ECLI:CZ:US:2022:3.US.903.22.1
sp. zn. III. ÚS 903/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. F., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem Ve Vinicích 553, Mělník, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, č. j. 11 To 30/2022-513, a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 12. 2021, č. j. 1 T 1/2018-498, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a usnesení Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem okresního soudu ze dne 25. 4. 2018, č. j. 1 T 1/2018-150, byl stěžovatel uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Navazující odvolání bylo usnesením krajského soudu ze dne 8. 8. 2018, č. j. 12 To 186/2018-222, zamítnuto a usnesením ze dne 13. 2. 2019, č. j. 5 Tdo 2/2019-27, odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatele.
3. Stěžovatel se následně domáhal povolení obnovy řízení. Podaný návrh však napadeným usnesením okresní soud zamítl, neboť se neobjevila žádná nová skutečnost ani důkaz, které by mohly zpochybnit či zvrátit závěry, které učinil v nalézacím řízení soud prvního stupně. Nejsou tak splněny podmínky, aby mohlo být takovému návrhu vyhověno. Okresní soud dále uvedl, že institut obnovy řízení neslouží k nápravě vad právního hodnocení či vad postupu v původním řízení. Následnou stížnost, kterou stěžovatel proti napadenému usnesení okresního soudu podal, zamítl krajský soud jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že žádost o povolení obnovy řízení doprovodil řadou důkazů, které byly soudu dříve neznámé a které prý jednoznačně vyvracely, resp. minimálně zpochybňovaly, věrohodnost výpovědi svědkyně. Konkrétně uvádí, že svědkyně nemohla ze své pozice a v době po západu slunce rozpoznat značku projíždějícího vozidla, že svědkyní uváděná doba "pronásledování" vozidla po dobu 30 vteřin na dráze cca 100 metrů neodpovídá předpokládané rychlosti vozidel, že žádný ze zasahujících policistů se stěžovatele výslovně neptal, zda vozidlo řídil a takovýto dotaz a odpověď na něj není ani protokolován apod. Stěžovatel namítá, že výpověď policistky, že stěžovatel byl legitimován až mimo vozidlo a nezpochybňoval, že by vozidlo řídil, neprokazuje to, že by skutečně motorové vozidlo řídil. Dle stěžovatele je postup, kdy soudy obou stupňů považují nezpochybňování tvrzení za jeho prokázání, je rozporný s ustanovením §2 odst. 5 trestního řádu, dle něhož ani doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. Stěžovatel se proto domnívá, že napadená rozhodnutí vykazují prvky svévole, neboť soudy hodnotily provedené důkazy selektivně a poukázaly toliko na okolnosti svědčící v neprospěch stěžovatele, případně dovodily z důkazů skutečnosti, které však tyto důkazy neprokazují. Dle názoru stěžovatele rozhodovaly obecné soudy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, a to zejména v důsledku přepjatého formalismu.
5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu ani soudu okresního však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Obnova řízení dle §277 a násl. tr. řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15, usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15; dostupné na http://nalus.usoud.cz].
8. Obecně k obnově trestního řízení v minulosti Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti uvedl, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v rámci řízení o povolení návrhu na obnovu řízení dle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)], jakož ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)].
9. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadená rozhodnutí však v konfrontaci s uvedenými hledisky obstojí.
10. V nyní posuzované věci stěžovatel svou ústavní stížnost opírá primárně o námitky týkající se hodnocení provedených důkazů obecnými soudy. Co do skutkové roviny trestního řízení obecně, jakož zvláště i řízení o povolení návrhu na obnovu řízení, přitom platí obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. V tomto směru Ústavní soud opakovaně judikuje, že do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu.
11. V postupu a rozhodnutí obecných soudů v nyní posuzované věci však Ústavní soud neshledal nic, co by jim mohl z ústavněprávního hlediska vytknout. Okresní soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nejsou předložené nové důkazy způsobilé ovlivnit závěry soudu, které byly učiněny v nalézacím řízení. Rovněž se okresní soud vypořádal s námitkou stěžovatele, že bylo v původním řízení jednáno v jeho nepřítomnosti a v této souvislosti soud připomenul, že tato námitka již byla vypořádána soudem nalézacím, odvolacím i dovolacím v původním řízení. Argumentaci krajského soudu přitom považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. V závěrech krajského ani okresního soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
12. Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že skutečnost, že obecné soudy nehodnotily důkazy v souladu se subjektivním přesvědčením stěžovatele o tom, jak mělo být rozhodnuto, ještě neznamená, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v posuzované věci nemá proti závěrům krajského ani okresního soudu ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu