ECLI:CZ:US:2022:4.US.1033.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1033/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. Z., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Krmáškem, advokátem, sídlem U Rourovny 556/3, Ostrava, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2022 č. j. 70 Co 31/2022-522, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. P. a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, princip legitimního očekávání a princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 24. 11. 2021 č. j. 42 C 78/2019-500 zastavil řízení vyvolané stěžovatelem co do částky 136 361 Kč s příslušenstvím z důvodu zpětvzetí (I. výrok), uložil oběma vedlejším účastníkům povinnost společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli částku 471 017 Kč s úrokem z prodlení (II. výrok), zamítl stěžovatelovu žalobu co do částky 179 828 Kč s příslušenstvím (III. výrok), uložil vedlejším účastníkům povinnost společně a nerozdílně zaplatit České republice na účet obvodního soudu náklady státu ve výši 14 508 Kč (IV. výrok) a povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení v částce 333 296,92 Kč (V. výrok). Takto rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal z důvodů utrpěného zranění při dopravní nehodě na obou vedlejších účastnících (když dopravní nehodu zavinil vedlejší účastník, jehož pojistitelem je vedlejší účastnice) náhrady bolestného, náhrady za ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a náhrady nákladů na osobní péči. Náklady řízení účastníků posoudil obvodní soud podle kritéria plného úspěchu stěžovatele ve věci, tedy podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), a podle §148 odst. 1 o. s. ř. ohledně nákladů státu.
3. Proti výrokům o nákladech řízení podali vedlejší účastníci odvolání, v němž namítali, že stěžovatel nebyl v řízení zcela úspěšný, a že se obvodní soud neřídil aktuální judikaturou, konkrétně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 25 Cdo 3771/2020. Městský soud dospěl k závěru, že odvolání je důvodné a napadeným usnesením změnil V. výrok rozsudku obvodního soudu tak, že stěžovatel je povinen zaplatit na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku vedlejšímu účastníkovi 666 Kč a vedlejší účastnici částku 1 554 Kč, a IV. výrok změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit České republice na účet soudu náhradu nákladů státu ve výši 9 938 Kč a vedlejší účastníci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice na účet obvodního soudu náhradu nákladů státu ve výši 4 570 Kč (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení vedlejším účastníkům každému po 300 Kč (II. výrok). V odůvodnění připomenul, že podle odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 nelze ve věcech peněžité náhrady za zásah do práva na soukromý a rodinný život způsobený usmrcením či těžkým poškozením zdraví osoby blízké podle §2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, při stanovení odměny advokáta použít §7 ve spojení s §8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Na tyto případy je přiléhavé použít §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Při určování poměru úspěchu/neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nároky na jiné peněžité plnění (objektivní kumulace), odkázal městský soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, podle něhož je v takových případech třeba zpravidla vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot uplatněných nároků. Městský soud konstatoval, že stěžovatel nebyl ohledně nároku na bolestné neúspěšný, ohledně nároku na ztížení společenského uplatnění byl zcela úspěšný a ohledně majetkové újmy byl úspěšný jen částečně. Dospěl k závěru, že v jeho věci se za tarifní hodnotu považuje částka 340 393 Kč (součet tarifních hodnot nároku bolestného ve výši 50 000 Kč, nároku za ztížení společenského uplatnění rovněž ve výši 50 000 Kč a majetkové újmy ve výši 240 393 Kč), od níž je třeba odečíst jeho neúspěch, a to ve výši tarifní hodnoty bolestného 50 000 Kč a hodnoty nepřiznané majetkové újmy ve výši 179 828 Kč a nároku vzatého zpět ve výši 3 358 Kč. Pro zjištění procentuálního úspěchu stěžovatele je tak třeba výslednou částku 107 207 Kč (340 393 Kč - 233 186 Kč) dát do poměru s celkovou tarifní hodnotou 340 393 Kč a vynásobit stem, čímž je úspěch stěžovatele vyjádřen v počtu 31,5 %. Na základě uvedeného tedy městský soud dospěl k závěru o převážném neúspěchu stěžovatele a uložil mu povinnost nahradit každému z vedlejších účastníků náklady řízení v rozsahu 37 % (68,5 % - 31,5 %). Podle takto zjištěné míry (ne)úspěchu rozhodl městský soud o náhradě nákladů řízení státu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel považuje napadené usnesení městského soudu za rozporné s dosavadní judikaturou vycházející z toho, že při určování úspěchu/neúspěchu ve sporech o náhradu škody (újmy) na zdraví je rozhodné, zda je žalobní žádání co do základu po právu. Pro posouzení úspěchu/neúspěchu ve věci tak nebyla zpravidla určující samotná výše náhrady soudem přiznaná, neboť ta často závisela na znaleckém posudku ve smyslu §142 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatel přitom žalobou uplatňoval částku 854 495 Kč s příslušenstvím a byla mu přisouzena částka 471 017 Kč s příslušenstvím, byl tedy úspěšný z 55 %, nikoliv jen ze 31,5 %, jak uvádí městský soud. Aplikace principu objektivní kumulace, respektive usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, byla pro stěžovatele překvapivá, a není na jeho věc příhodná, protože Nejvyšší soud v tehdy posuzovaném případě rozhodoval spor o náhradu nákladů řízení hrazených poškozenými, kteří jsou v uvedeném sporu slabší stranou (nikoliv stranou, která škodu způsobila). Princip objektivní kumulace je podle stěžovatele obecně nespravedlivý k žalobcům, jelikož v okamžiku podání žaloby většinou nelze určit výši přiměřeného plnění, kterou by měly po žalovaných (škůdcích) požadovat, neboť přiměřená výše náhrady začasté závisí na znaleckém posouzení. Navíc, postupovaly-li by obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů podle tohoto usnesení Nejvyššího soudu, vedlo by to jistě k tomu, že by pojišťovny proplácely pouze části nároků s tím, že by poškození byli nuceni daleko častěji než v současnosti podávat příslušné žaloby.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. Žádná pochybení takovéto povahy Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
7. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi mnohokrát zabýval posouzením ústavních stížností proti rozhodnutím obecných soudů o náhradě nákladů řízení. Proto je nutno připomenout, že při posuzování těchto rozhodnutí postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty řádného procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu napadené rozhodnutí podle zjištění Ústavního soudu nemá.
8. Výklad podústavních předpisů, který stěžovatel po Ústavním soudu žádá, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší podávat. Aplikační mechanismus zvolený v daném případě městským soudem, založený na principu objektivní kumulace tarifních hodnot jednotlivých žalovaných nároků (ať už jde o tarifní hodnoty odvozené z reálně žalovaného plnění nebo o náhradní tarifní hodnoty, stanovené podle zvláštních kritérií uvedených v advokátním tarifu), je přitom na základě závěrů shora odkazované judikatury Nejvyššího soudu (která se evidentně vyvíjí již několik let a je právnické obci dostupná) obecnými soudy používán a Ústavní soud ho akceptuje. Zvolil-li městský soud ve stěžovatelově věci přístup založený na objektivní kumulaci tarifních hodnot, reagoval tak na výslovnou odvolací argumentaci vedlejších účastníků, a již proto nemůže být jeho postup pro stěžovatele překvapivý.
9. Ústavní soud se neztotožňuje s výkladem stěžovatele, že by uvedený myšlenkový postup (kdy stěžovatel v dané souvislosti odkazuje na skutkové okolnosti popsané v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020) měl být použit jen proto, aby v konkrétních případech zmírnil dopad náhrady nákladů řízení, kterou by musel hradit neúspěšný poškozený na zdraví ve sporu se škůdcem. Pro takový závěr podle Ústavního soudu neexistuje v kontextu s odkazovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu argumentační opora. Naopak - prosadí-li se většinově při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o nároky za poškození zdraví uvedený výklad - musí poškození své žalobní nároky zvažovat i v kontextu eventuálních dopadů principu objektivní kumulace tarifní hodnoty.
10. Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu