ECLI:CZ:US:2022:3.US.783.22.1
sp. zn. III. ÚS 783/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele C. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, P.O.BOX 3, právně zastoupeného Mgr. Jiřím Filípkem, advokátem se sídlem Čsl. armády 2112/56, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2021 č. j. 7 Tdo 1309/2021-1716, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 8. 2021 č. j. 9 To 186/2021-1616 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 3. 2021 č. j. 6 T 22/2020-1532, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech byli stěžovatel a spoluobvinění uznáni vinnými zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku.. Za uvedené trestné činy byl stěžovatel podle §205 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let ve věznici s ostrahou. V dalším bylo výroky podle §228 odst. 1 tr. řádu, §229 odst. 2 tr. řádu a §229 odst.1 tr. řádu rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Části obžaloby byl stěžovatel podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn.
3. Trestné činy spočívaly zkráceně v tom, že obvinění společně provedli dne 28. 12. 2018 vloupání do domu poškozených (bod 1 výroku o vině rozsudku) a dne 26. 1. 2019 vloupání do domu poškozeného a vloupání do domu dalších poškozených (body 2-3 výroku), přičemž odcizením peněz a různých dalších věcí, mezi nimiž byly i střelné zbraně, způsobili celkovou škodu ve výši 1 684 934 Kč, a na zařízení domů, do kterých se vloupali, způsobili škodu ve výši 30 910 Kč.
4. Odvolání obviněných, podaná proti všem výrokům odsuzující části rozsudku, byla usnesením Krajského soudu v Plzni podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.
5. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni podal stěžovatel (a další spoluobviněný) dovolání, které Nejvyšší soud usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Stěžovatel v podrobně koncipované ústavní stížnosti, obsahující z velké části pouze citace z již existující judikatury, literatury a odborných článků, zejména namítá, že rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje ve svém obsahu "žádné nepřímé důkazy, které by snad mohly tvořit uzavřený řetěz důkazů odůvodňující závěr o vině všech obžalovaných". Z ústavní stížnosti lze tedy usuzovat, že stěžovatel považuje své odsouzení za porušení presumpce neviny.
8. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
9. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
10. Ústavní soud dále vychází z toho, že exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
11. Z napadeného usnesení dovolacího soudu vyplývá, že se zabýval ev. extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy, přičemž uzavřel, že mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Karlových Varech, s nimiž se ztotožnil Krajský soud v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, žádný extrémní rozpor není, a to ani v otázce totožnosti obviněných s osobami pachatelů. Skutková zjištění soudů naopak z důkazů logicky vyplývají. Obvinění využili svého práva nevypovídat a mezi důkazy není jejich případné doznání ani jiný přímý důkaz o jejich totožnosti s osobami pachatelů. Nicméně tu je dostatek nepřímých důkazů, které ve svém souhrnu jasně ukazují na důvodnost zjištění, že obvinění byli pachateli útoků uvedených ve výroku o vině.
12. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
13. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry v napadených rozhodnutích jsou dostatečným způsobem odůvodněné. Všechny obecné soudy se v průběhu řízení zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaných trestných činů argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a presumpce neviny.
14. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu