ECLI:CZ:US:2022:4.US.1070.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1070/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele (podnikající fyzické osoby) Vladislava Boháče, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2022 č. j. 8 A 88/2019-34, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení III. výroku rozsudku označeného v záhlaví s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku se podává, že stěžovatel byl rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 13. 6. 2018 č. j. MHMP 925801/2018 uznán vinným ze spáchání několika přestupků na úseku silniční dopravy týkajících se provozu taxislužby a byla mu uložena pokuta ve výši 100 000 Kč. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 30. 5. 2019 č. j. 56/2019-190-TAXI/3 částečně změnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a ve zbytku rozhodnutí potvrdil.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k podané žalobě stěžovatele žalobu zamítl (I. výrok), snížil uloženou pokutu na částku 50 000 Kč (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Posledně uvedený výrok odůvodnil konstatováním, že neshledal důvodnou žádnou ze stěžovatelem vznesených žalobních námitek, avšak uloženou pokutu považoval za nepřiměřeně vysokou. Soud tak přisvědčil vedlejšímu účastníku o vině stěžovatele, nikoliv však o uloženém trestu. Nedokázal ovšem jednoznačně určit, která ze stran řízení byla procesně úspěšnější, proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel napadl III. výrok rozsudku městského soudu o náhradě nákladů řízení. Namítá, že v soudním řízení měl úspěch, jelikož uložená pokuta byla snížena, proto má právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel citoval řadu rozhodnutí obecných soudů a Ústavního soudu, ze kterých podle jeho názoru má plynout, že městský soud postupoval vadně, čímž byla porušena jeho ústavně zaručená práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující napadený výrok. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud se dále zabýval přípustností podané ústavní stížnosti.
6. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem (srov. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Subsidiaritu ústavní stížnosti je třeba chápat nejen v procesním, ale též v materiálním smyslu. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení z hledisek souhrnných a po pravomocném skončení věci, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
7. Ústavní soud dotazem u Nejvyššího správního soudu ověřil, že v posuzované věci podal vedlejší účastník proti rozsudku městského soudu dne 3. 5. 2022 kasační stížnost, která je u Nejvyššího správního soudu vedena pod sp. zn. 10 As 142/2022. Z vyžádané kasační stížnosti zjistil, že brojí zejména proti II. výroku (změna výše uložené pokuty) a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu v celém rozsahu a věc mu vrátil k novému projednání. Řízení o této kasační stížnosti nebylo doposud ukončeno a může vést i ke zrušení ústavní stížností napadeného výroku o nákladech řízení. Kdyby Nejvyšší správní soud dal za pravdu stěžovateli pouze v rozsahu II. výroku rozsudku městského soudu, znamenalo by to, že argumentace stěžovatele, podle které byl v řízení před městským soudem částečně úspěšný, odůvodňující podanou ústavní stížnost, není relevantní. Ústavní soud opakuje, že je v řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu procesním, nýbrž i potud, že musí jít o rozhodnutí "konečná". Byla-li by ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o podané kasační stížnosti, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. S ohledem na tuto skutečnost je nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", tj. za nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (viz obdobně usnesení ze dne 29. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 934/15).
10. Ústavní soud zdůrazňuje, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nijak nepoškozuje. Ústavní soud totiž není oprávněn odmítnout stěžovatelovu případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižšího stupně pro opožděnost, neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. Deklaruje-li nyní Ústavní soud, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti napadenému rozsudku městského soudu by v takovém případě počala běžet až po doručení příslušného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým bylo ukončeno řízení [např. nález ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269), shodně usnesení ze dne 9. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2725/15, či ze dne 28. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2345/16 a řada dalších].
11. Ústavní soud shrnuje, že řízení v této věci ještě nebylo před správními soudy definitivně ukončeno, proto dosud nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je tudíž nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (k typovým podmínkám připuštění výjimky viz usnesení ze dne 12. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 895/22, bod 11.).
12. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj