ECLI:CZ:US:2022:3.US.469.22.1
sp. zn. III. ÚS 469/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Fialy, zastoupeného JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem se sídlem Puškinovo náměstí 681/3, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2022, č. j. 29 Nd 28/2022-2110, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu.
2. Ústavní stížnost byla podána dne 16. 2. 2022 přímo stěžovatelem. Protože k ní nebyla přiložena plná moc, ze které by bylo patrno, že stěžovatel je v tomto řízení zastoupen advokátem (§30 odst. 1, §31 zákona o Ústavním soudu), upozornil ho Ústavní soud výzvou, doručenou stěžovateli dne 22. 2. 2022, na vady návrhu s tím, že pokud nebudou odstraněny do 20 dnů od doručení tohoto přípisu, bude návrh odmítnut. Výslovně byl stěžovatel poučen o způsobu, jakým si může zajistit advokátní zastoupení.
3. Dne 9. 3. 2022 Ústavní soud obdržel plnou moc (datovanou ke dni 7. 3. 2022), ze které se podává, že stěžovatel zmocnil k zastupování v tomto řízení advokáta JUDr. Miroslava Koreckého. Plná moc je vymezena tím způsobem, že jmenovaný advokát zastupuje stěžovatele "ve věci ústavní stížnosti sp. zn. III. ÚS 469/2022, a to proti usnesení NS v Brně č. j. 29 Nd 28/2022-2110 ze dne 24. 1. 2022".
4. Na základě právě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel odstranil vadu ústavní stížnosti spočívající v absenci advokátního zastoupení, na kterou byl zdejším soudem upozorněn. Současně je však třeba uvést, že zmocněný advokát původní stěžovatelovo podání nijak nedoplnil a ani např. neuvedl, že tak učiní později (a k tomu případně žádá o prodloužení lhůty k odstranění vad návrhu), což je třeba interpretovat zřejmě tím způsobem, že se s podáním stěžovatele plně ztotožňuje. Proto se Ústavní soud v dalším zabýval argumentací v té podobě, v jaké ji uplatnil samotný stěžovatel v podání ze dne 16. 2. 2022.
5. Nyní napadeným usnesením Nejvyšší soud zastavil řízení o "odvolání" stěžovatele, podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 2. 12. 2021, č. j. 72 Co 142/2021-2075, kterým tento soud uložil stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 10 000 Kč. Toto odvolání stěžovatel podal navzdory okolnosti, že jej v závěru usnesení krajský soud výslovně poučil o tom, že "proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné." Citované usnesení krajského soudu však stěžovatel ústavní stížností nenapadl a Ústavní soud je proto (vázán petitem návrhu) ani nemohl věcně přezkoumat.
6. Z obsahu ústavní stížnosti se totiž podává, že stěžovatel nesouhlasí pouze s nemožností podat odvolání proti uložení pokuty odvolacím soudem a tvrdí, že má ústavně zaručené právo na přezkum každého soudního rozhodnutí.
7. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Především je třeba uvést, že v nyní posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí ve věci, ve které byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši částky, kterou lze z hlediska judikaturního považovat za bagatelní [srov. §202 odst. 2 i §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu]. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89); judikatura zdejšího soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). O to se však stěžovatel v nyní posuzované věci ani nepokusil. Ústavní stížnost tedy zjevně nedosahuje ústavněprávní relevance a v daném případě není naplněna ani žádná z výjimek přijatelnosti bagatelních věcí k meritornímu přezkumu [nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].
9. Ústavní soud dále uvádí, že se stěžovatel mýlí, pokud se domnívá, že existuje ústavně zaručené právo na přezkum každého soudního rozhodnutí [k tomu blíže srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/09 ze dne 29. 9. 2010 332/2010 Sb. (N 205/58 SbNU 827)]. Stěžovatel ostatně neoznačuje žádný konkrétní článek Listiny základních práv a svobod anebo jiného právního předpisu (ústavního zákona nebo mezinárodní smlouvy), ze kterého by takovéto základní právo vyplývalo.
10. Již v minulosti přitom Ústavní soud konstatoval [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1554/08 ze dne 15. 1. 2009 (N 12/52 SbNU 121), bod 26], že právo podat odvolání proti soudnímu rozhodnutí obecně ústavním pořádkem garantováno není. Výjimku v tomto směru představuje čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož "Každý, koho soud uzná vinným z trestného činu, má právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně." Podle odst. 2 stejného článku pak platí, že "Z tohoto práva jsou přípustné výjimky v případě méně závažných trestných činů, které jako takové kvalifikuje zákon, nebo jestliže byla příslušná osoba souzena v prvním stupni nejvyšším soudem nebo byla uznána vinnou a odsouzena na základě odvolání proti osvobozujícímu rozsudku." Rozhodování soudu o uložení pořádkové pokuty však nelze považovat za rozhodování o trestním obvinění ve shora uvedeném smyslu.
11. K obdobným závěrům dochází i Evropský soud pro lidská práva, který opakovaně judikoval, že uložení pořádkové pokuty soudem je opatření procesní povahy a toto rozhodnutí nemá parametry rozhodnutí o občanských právech nebo závazcích či dokonce trestního obvinění dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, takže na ně nelze vztahovat požadavky vyplývající ze zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy, a to včetně posuzování otázek "nezávislosti a nestrannosti" o pořádkové pokutě rozhodujícího soudu (k tomu viz např. ve věci Žugič proti Chorvatsku ze dne 31. 5. 2011, stížnost č. 3699/08, nebo rozhodnutí Komise ve věci Veriter proti Francii ze dne 2. 9. 1996, stížnost č. 25308/94, popř. obdobně ohledně pořádkové pokuty uložené soudem za urážlivé jednání během trestního řízení viz rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti ve věci Jurík proti Slovensku ze dne 18. 3. 2003, stížnost č. 50237/99.
12. V případě uložení pořádkové pokuty odvolacím soudem je dále ve shodě s ustálenou judikaturou obecných soudů vhodné uvést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 433/2002; dostupné na www.nsoud.cz), že právo na odvolací nebo dovolací přezkum soudního rozhodnutí o pořádkovém opatření (právo na projednání takové věci ve dvou instancích) neplyne z ústavního pořádku ani z procesních předpisů také z toho důvodu, že "opačný výklad by - absurdně - znemožňoval přijetí pořádkových opatření v řízení před Nejvyšším (ale i před Ústavním) soudem (prostě proto, že nad těmito soudy již žádný soud, který by byť i jen teoreticky bylo lze pokládat za soud odvolací, nestojí)."
13. Ústavní soud dále připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě ze shora uvedených důvodů nestalo.
14. Zejména je namístě zdůraznit, že stěžovatele, povinně zastoupeného právním profesionálem (advokátem), stíhá břemeno tvrzení, kdy je na něm samotném, aby předložil Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotného stěžovatele. Jak je přitom uvedeno již výše, stěžovatel neuvádí v podstatě vůbec žádný relevantní (natožpak ústavněprávní) argument nad rámec prostého tvrzení o porušení (neexistujícího - srov. shora) práva na přezkum každého soudního rozhodnutí.
15. Za takovýto relevantní argument přitom Ústavní soud nepovažuje ani blanketní odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 211/99, který je v kontextu shora citované (a další) pozdější judikatury zdejšího soudu třeba označit za poněkud ojedinělý a zejména vydaný v odlišné procesní situaci (ústavní stížnost totiž směřovala přímo proti rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty soudem). Jeho použitelnost na nyní rozhodovaný případ je proto již touto odlišnou procesní situací značně limitována.
16. Lze proto uzavřít, že jelikož stěžovatel neuvedl žádný relevantní důvod, pro který by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nemělo být ústavně konformní, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh.
17. Za této procesní situace se Ústavní soud nezabýval žádostí o odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 2. 12. 2021, č. j. 72 Co 142/2021-2075, neboť by to bylo zjevně neúčelné. Kromě toho, jak se podává ze shora uvedeného, tímto návrhem na odklad vykonatelnosti se Ústavní soud ani nemůže zabývat, protože toto usnesení stěžovatel vůbec nenapadl (srov. petit ústavní stížnosti a také vymezení plné moci). Přitom podmínkou odkladu vykonatelnosti je právě napadení takovéhoto rozhodnutí (srov. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ze stejného důvodu se Ústavní soud nemohl zabývat ani ústavností předmětného usnesení krajského soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu