ECLI:CZ:US:2022:4.US.1145.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1145/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ivana Syrotenka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti II. výroku usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. dubna 2022 č. j. 3 As 45/2022-32, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení II. výroku usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel tvrdí, že uvedeným výrokem bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se domáhal ve správním řízení soudním zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka, který - zjednodušeně řečeno - potvrdil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, Odboru dopravních agend, o uložení pokuty pro stěžovatele za specifikovaný přestupek. O žalobě stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 1. 2022 č. j. 10 A 35/2021-56 tak, že rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vedlejší účastník proti rozsudku městského soudu podal kasační stížnost, která byla stěžovateli zaslána k vyjádření, a stěžovatel se k ní prostřednictvím advokáta vyjádřil. Poté vedlejší účastník kasační stížnost vzal zpět a Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti zastavil (I. výrok) a rozhodl napadeným výrokem o náhradě nákladů řízení na základě §60 odst. 3 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), ve spojení s §120 s. ř. s., dle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo byla-li žaloba odmítnuta.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o náhradě nákladů řízení je překvapivé a nerespektuje princip úspěchu ve věci, neboť to byl vedlejší účastník, kdo zavinil zastavení řízení. Nejvyšší správní soud měl podle §64 s. ř. s. přiměřeně ve prospěch stěžovatele o náhradě nákladů řízení rozhodnout podle §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle něhož platí, že zavinil-li některý z účastníků řízení, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit náklady takového řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující výrok napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. Žádná pochybení takovéto povahy Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
6. Ústavní soud připomíná, že posuzováním rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení se ve své judikatuře již mnohokrát zabýval, přičemž při tom postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají zásady řádného procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu napadený výrok nemá.
7. V daném případě nelze použít §146 odst. 2 o. s. ř., neboť pravidla pro náhradu nákladů řízení upravuje soudní řád správní komplexně (samostatně), tedy řečeno slovy §64 s. ř. s. "sám stanoví jinak" [srov. k tomu také JEMELKA, Luboš. §64 (Použití občanského soudního řádu). In: JEMELKA, Luboš a kol. Soudní řád správní. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 477], a nelze použít právní úpravu obsaženou v dalším právním předpise (úprava obsažená v občanském soudním řádu by se například použila pro otázky dokazování před správním soudem, neboť tuto problematiku soudní řád správní neupravuje). K nemožnosti použití pravidel obsažených v §146 odst. 2 o. s. ř. lze odkázat na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2003 sp. zn. 28 Ca 614/2002.
8. Ústavní soud neshledal, že by napadeným výrokem byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu