ECLI:CZ:US:2022:3.US.803.22.1
sp. zn. III. ÚS 803/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUROS, s. r. o., se sídlem Doudova 544/11, Praha 4, zastoupené Mgr. Lukášem Šimečkem, advokátem se sídlem Belgická 276/20, Praha 2, směřující proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, č. j. 23 Cdo 327/2021-190, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 3. 2019, č. j. 24 Cm 83/2018-107, uložil spolku Ústecké šrouby, z. s. (dále jen "žalovaný") povinnost odstranit z webových stránek specifikované části textu zveřejněného žalovaným dne 23. 12. 2017 týkající se výsledků práce stěžovatelky (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zveřejnit na webových stránkách a sociální síti omluvu stěžovatelce (výrok II.) a dále uložil žalovanému povinnost tuto omluvu zaslat na adresu sídla stěžovatelky (výrok III.). Krajský soud tak rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala ochrany před zásahem do své pověsti, jehož se žalovaný měl dopustit právě zveřejněním nepravdivých a zavádějících tvrzení v článku uveřejněném na webových stránkách žalovaného dne 23. 12. 2017.
3. K odvolání žalovaného ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), který rozsudkem ze dne 15. 6. 2020, č. j. 3 Cmo 118/2019-141, potvrdil rozsudek krajského soudu ve výrocích I. a III. a ve výroku II. v rozsahu uložení povinnosti žalovanému uveřejnit omluvu stěžovatelce na webových stránkách. Vrchní soud dále změnil rozsudek krajského soudu ve výroku II. tak, že zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému uveřejnit omluvu stěžovatelce na sociální síti.
4. Nejvyšší soud následně rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem, že dovolání žalovaného proti rozsudku vrchního soudu se v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok I. rozsudku krajského soudu, odmítá (výrok I.). Nejvyšší soud dále rozhodl, že rozsudek vrchního soudu v rozsahu, v němž byly potvrzeny výroky II. a III. rozsudku krajského soudu, a v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, jakož i rozsudek krajského soudu v potvrzené části výroku II. a ve výrocích III. a IV., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu krajskému soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Nejvyšší soud podle stěžovatelky svým rozhodnutím vyloučil efektivní ochranu práv právnických osob, když jí odmítl přiznat "právo na omluvu, uvedení neoprávněného zásahu na pravou míru či možnost peněžní reparace poškozeného renomé", což stěžovatelka podrobně vysvětluje.
5. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů. Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů k ochraně práv.
6. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje. První takovou výjimku ze závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu, tj. nikoliv konečnému rozhodnutí Ústavní soud připustil jen za předpokladu, že "byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici [...] a v jejich rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces" [srov. bod 30 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012, (N 34/64 SbNU 361), č. 147/2012 Sb.], souhrnně řečeno tedy jen tehdy, je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí, které takovému meritornímu a konečnému rozhodnutí předcházelo.
7. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí dále uvedl, že veden shora zmíněnou zásadou subsidiarity, definovanou zejména v návaznosti na čl. 83 a čl. 90 Ústavy a v ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu, zpravidla nezasahuje do probíhajících řízení, současně však bere v úvahu zásadu ekonomie řízení. Z judikatury zdejšího soudu se v tomto ohledu podává, že pokud by totiž bylo shledáno porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny až na samém konci soudního řízení, takové řízení by probíhalo zcela neekonomicky [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2832/18 ze dne 19. 2. 2019; nález sp. zn. I. ÚS 794/16 ze dne 21. 6. 2016; nález sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015; nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391) ze dne 5. 3. 2013; nález sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) ze dne 12. 1. 2005; nález sp. zn. III. ÚS 711/01 (N 66/26 SbNU 193) ze dne 6. 6. 2002; usnesení sp. zn. IV. ÚS 200/15 ze dne 8. 7. 2015; usnesení sp. zn. III. ÚS 2832/10 ze dne 21. 10. 2010].
8. Z judikatury citované v předchozím odstavci lze dovodit, že kasační rozhodnutí, jímž se ruší rozhodnutí soudu nižšího stupně a věc se mu vrací k dalšímu řízení, přičemž není rozhodné, zda se jedná o linii civilního, trestního či správního soudnictví, obecně nelze považovat za rozhodnutí konečné ve shora naznačeném smyslu. Ústavní soud může v takovém případě s ohledem na zásadu procesní ekonomie přistoupit ke (kvazi)meritornímu přezkumu toliko stran námitek dovolávajících se porušení základního práva na zákonného soudce. Ve vztahu k námitkám souvisejícím s tvrzeným zásahem do jiných základních práv však Ústavní soud nemá jinou možnost než konstatovat jejich nepřípustnost, protože v jejich případě již má relevanci, že řízení ještě neskončilo a stěžovatel je může uplatnit v pokračujícím řízení (byť "pouze" před soudem prvního, potažmo druhého stupně).
9. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá uzavřenost takového stadia řízení a ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti rozhodnutí o věci (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011).
10. Podanou ústavní stížností - jak je uvedeno shora - stěžovatelka brojí výhradně proti v záhlaví citovanému výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byla částečně zrušena jemu předcházející rozhodnutí krajského a vrchního soudu, vycházející z řízení o žalobě na ochraně pověsti právnické osoby. Věc přitom Nejvyšší soud vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. S ohledem na to, že ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu není konečným rozhodnutím ve věci samé, ale je rozhodnutím, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka uplatňovat všechna svá práva, nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
11. Shora naznačené výjimky z jinak obecně uplatňovaného vyloučení přezkumu kasačních rozhodnutí se v nyní posuzované věci zjevně neuplatní. Stěžovatelka se totiž nedovolává zásahu do základního práva na zákonného soudce, resp. řízení v předmětné věci neskončilo a stěžovatelka tudíž nenapadá vedle kasačního rozhodnutí též rozhodnutí konečné, a to jednoduše proto, že takové konečné rozhodnutí prozatím není k dispozici.
12. Ústavní soud dále uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, protože pokud by nebyla srozuměna s výsledkem pokračujícího soudního řízení, je oprávněna po jeho skončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky tohoto řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) je věcně projednatelná Ústavním soudem.
13. Na základě výše uvedených závěrů, Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a vyjadřoval se k důvodnosti ústavní stížnosti, soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
14. Ústavní soud současně upřesňuje, že Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí dovodil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, bod 18), že dovolání žalovaného nesměřovalo proti části rozsudku vrchního soudu, kterou byl změněn výrok II. rozsudku krajského soudu tak, že se žaloba zamítá (tj. nesměřovalo proti části rozhodnutí týkající se povinnosti žalovaného zveřejnit omluvu na sociální síti), přičemž v této části nebylo rozporováno ani samotnou stěžovatelkou. Nebyla-li tedy tato část rozhodnutí odvolacího soudu napadena dovoláním, nemůže být nyní podrobena ani ústavnímu přezkumu.
15. Pro úplnost je ještě třeba dodat, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti nedovolává postupu dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, které by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení. Zmiňuje-li stěžovatelka v závěru svého podání, že rozsudek Nejvyššího soudu může ovlivnit rozhodnutí soudů ve větším množství obdobných případů, přičemž řada účastníků takto probíhajících řízení měla údajně stěžovatelku již přímo kontaktovat, takto povrchně koncipovaná argumentace dle Ústavního soudu nemůže založit důvod pro výjimečný postup dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a to tím spíše, že stěžovatelka se touto argumentací dovolává toliko přednostního projednání věci dle §39 zákona o Ústavním soudu. Tímto stížnostním návrhem se již Ústavní soud samostatně nezabýval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl prakticky obratem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj