ECLI:CZ:US:2022:3.US.747.22.1
sp. zn. III. ÚS 747/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., právně zastoupeného JUDr. Viktorem Kvíčalou, advokátem se sídlem nám. T. G. Masaryka 195/18, Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2021 č. j. 9 To 407/2020-1209 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021 č. j. 8 Tdo 1047/2021-1304, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 36, čl. 37, čl. 38 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2020 č. j. 9 T 23/2020-1162 byl stěžovatel uznán vinným ze zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti let, k trestu zákazu činností spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, nebo člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech v trvání pěti let. Trestného činu se měl stěžovatel dopustit jako jednatel společnosti A, a osoba odpovědná za chod společnosti, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, tím, že podal u místně příslušného finančního úřadu přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až září 2017, v němž za každý měsíc uvedl neoprávněný nárok na odpočet této daně na vstupu ze základu daně, když do daňové evidence zahrnul fiktivní faktury společnosti s uvedením čísla faktury, data vydání s předmětem plnění "reklamní a marketingové a propagační služby a práce", a konkrétní částky, ačkoli si byl vědom, že uvedené transakce deklarovaným způsobem neproběhly. Svým jednáním způsobil stěžovatel škodu České republice ve výši 3 318 000 Kč.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2021 č. j. 9 To 407/2020-1209 bylo odvolání stěžovatele zamítnuto jako nedůvodné. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ve věci nebylo provedeno téměř žádné dokazování ve vztahu ke společnosti B, která v celém případu sehrála podstatnou a zásadní roli a byla ve smluvním a obchodním vztahu se společností C, nikoliv ve vztahu se společností A, a se stěžovatelem.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
8. Ústavní soud dále vychází z toho, že exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jsou skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
9. Z napadeného usnesení dovolacího soudu vyplývá, že stěžovatel v dovolání uplatnil námitky, které se míjí s deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. I přesto se však Nejvyšší soud ve smyslu již ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu v napadeném usnesení zabýval ev. extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy, přičemž uzavřel, že žádný "extrémní rozpor" definovaný judikaturou ve věci shledat nelze. Stručně se též vyjádřil k jednotlivým námitkám stěžovatele.
10. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
11. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry v napadených rozhodnutích jsou dostatečným způsobem odůvodněné. Všechny obecné soudy se v průběhu řízení zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaných trestných činů argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a presumpce neviny.
12. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu