ECLI:CZ:US:2022:4.US.102.22.1
sp. zn. IV. ÚS 102/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Růžičky, zastoupeného JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou, sídlem 28. října 184, Příbram, proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. listopadu 2021 č. j. 34 C 259/2019-186, za účasti Okresního soudu Praha-západ, jako účastníka řízení, a JUDr. Zdeňky Kotěrové a Renáty Fialové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho základních práv (svobod), jakož i ústavněprávních principů zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 1 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 14 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a v čl. 20, 47, 52, 53 a 54 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že první vedlejší účastnice se u okresního soudu domáhá určení, že je vlastnicí dvou konkretizovaných pozemků v kat. úz. H. a zaplacení částky 220 000 Kč. V žalobě uvedla, že dne 18. 3. 1997 se stěžovatelem uzavřela darovací smlouvu, na základě které stěžovatel nabyl uvedené pozemky. Dopisem ze dne 5. 9. 2018 první vedlejší účastnice tento dar odvolala s odůvodněním, že stěžovatel velmi hrubým způsobem, úmyslně, značnou intenzitou a opakovaně porušil dobré mravy vůči ní a členům její rodiny. Stěžovatel důvody pro odvolání daru odmítl a předmětné pozemky daroval druhé vedlejší účastnici. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v mezidobí na jednom z pozemků zhotovil stavbu rodinného domu, požadovala první vedlejší účastnice žalobou namísto jeho vrácení finanční náhradu odpovídající jeho obvyklé ceně ke dni odvolání daru, tj. částku 220 000 Kč. Při jednání okresního soudu navrhla změnu žaloby s tím, že v případě, kdyby soud dospěl k závěru, že darované pozemky již nelze vrátit in natura, pak se první vedlejší účastnice na místo určení vlastnického práva k nim domáhá po stěžovateli náhrady ve výši 2 566 000 Kč, v souhrnu tedy částky 2 786 000 Kč. Okresní soud napadeným usnesením podle §95 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") změnu žaloby připustil. V odůvodnění připomenul, že podle §95 odst. 2 o. s. ř. soud nepřipustí změnu návrhu, nemohly-li být výsledky dosavadního řízení podkladem pro řízení o změněném návrhu, a konstatoval, že výsledky dosavadního řízení mohou být podkladem též pro rozhodnutí o změněném návrhu, respektive o eventuálním petitu první vedlejší účastnice.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítá, že napadené usnesení je nedostatečně odůvodněno (v této souvislosti odkazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu), a proto je nepřezkoumatelné. Dále stěžovatel upozorňuje, že zatímco žalobu na určení vlastnického práva první vedlejší účastnice směřovala jak proti stěžovateli, tak proti druhé vedlejší účastnici, eventuální zaplacení shora uvedené částky požaduje jen po stěžovateli, aniž by změnu žaloby v tomto směru dostatečně odůvodnila a aby se tak stěžovatel mohl na nově uplatněný nárok dostatečně připravit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. Taková situace v nyní posuzovaném případě podle zjištění Ústavního soudu nenastala.
6. Z konstantní judikatury lze dovodit, že Ústavní soud přistupuje ke zrušení rozhodnutí obecných soudů, kterými připustily změnu návrhu, jen zcela výjimečně, neboť otázka rychlosti a hospodárnosti řízení, tedy otázka, zda výsledky dosavadního řízení mohou být rovněž podkladem pro řízení o změněném návrhu (§95 odst. 2 o. s. ř.), je zásadně na posouzení obecných soudů, a nikoliv Ústavního soudu. Ústavní soud ke kasaci takových procesních rozhodnutí přistupoval toliko tehdy, když tato rozhodnutí obecné soudy ponechávaly zcela bez odůvodnění s nesprávným odkazem na §169 odst. 2 o. s. ř. [srov. k tomu nález ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 801/08 (N 169/51 SbNU 79)]. Ústavní soud shledal, že okresní soud odůvodnil vyhovění návrhu na změnu žaloby sice stručně, ale dostatečným způsobem, a to formulací závěru, že výsledky dosavadního řízení mohou být pokladem též pro řízení o změněném návrhu. Takové konstatování odpovídá postavení soudu prvního stupně v občanském soudním řízení. Pro úplnost nutno dodat, že posléze Ústavní soud eventuální možnost přezkumu tohoto typu rozhodnutí ještě zúžil, když ve stanovisku pléna ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 (ST 43/83 SbNU 933; 394/2016 Sb.) dospěl k závěru, že bude-li ústavní stížnost pro příště směřovat proti rozhodnutím obecných soudů, kterými změna žaloby z důvodu uvedeného v §95 odst. 2 o. s. ř. nebyla připuštěna, bude taková ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná.
7. V nyní posuzované věci okresní soud dospěl k závěru, že výsledky dosavadního řízení mohou být podkladem i pro změněný návrh, konkrétně pro eventuální petit první vedlejší účastnice. Okresní soud tak mlčky při rozhodování o připuštění změny návrhu vyšel z jím rekapitulovaných skutečností, které by určení vlastnického práva ve prospěch první vedlejší účastnice mohly bránit. Aby stěžovatelova stížnost mohla být ve zpochybnění splnění podmínek pro změnu návrhu první vedlejší účastnicí úspěšná, musel by v ústavní stížnosti tvrdit, že taková změna odporuje zásadě hospodárnosti a rychlosti. Žádnou takovou argumentaci však stěžovatel do ústavní stížnosti nezařadil.
8. Z další judikatury Ústavního soudu lze dovodit [srov. např. nález ze dne 4. 12. 2002 sp. zn. IV. ÚS 157/02 (N 149/28 SbNU 347)], že soud může změnu návrhu připustit, byť během dalšího řízení vyvstane potřeba odstranit eventuální vady podání, na základě něhož došlo k připuštění změny soudem. K výzvě k odstranění vad takového návrhu přitom musí obecný soud podle Ústavního soudu přistoupit neprodleně. Neučiní-li tak, pak jeho postup neodpovídá požadavkům čl. 36 odst. 1 Listiny. Na druhou stranu stěžovatelem tvrzený nedostatek odůvodnění změny návrhu není sám o sobě bezprostředně překážkou, aby takovou změnu obecný soud připustil. Splnění podmínek pro připuštění změny návrhu podle uvedeného nálezu může vyplynout i z kontextu soudem hodnocené věci.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu