ECLI:CZ:US:2022:3.US.509.22.1
sp. zn. III. ÚS 509/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Emila Beera, zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. prosince 2021 č. j. 6 As 310/2020-42 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. září 2020 č. j. 54 A 26/2018-70, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 5. 11. 2008 č. j. 11633/2008/ŽP-VOD/Li Městský úřad Beroun (dále jen "městský úřad") vydal Chyňavské rolnické společnosti, s. r. o (dále jen "osoba zúčastněná na řízení") podle §8 odst. 1 písm. b) bodu 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), povolení k odběru podzemní vody ze studny na pozemcích parc. č. PK X1, X2, X3 a X4 v katastrálním území Ch. v množství maximálně 1 170 m3 za měsíc a 14 034 m3 za rok. Proti rozhodnutí městského úřadu podal stěžovatel dne 20. 11. 2017 odvolání, které vedlejší účastník zamítl jako opožděné.
3. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Krajský soud se ztotožnil s vedlejším účastníkem, že z textu dopisu JUDr. Karla Lahodného ze dne 13. 1. 2009 adresovaného osobě zúčastněné na řízení jménem stěžovatele lze bez pochybností dovodit vědomost stěžovatele o vydání rozhodnutí městského úřadu a seznámení se s jeho obsahem. Krajský soud uvedl, že stěžovatel v předchozím řízení ani v žalobě nezpochybnil, že byl dopis ze dne 13. 1. 2009 (navazující na vydání rozhodnutí městského úřadu) napsán tehdejším zástupcem stěžovatele. Za situace, kdy se stěžovatel s prvostupňovým správním rozhodnutím prokazatelně seznámil již v roce 2009, nemůže být z hlediska posouzení odvolání jako opožděného důvodná ani jeho argumentace, že byl účastníkem ve smyslu §27 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), neboť právě na takového účastníka dopadá §84 odst. 2 tohoto zákona, o nějž vedlejší účastník napadené rozhodnutí opřel.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud přisvědčil závěrům krajského soudu, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel se dozvěděl o rozhodnutí městského úřadu, včetně řešení otázky, jež byla předmětem jeho rozhodování, již v roce 2009.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu rozhodnutí městského úřadu nebylo doručeno, a s jeho obsahem se seznámil až při nahlížení do správního spisu dne 8. 11. 2017, poté neprodleně ve lhůtě 15 dnů přistoupil k podání odvolání. Stěžovatel zdůrazňuje, že se ve správním spise nenachází doklad o tom, že by mu rozhodnutí městského úřadu bylo doručeno. Poukazují-li správní orgány a soudy na dopisy ze dne 13. 1. 2009 a 18. 2. 2009 psané tehdejším právním zástupcem stěžovatele, stěžovatel namítá, že v řízení před správním orgánem ani před soudem netvrdil, že by JUDr. Karel Lahodný byl jeho právním zástupcem, z této skutečnosti však soudy vycházejí s odůvodněním, že ji stěžovatel výslovně v žalobě nepopřel. Stěžovatel tvrdí, že mu nebylo známo, kdy a za jakých okolností vznikaly uvedené dopisy, a proč v nich použil JUDr. Karel Lahodný argumentaci odkazující na řízení o povolení nakládání s vodami. Stěžovatel tvrdí, že nebyl krajským soudem poučen o tom, že názor soudu ve věci dopisů ze dne 13. 1. 2009 a 18. 2. 2009 se liší od názoru stěžovatele prezentovaného v žalobě, a že bylo na stěžovateli, aby tvrdil a prokazoval další skutečnosti. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že měl tuto námitku uplatnit již v žalobě, a rozsudky Nejvyššího správního soudu a krajského soudu považuje za překvapivé. Stěžovatel se neztotožňuje ani s názorem soudů, že měl v řízení postavení pouze tzv. vedlejšího účastníka podle §27 odst. 2 správního řádu, neboť veřejnou listinou dokládal, že je zapsaným vlastníkem stavby studny na pozemku č. parc. st. X5 k. ú. Ch (dříve pozemku PK X1). Na stěžovatele je tedy třeba pohlížet jako na dotčenou osobu tvořící společenství práv s osobou žadatele, který žádá o vydání povolení k nakládání s vodami, a tudíž je tak v postavení tzv. hlavního účastníka předmětného vodoprávního řízení podle §27 odst. 1 písm. a) správního řádu, na něhož se nevztahuje omezení pro podání odvolání podle §84 odst. 1 tohoto zákona.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401) dostupný stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jej bylo možno kvalifikovat jako výklad práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].
8. V nyní posuzované věci vedlejší účastník i správní soudy aplikovaly §84 odst. 1 správního řádu, podle něhož platí, že osoba, která byla účastníkem, ale rozhodnutí jí nebylo správním orgánem oznámeno, může podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděla, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, kterým ho správní orgán oznámil; zmeškání úkonu nelze prominout. Ustanovení tohoto odstavce neplatí pro účastníky uvedené v §27 odst. 1 tohoto zákona. Neoznámení rozhodnutí se nemůže podle §84 odst. 2 správního řádu dovolávat ten, kdo se s ním prokazatelně seznámil, na takového účastníka se hledí, jako by mu správní orgán doručil rozhodnutí s chybějícím poučením podle §83 odst. 2 tohoto zákona.
9. Vedlejší účastník i správní soudy ústavně souladným způsobem dovodili, že odvolání stěžovatele proti rozhodnutí městského úřadu bylo v roce 2017 podáno opožděně, neboť z textu dopisu tehdejšího právního zástupce stěžovatele ze dne 13. 1. 2009 adresovaného osobě zúčastněné na řízení jménem stěžovatele lze dovodit nejen vědomost o vydání rozhodnutí, ale též seznámení se s obsahem prvostupňového rozhodnutí, na které dopis výslovně odkazuje.
10. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že v řízení před správními orgány ani před krajským soudem netvrdil, že by JUDr. Karel Lahodný byl jeho právním zástupcem, nelze než konstatovat, že takové jeho tvrzení nebylo potřeba. Byl-li dopis ze dne 13. 1. 2009, v němž je přímo odkazováno na odůvodnění rozhodnutí městského úřadu, sepsán advokátem jménem stěžovatele, nepochybil vedlejší účastník, když při posuzování včasnosti odvolání vycházel z toho, že se stěžovatel již v roce 2009 s tímto rozhodnutím ve smyslu §84 odst. 2 správního řádu prokazatelně seznámil. Stěžovatel ani v žalobě nikterak nezpochybňoval, že uvedený dopis byl sepsán jeho jménem jeho tehdejším právním zástupcem, teprve v kasační stížnosti namítal, že nebyla doložena plná moc k zastupování. Z tohoto důvodu se Nejvyšší správní soud uvedenou námitkou s odkazem na §104 odst. 4 s. ř. s. nemohl pro nepřípustnost zabývat, neboť stěžovateli objektivně nic nebránilo vznést tuto námitku již v řízení před krajským soudem, a z téhož důvodu se jí nemůže zabývat s ohledem na zásadu subsidiarity ani Ústavní soud. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. I přes uvedené lze konstatovat, že tvrzení stěžovatele, že mu není známo, kdy a za jakých okolností vznikaly dopisy sepsané JUDr. Karlem Lahodným, se jeví jako účelové s ohledem na to, že bylo uplatněno až v řízení před Nejvyšším správním soudem, a to pouze s formálním odkazem na nepředložení právní moci.
11. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele, že rozhodnutí krajského soudu pro něj bylo překvapivé. Za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zejména rozhodnutí, v němž soud vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu zpravidla zruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost bránit se právní i skutkovou argumentací [srov. např. nález ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65)]. Zákaz překvapivých rozhodnutí přitom neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí, nýbrž směřuje k tomu, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat k otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat [viz nález ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 2804/10 (N 81/61 SbNU 269), nález ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11 (N 8/64 SbNU 77) či nález ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99)]. V posuzované věci stěžovatel byl s hodnocením veškerých shora popsaných okolností a z nich vyvozených závěrů seznámen již v odůvodnění rozhodnutí vedlejšího účastníka. Stěžovatel mohl v žalobě svá tvrzení a důkazy předložit, nelze tedy z tohoto pohledu hovořit o překvapivosti rozhodnutí, jak je má na mysli výše uvedená judikatura Ústavního soudu.
12. Namítá-li stěžovatel, že nebyl v řízení v postavení tzv. vedlejšího účastníka podle §27 odst. 2 správního řádu, nýbrž v postavení tzv. hlavního účastníka podle §27 odst. 1 písm. a) tohoto zákona, touto otázkou se správní soudy obsáhle v odůvodnění napadených rozhodnutí zabývaly, a jejich závěru, že stěžovatel v projednávané věci nebyl žadatelem o povolení, když vlastnictví studny (tvrzené s odstupem devíti let) neprokázal, ani je v průběhu roku 2008, kdy probíhalo řízení o povolení nakládání s vodami, či později v odvolání netvrdil a ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení je nijak nezpochybňoval, nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Uvádí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že prokazoval veřejnou listinou vlastnictví stavby studny na pozemku č. parc. st. X5, krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že podle předloženého výpisu z katastru nemovitostí byl stěžovatel vlastníkem pozemku, jehož součástí je stavba bez čísla popisného nebo evidenčního, jiná stavba (která je dle tvrzení stěžovatele předmětnou studnou), jako nabývací titul přitom uvedl kupní smlouvu ze dne 14. 7. 2008, kterou byly ovšem výslovně převáděny pouze pozemky, nikoli studna na pozemku PK X1, přičemž před 1. 1. 2014 stavba (studna způsobilá být samostatným předmětem právních vztahů) nemohla být součástí pozemku. Krajský soud dodal, že i kdyby byl stěžovatel vlastníkem studny, nezaložilo by pouhé její vlastnictví "společenství práv nebo povinností" s osobou zúčastněnou na řízení, neboť z vodního zákona neplyne, že by povolení k nakládání s vodami bylo společným veřejným právem žadatele a vlastníka pozemku, respektive vlastníka vodního díla, z něhož má být voda odebírána.
13. Argumentace stěžovatele, že prokázal veřejnou listinou ve správním řízení vlastnictví stavby studny, a vztahovala se tedy na něj jako na účastníka řízení podle §27 odst. 1 správního řádu devadesátidenní subjektivní lhůta pro podání odvolání neomezená objektivní lhůtou podle §84 odst. 2 ve spojení s §83 odst. 2 správního řádu, tak nemůže z výše uvedených důvodů obstát.
14. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel shora předestřené námitky uplatnil již v řízení před správními soudy, které se jimi důkladně zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly. Rozsudky Nejvyššího správního soudu ani krajského soudu nevykazují prvky libovůle, neboť je z jejich odůvodnění dostatečně zřejmé, z jakých úvah při svém rozhodování vycházely, jejich závěry jsou ústavně souladné a není proto důvod je zpochybňovat.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu