ECLI:CZ:US:2022:4.US.1116.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1116/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MASO UZENINY PÍSEK, a. s., sídlem Novodvorská 1062/12, Praha 4 - Lhotka, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2022 č. j. 28 Cdo 3709/2021-320, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. června 2021 č. j. 22 Co 72/2021-273 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 22. ledna 2021 č. j. 6 C 50/2018-222, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ, jako účastníků řízení, a Miroslava Moškvana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2006 č. j. 13 Cm 86/2003-109 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit Tomáši Linhartovi 64 000 000 Kč s příslušenstvím. Před nabytím právní moci uvedeného rozsudku uzavřela stěžovatelka s Tomášem Linhartem, kterého na základě plné moci ze dne 14. května 2006 zastupoval vedlejší účastník, dohodu o narovnání, podle které uhrazením částky ve výši 25 000 000 Kč na sjednaný účet zanikl závazek stěžovatelky vůči Tomáši Linhartovi. Vedlejší účastník následně na základě uvedené plné moci podal návrh na zastavení řízení, Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. června 2006 č. j. 13 Cm 86/2013-137 zrušil svůj předchozí rozsudek a řízení zastavil. Proti uvedenému usnesení podal Tomáš Linhart odvolání s tvrzením, že plnou moc vedlejšímu účastníkovi nikdy neudělil a že tento nebyl oprávněn uzavřít dohodu o narovnání, ani podat návrh na zastavení řízení. Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 22. března 2010 č. j. 5 Cmo 457/2009-359 usnesení o zastavení řízení potvrdil, jelikož podle znaleckých posudků z let 2008 a 2009 byly podpisy na výše uvedených dokumentech pravděpodobně podpisy Tomáše Linharta. Poté, co bylo usnesení Vrchního soudu v Praze zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 24. října 2012 sp. zn. I. ÚS 1639/10 z důvodu porušení procesních práv Tomáše Linharta, rozhodl Vrchní soud v Praze opětovně usnesením ze dne 26. září 2013 č. j. 5 Cmo 457/2009-604, kterým usnesení o zastavení řízení opět potvrdil. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015 č. j. 29 Cdo 1593/2014-678, bylo poslední usnesení Vrchního soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, jelikož podle názoru Nejvyššího soudu byla plná moc absolutně neplatná pro rozdílnost zájmů vedlejšího účastníka a Tomáše Linharta; vedlejší účastník totiž vyjednal pouze zaplacení částky 25 000 000 Kč, přestože stěžovatelce bylo uloženo zaplatit Tomáši Linhartovi částku ve výši 64 000 000 Kč s příslušenstvím, a to na účet, k němuž měl podpisové právo vedlejší účastník a předseda představenstva stěžovatelky.
3. Pro případ, že by Vrchní soud v Praze v dalším řízení prohlásil dohodu o narovnání za absolutně neplatnou, podala stěžovatelka dne 13. prosince 2017 žalobu, kterou se domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 25 000 000 Kč s příslušenstvím z důvodu bezdůvodného obohacení. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha - východ (dále též "okresní soud") byla žaloba zamítnuta z důvodu námitky promlčení podané vedlejším účastníkem, kterou okresní soud vyhodnotil jako opodstatněnou, jelikož právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčelo v tříleté (či případně desetileté) objektivní promlčecí době běžící od přijetí plnění vedlejším účastníkem (rok 2006), přičemž žaloba byla podána až dne 13. prosince 2017. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu a odbornou literaturu okresní soud konstatoval, že právo se promlčí, skončí-li běh subjektivní nebo objektivní promlčecí doby, a to i přes to, že jedna z nich ještě běží; pokud marně uplyne alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat. S odkazem na další rozhodnutí Nejvyššího soudu okresní soud dále nevyhověl námitce stěžovatelky, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Okresní soud dále konstatoval, že stěžovatelka přinejmenším zčásti marné uplynutí objektivní promlčecí lhůty zavinila, když s podáním žaloby otálela, neboť ji mohla podat z procesní opatrnosti poté, co se dozvěděla, že Tomáš Linhart podal dne 5. ledna 2007 proti usnesení o zastavení řízení odvolání, kterým začal dohodu o narovnání sporovat. Okresní soud uvedl, že Tomáš Linhart začal na rozpor zájmů upozorňovat již v odvolacím řízení před Vrchním soudem v Praze. Podle okresního soudu uzavřela stěžovatelka dohodu o narovnání v rozporu se zásadou obezřetného jednání, když mimo jiné ve věci dohody o narovnání pominula skutečnost, že Tomáš Linhart měl právního zástupce, který jej po celou dobu řízení u Městského soudu v Praze zastupoval.
4. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále též "krajský soud") bylo rozhodnutí okresního soudu potvrzeno. Stejně jako okresní soud ani krajský soud neshledal v kontextu okolností posuzovaného případu důvody pro to, aby bylo vedlejšímu účastníkovi odepřeno právo uplatnit námitku promlčení, a dospěl k závěru, že okresní soud postupoval správně, když stěžovatelce promlčené právo nepřiznal. K námitce stěžovatelky, že se o bezdůvodném obohacení vedlejšího účastníka dozvěděla až doručením usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, krajský soud konstatoval, že nárok je promlčen okamžikem, kdy uběhne jedna z promlčecích dob bez ohledu na to, že druhá z nich ještě běží nebo že vůbec nezačala běžet. Ohledně námitky promlčení uplatněné v rozporu s dobrými mravy krajský soud uvedl, že její uplatnění by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že stěžovatelka již na podzim 2006 nemohla být v dobré víře o řádnosti zastoupení, neboť Tomáš Linhart začal zastoupení zpochybňovat. Dále upozornil na skutečnost, že pro počátek běhu promlčecí doby není významné, kdy a s jakým výsledkem skončilo soudní řízení, v němž je předběžně řešena otázka, která může mít vliv na rozhodnutí v jiné věci. Krajský soud konstatoval, že pouze včasné uplatnění nároku u soudu staví běh promlčecí doby, přičemž stěžovatelce objektivně nic nebránilo, aby svůj nárok u soudu uplatnila včas.
5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelčino dovolání proti rozsudku krajského soudu odmítnuto, neboť posouzení námitky promlčení krajským soudem nevybočilo z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a nebylo nutné se od ní odchýlit. Své odůvodnění podpořil Nejvyšší soud odkazem jak na vlastní judikaturu, tak i na judikaturu Ústavního soudu. K námitce stěžovatelky, že v náhledu na platnost dohody o narovnání byla utvrzována opakovanými závěry Vrchního soudu v Praze, a neměla tedy důvod podávat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, Nejvyšší soud uvedl, že již první rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo vydáno po uplynutí (tříleté) objektivní promlčecí doby, a že stěžovatelka otálela s podáním žaloby i po konfrontaci se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015.
II. Obsah ústavní stížnosti
6. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v závěru okresního soudu i krajského soudu, podle něhož pouhé zpochybnění podpisu na plné moci Tomášem Linhartem mělo vést stěžovatelku k dřívějšímu podání žaloby, a proto nelze námitku promlčení považovat za rozpornou s dobrými mravy. Tvrdí, že soudy obou stupňů pominuly skutečnost, že v letech 2008 a 2009 (tedy ještě za běhu promlčecí lhůty) byly vypracovány dva znalecké posudky potvrzující pravost podpisu Tomáše Linharta a Vrchní soud dospěl v letech 2010 a 2013 k závěru o platnosti plné moci a neexistenci kolize zájmů, a proto by případné dřívější podání žaloby muselo vést k jejímu zamítnutí. Navíc by podle stěžovatelky vznikla překážka věci pravomocně rozhodnuté, za soudní poplatek by zaplatila 1 milion Kč a musela by hradit náklady řízení. Není ani jisté, zda by soud využil možnost přerušit řízení podle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, jelikož je tento postup nenárokový a záleží výhradně na úvaze soudu.
7. Stěžovatelka dále vytýká okresnímu soudu i krajskému soudu, že neuvedly, kdy konkrétně vznesl Tomáš Linhart námitku střetu zájmů, a přesto došly ke zjištění, že již od podzimu 2006 nemohla být stěžovatelka v dobré víře ohledně platnosti dohody o narovnání. S odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2273/14 a sp. zn. III. ÚS 165/95 stěžovatelka namítá, že skutkové závěry okresního soudu i krajského soudu jsou založeny na neúplném dokazování, resp. jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Podle stěžovatelky mohl Tomáš Linhart vznést námitku střetu zájmů kdykoliv mezi lety 2006 - 2010 v rámci odvolacího řízení, tedy i po uplynutí promlčecí doby. Stěžovatelka tvrdí, že postupovala analogicky ke dvouleté subjektivní promlčecí době, když podala žalobu do dvou let od předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Požadavek soudů, aby stěžovatelka podala žalobu kdykoliv od roku 2006, je podle ní nepřiměřený, neboť postupovala v dobré víře a v důvěře v dokumenty poskytnuté vedlejším účastníkem jako zástupcem Tomáš Linharta.
8. Stěžovatelka upozorňuje na skutečnost, že se soudy nezabývaly tím, jaký vliv mělo vzájemné vypořádání vedlejšího účastníka a Tomáše Linharta na její dobrou víru v platnost plných mocí a předložených dokumentů.
9. Stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší soud nezabýval jí tvrzenou přípustností dovolání ve vztahu k dosud neřešené otázce v rozhodování Nejvyššího soudu a řešil přípustnost pouze ve vztahu k odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou vyložil jako nedůvodnou. Tvrdí, že se Nejvyšší soud nevypořádal s řadou stěžovatelkou tvrzených skutečností. Rozpor spatřuje v tom, že podle Nejvyššího soudu nebylo zjištěno, že by vedlejší účastník přispěl k marnému uplynutí promlčecí doby, avšak krajský soud ve svém napadeném rozhodnutí uvedl, že vinu na vzniklé situaci nese stěžovatelka i vedlejší účastník. Stěžovatelka dále považuje napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za nesrozumitelné ve vztahu k namítanému názoru krajského soudu o závaznosti soudních rozhodnutí, jelikož Nejvyšší soud podle ní pouze uvedl, že rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 657/2003 není dán, aniž by svůj názor zdůvodnil.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, k jejichž porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
12. Ve své obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje námitky uplatněné v předchozích řízeních, na něž Nejvyšší soud i soudy nižších stupňů stěžovatelce podrobně odpověděly.
13. K otázce námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy se Nejvyšší soud obšírně vyjádřil a z celkového kontextu odůvodnění týkajícího se této námitky lze shledat, že nedospěl k přípustnosti dovolání jak z důvodu odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tak ani z důvodu, že by se jednalo o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena.
14. Ohledně namítaného rozsudku sp. zn. 22 Cdo 657/2003 Nejvyšší soud uvedl, proč jej neshledává rozporným s napadeným rozhodnutím krajského soudu. Krajský soud netvrdil, že by pravomocné rozhodnutí jiného soudu nebylo závazné, nýbrž pouze konstatoval, že "pravomocné rozhodnutí soudu je závazné, ovšem toliko za předpokladu, že proti němu není podáno dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek, na základě něhož i pravomocné rozhodnutí může být zrušeno." Z celkového kontextu této části odůvodnění lze seznat, že se krajský soud vyjadřoval k posuzované situaci, kdy rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo následně zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu.
15. Ke stěžovatelčině námitce týkající se rozpornosti závěru krajského soudu a Nejvyššího soudu ohledně zavinění uplynutí promlčecí doby Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelkou citovaná část věty z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu ("... vinu na vzniklé situaci nesou oba účastníci ...") je třeba chápat v kontextu jejího pokračování ("... kteří se daným způsobem snažili vyřešit svůj závazkový vztah s Tomášem Linhartem."), kde se krajský soud následně vyjádřil k nestandardní situaci, kdy stěžovatelka v probíhajícím soudním sporu namísto s právním zástupcem Tomáše Linharta jednala s jiným zástupcem, který byl navíc věřitelem Tomáše Linharta.
16. Polemika stěžovatelky se závěry Nejvyššího soudu i soudy nižších stupňů je vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovatelce spolehlivě poskytnuty v napadených rozhodnutích, přičemž žádné nedostatky řízení před nimi Ústavní soud neshledal.
17. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373) ]. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i oba soudy nižších stupňů se s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Skutečnost, že se stěžovatelka s právními hodnoceními neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. V postupu zmíněných soudů Ústavní soud neshledal ani náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu