ECLI:CZ:US:2022:4.US.1016.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1016/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. Š., zastoupené JUDr. Romanem Haisem, advokátem, sídlem Palackého tř. 186, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2022 sp. zn. 9 To 19/2022, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena základní práva stěžovatelky zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí soud zjistil, že v roce 2016 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro zločin podvodu, který je aktuálně kvalifikován podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, kterého se měla stěžovatelka dopustit ve spolupachatelství s další obviněnou, přičemž měly způsobit škodu v celkové výši 7 395 522 Kč.
3. Usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") ze dne 13. 3. 2017 č. j. 2 KZV 45/2016-119 byl zajištěn nárok poškozené na náhradu škody formou zajištění konkrétních v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí, resp. podílech na nich ve vlastnictví stěžovatelky či spoluobviněné.
4. Dne 11. 10. 2021 podala stěžovatelka návrh na zrušení či omezení zajištění. Usnesením krajského státního zastupitelství ze dne 13. 12. 2021 č. j. 2 KZV 45/2016-841 byl návrh stěžovatelky zamítnut jako nedůvodný. Stížnost stěžovatelky proti uvedenému usnesení Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.
II. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejího "práva na spravedlivý proces (právo na soudní a jinou právní ochranu) garantovaného čl. 36 odst. 1, 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny", dále k porušení vlastnického práva garantovaného v čl. 11 Listiny, resp. práva na pokojné užívání majetku zaručeného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka dále tvrdí porušení čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny.
6. Stěžovatelka připomíná, že hodnota nemovitostí, které byly zajištěny, přesahuje údajnou škodu o 1,5 milionu Kč. Navíc má za to, že hodnota zajištěných nemovitostí je v odhadu policejního orgánu podhodnocena, neodpovídá tržní hodnotě nemovitostí, resp. vyčíslení ceny je dle stěžovatelky neúplné, pochybné, obsahující vady a překlepy.
7. Stěžovatelka dále tvrdí, že výše způsobené škody je nesprávně zjištěna, uvádí, že údajná škoda má být nižší a že orgány činné v trestním řízení se její argumentací dostatečně nezabývaly.
8. Stěžovatelka dále připomíná, že zajištění nemovitostí trvá již více než 5 let a při rozhodování o návrhu na zrušení či omezení zajištění nebyla posouzena proporcionalita zajištění.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud konstantně uvádí, že možnost jeho zásahu do přípravného trestního řízení je poměrně limitovaná a je nutno ji vykládat restriktivním způsobem. Možnost kasační intervence do probíhajícího trestního řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 či sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006, všechna rozhodnutí dostupná na nalus.usoud.cz).
11. Konkrétně ve vztahu k uplatňování zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud připomíná, že "oprávněnost úkonů v rámci konkrétního trestního řízení je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení" (srov. nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291) či nález sp. zn. I. ÚS 818/20 ze dne 21. 7. 2020).
12. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
13. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny [srov. nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tudíž o "zbavení majetku" ve smyslu čl. 1 odst. 1 druhé věty Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) ze dne 2. 12. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. Jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
14. Jak shrnul Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3662/14 ze dne 20. 10. 2015 (N 187/79 SbNU 121), rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle §79a trestního řádu z pohledu ústavního rámce musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nesmí být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).
15. Ústavní soud po přezkumu napadeného rozhodnutí, resp. jemu předcházejícího rozhodnutí státního zastupitelství, shora uvedené vady neshledal.
16. Pokud jde o výhrady stěžovatelky vůči určení ceny zajištěných nemovitostí, resp. podílu na nich ve vlastnictví stěžovatelky, tedy námitku, že tržní ceny jsou vyšší, než jak plyne z odhadu provedeného policejním orgánem, je nutno uvést, že Ústavní soud není skutkovou instancí a nemůže suplovat činnost orgánů činných v trestním řízení. Též s ohledem na to, že při zajištění věci pro účely trestního řízení nedochází ke zbavení majetku, ale jen k dočasnému omezení jeho užívání, omezuje se posouzení Ústavního soudu jen na možný projev libovůle při způsobu realizace zajištění nemovitostí (např. situaci, kdy je řadu let zajištěn majetek, jehož cena nebyla vůbec odhadnuta či vyčíslena, srov. nález sp. zn. I. ÚS 818/20) či na extrémní excesy při odhadu ceny zajištěného majetku, tj. např. na první pohled (řádově) zcela neadekvátní určení výše hodnoty majetku. Takto intenzivní a na první pohled zjevnou disproporci, která by Ústavnímu soudu umožnila meritorní přezkum stanovení výše cen zajištěného majetku, však Ústavní soud v napadených rozhodnutích nespatřuje.
17. Odhad hodnoty zajištěných nemovitostí byl na základě pokynu státního zástupce aktualizován policejním orgánem dne 29. 10. 2021, a byl tak (na rozdíl od situace posuzované v nálezu sp. zn. I. ÚS 818/20 týkající zúčastněné osoby ve stejném trestním řízení) aktuální.
18. Lze souhlasit se stěžovatelkou, že odhad ceny nemovitostí provedený policejním orgánem (8 900 000 Kč) přesahuje předpokládanou výši škody. Na to však reagoval jak státní zástupce, tak soud určitou pochybností stran toho, zda by bylo reálné zpeněžit ideální dvoutřetinový podíl stěžovatelky na domě a několika pozemcích v k. ú. Bílovice (které tvoří většinu hodnoty zadržovaných nemovitostí) právě za odhadovanou cenu, tedy fakticky redukuje odhad možného finančního výnosu ze zajištěných nemovitostí. Jde sice o poměrně stručné vypořádání se s námitkou tvrzeného "přezajištění" nároku na náhradu škody, ale v této fázi trestního řízení jde o zdůvodnění ještě akceptovatelné. Samotná námitka, že na jednom místě usnesení státní zástupce uvádí chybně částku 8 100 000 Kč, nemá na věc samotnou vliv, což uvedl již soud v přezkumném řízení.
19. K části argumentace týkající se nesprávně určené výše škody v probíhajícím trestním řízení lze dodat, že zajištění věcí se dle §47 trestního řádu týká "pravděpodobné" výše škody. Ta přitom nemusí být v této fázi trestního řízení postavena najisto, naopak může být modifikována např. na základě provádění důkazů soudem, resp. právním posouzením důkazů ze strany soudu. V této fázi trestního řízení nemůže Ústavní soud vzhledem k principu subsidiarity ústavní stížnosti hodnotit, zda či komu byla tvrzenou trestnou činností stěžovatelky způsobena škoda, a v jaké výši, neboť by tím suploval činnost nalézacího soudu v trestním řízení, ke které ještě vůbec nedošlo. Soud ani státní zástupce námitku stěžovatelky týkající se tvrzené výše škody neopomenul, pouze ji shledal nedůvodnou a své závěry zdůvodnil.
20. Pokud jde o časovou dimenzi zajištění majetku, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi uvádí, že zajištění nemůže trvat libovolně dlouho (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 642/07). Zajištění sice trvá již déle než pět let, zároveň je však třeba vzít v potaz, že posuzovaná věc je skutkově poměrně komplikovaná a zároveň je trestní řízení již ve fázi seznamování se obžalovaných se soudním spisem. Délka trvání zajištění tak sama o sobě neústavnost zásahu do práv stěžovatelky nepředstavuje.
21. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv.
22. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu