soud již mnohokráte ve svých rozhodnutích zdůraznil, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. K §12 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud již v minulosti judikoval, že toto ustanovení představuje výjimku z příslušnosti obecného soudu účastníků řízení, když upravuje možnost přikázání (delegace) věci jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti; relevantními pro to mohou být zejména důvody spočívající v hospodárnějším a rychlejším projednání věci jiným než podle zákona místně příslušným soudem. Na druhou stranu je ovšem místní příslušnost soudů k řízení určena kogentními kritérii vymezenými v §84 a násl. o. s. ř., v nichž se promítá ústavní zásada zakotvená v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Institut delegace vhodné jako jedné z forem přikázání věci jinému soudu tuto zásadu prolamuje; aplikace tohoto institutu proto představuje výjimku z pravidla v případech, kdy jsou pro ni dány mimořádné důvody [srov. např. nálezy ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 938/10 (N 218/59 SbNU 159), ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 144/2000 (N 172/24 SbNU 281) nebo ze dne 7. 10. 1996 sp. zn. IV. ÚS 222/96 (N 97/6 SbNU 201), všechna uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Podle §12 odst. 3 o. s. ř. platí, že o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.
9. Z obsahu spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 23 C 92/2016, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že návrh vedlejšího účastníka na přikázání věci byl doručen Okresním soudem v Rakovníku stěžovatelce, která podáním ze dne 8. 12. 2021 sdělila, že se k návrhu věcně nevyjadřuje, neboť má obecně za to, že není dána příslušnost tuzemských soudů.
10. Z uvedeného je zřejmé, že vrchní soud postupoval v souladu s §169 odst. 2 o. s. ř., když návrhu vedlejšího účastníka, jemuž nikdo neodporoval, vyhověl, aniž by výrok o přikázání věci Okresnímu soudu v Liberci odůvodnil. Stěžovatelka totiž k důvodům návrhu vedlejšího účastníka, spočívajícím v hospodárnosti řízení, v již proběhlém jednání před Okresním soudem v Liberci dne 28. 2. 2017 a v nároku opírajícím se o stejnou smlouvu uzavřenou mezi týmiž účastníky jako ve sporu projednávaném Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 23 C 92/2016, ničeho neuvedla.
11. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že místní příslušnost vnitrostátního soudu v případě s mezinárodním prvkem, na který se aplikuje nařízení Brusel I bis, je v daném případě upravena přímo výlučně tímto nařízením, poukazuje Ústavní soud na skutečnost, že v nyní posuzované věci Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 5. 2021 č. j. 30 Cdo 3344/2019-392 odmítl dovolání stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. 12. 2018 č. j. 35 Co 183/2018-316, jímž bylo mimo jiné potvrzeno usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 9. 2018 č. j. 23 C 92/2016-267 ve výrocích o mezinárodní a místní příslušnosti. Nejvyšší soud měl dovolání stěžovatelky za přípustné pro řešení otázek týkajících se určení mezinárodní příslušnosti podle čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis za situace, kdy si strany ve smlouvě dohodnou více států, na jejichž území mají být poskytovány služby obchodního zástupce, neboť tyto otázky dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Podle Nejvyššího soudu v posuzované věci není konsensus stran ohledně založení mezinárodní příslušnosti italských soudů na základě čl. 25 nařízení Brusel I bis dostatečně přesně a určitě projeven a jejich smluvní ujednání není v tomto směru jednoznačné. Není tudíž splněna základní podmínka vyplývající z čl. 25 nařízení Brusel I bis, a proto nelze mezinárodní příslušnost dle tohoto ustanovení založit.
12. Nesouhlasí-li stěžovatelka s těmito závěry Nejvyššího soudu, který se v citovaném usnesení zabýval i otázkou aplikace čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis., a vysvětlil, že mu nevznikla povinnost položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr"), neboť odpověď na otázku výkladu čl. 7 odst. 1 písm. b) a čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis byla objasněna judikaturou Soudního dvora (jde tedy o tzv. acte éclairé), měla své námitky uplatnit v ústavní stížnosti proti shora citovanému usnesení Nejvyššího soudu, což podle obsahu vyžádaného spisu neučinila. V řízení o ústavní stížnosti proti usnesení vrchního soudu o přikázání věci místně příslušnému soudu se za výše uvedené procesní situace Ústavní soud námitkami stěžovatelky týkajícími se otázky nedostatku příslušnosti soudů České republiky zabývat nemůže, podotýká však, že se touto otázkou zabýval v usnesení ze dne 23. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 1954/19, kterým odmítl ústavní stížnost stěžovatelky proti usnesení Nejvyššího soudu, který s odkazem na svou vlastní judikaturu i na judikaturu Soudního dvora mimo jiné vysvětlil, že krajský soud nepostupoval v rozporu s existující judikaturou, pokud posoudil otázku příslušnosti soudu podle nařízení Brusel I. bis tak, že příslušnost je v dané věci dána ve prospěch země, kde se nachází místo poskytnutí služby, tedy České republiky. Taktéž ústavní stížnost stěžovatelky ze dne 9. 3. 2022 s obdobnou argumentací, jako v nyní posuzované věci, byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. II. ÚS 690/22.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu