ECLI:CZ:US:2022:4.US.1327.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1327/22
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti IT credit, s. r. o., sídlem Pernerova 502/50, Praha 8 - Karlín, zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem, sídlem Stará cesta 205, Jindřichův Hradec, proti I. výroku v rozsahu, ve kterém byl potvrzen III. výrok usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. října 2021 č. j. 78 EXE 7669/2018-375, II. výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2022 č. j. 62 Co 428/2021-448 a III. výroku usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. října 2021 č. j. 78 EXE 7669/2018-375, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Jaroslavy Pavlíkové, zastoupené JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Výrokem I. v rozsahu, kterým byl potvrzen III. výrok usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. října 2021 č. j. 78 EXE 7669/2018-375, II. výrokem usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2022 č. j. 62 Co 428/2021-448 a III. výrokem usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. října 2021 č. j. 78 EXE 7669/2018-375 byla porušena základní práva stěžovatelky na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2022 č. j. 62 Co 428/2021-448 v I. výroku v rozsahu, kterým byl potvrzen III. výrok usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. října 2021 č. j. 78 EXE 7669/2018-375, ve II. výroku a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. října 2021 č. j. 78 EXE 7669/2018-375 ve III. výroku se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení specifikovaných výroků I. a II. v záhlaví označeného usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 78 EXE 7669/2018 se podává, že stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy - oprávněná) se domáhala provedení exekuce zřízením exekutorského zástavního práva na spoluvlastnickém podílu specifikovaného pozemku ve vlastnictví vedlejší účastnice, a to k zajištění své pohledávky ve výši 45 180 459,22 Kč. Následně vydala pověřená soudní exekutorka Mgr. Martina Havlová (dále jen "soudní exekutorka") exekuční příkaz ze dne 31. 1. 2019, jímž rozhodla o zřízení navrhovaného exekutorského práva.
3. Vedlejší účastnice podala dne 27. 2. 2019 návrh (doplněný dne 28. 2. 2019) na zastavení exekuce, ve kterém uvedla, že exekuční titul - notářský zápis a v něm uvedená úvěrová smlouva, stejně jako ručitelský závazek, jsou absolutně neplatné pro rozpor se zákonem. Obvodní soud posoudil obsah notářského zápisu, kterým bylo mimo jiné prohlášení vedlejší účastnice o ručitelském závazku ke smlouvě úvěru ze dne 14. 3. 2012 ve znění dodatků (uzavřené mezi spořitelním družstvem - Artesa, spořitelní družstvo, a dlužníky - obchodními společnostmi GLOBALICA, a. s., a FORTIS Bohemia, spol. s r. o.), a dospěl k závěru, že ujednání v ní uvedené nevyhovuje požadavku na přesné vymezení rozsahu a obsahu plnění. Dále uvedl, že úvěrová smlouva byla uzavřena v rozporu se zákonem č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého smí spořitelní družstvo poskytovat úvěry pouze svým členům (ve smlouvě uvedení dlužníci nebyli členy spořitelního družstva). Uzavřel, že vzhledem k neplatnosti úvěrové smlouvy nemohlo dojít ke vzniku platného prohlášení o ručitelském závazku vedlejší účastnice a uplatněný exekuční titul je vůči ní materiálně nevykonatelný. Proto obvodní soud usnesením ze dne 6. 10. 2021 č. j. 78 EXE 7669/2018-375 exekuci vedenou soudní exekutorkou zastavil (I. výrok), vedlejší účastnici nepřiznal náhradu nákladů exekučního řízení (II. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit náklady exekuce soudní exekutorce ve výši 6 655 Kč (III. výrok). Výrok II. odůvodnil zjištěním, že jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), byť zastavení exekuce zavinila oprávněná, když podala exekuční návrh na základě nezpůsobilého exekučního titulu. Obvodní soud však přihlédl k tomu, že povinná, jako předsedkyně představenstva obchodní společnosti GLOBALICA, a. s., uzavřela úvěrovou smlouvu a její dodatky dobrovolně, a dále, že vydala prohlášení o ručitelském závazku dobrovolně, ačkoli v době jednání o uzavření úvěrové smlouvy věděla, že dlužník - obchodní společnost FORTIS Bohemia, spol. s r. o., není členem družstva, a tudíž jí muselo být zřejmé, že smlouva je absolutně neplatná. Výrok III. vychází z §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, přičemž obvodní soud vyšel z toho, že zastavení exekuce procesně zavinila stěžovatelka, a výši náhrady vypočetl součtem odměny soudní exekutorky ve výši 2 000 Kč podle §6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif), ve znění pozdějších předpisů, náhrady hotových výdajů v paušální částce 3 500 Kč podle §13 odst. 1 exekutorského tarifu, včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §87 odst. 1 a §90 odst. 1 exekučního řádu.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu (I. výrok), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 62 980 Kč (II. výrok) a rozhodl, že soudní exekutorka nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Městský soud připomenul, že při posuzování důvodnosti návrhu povinné na zastavení exekuce zkoumá exekuční soud pouze to, zda exekuční titul, kterým je notářský zápis, splňuje zákonné náležitosti a zda poskytuje hmotněprávní základ pro vedení exekuce. Shodně s obvodním soudem uzavřel, že vymezení ručitelského závazku v notářském zápisu je neurčité, úvěrová smlouva (kdy spořitelní družstvo překročilo své podnikatelské oprávnění a poskytlo úvěr nečlenu) a tedy i ručitelské prohlášení vedlejší účastnice jsou absolutně neplatné, proto je dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., za použití §55 exekučního řádu. K námitce stěžovatelky, že obvodní soud přiznal soudní exekutorce náklady exekuce v rozporu s §73a odst. 10 exekučního řádu vysvětlil, že jde o odkaz nepřípadný, neboť jde o jiné řízení. O nákladech účastníků rozhodl městský soud podle §142 odst. 1 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř. tak, že povinná v odvolacím řízení uspěla a má právo na náhradu nákladů sestávajících z nákladů právního zastoupení, a odměnu určil podle §8 odst. 1 ve spojení s §7 bod 7. a §11 odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Při stanovení odměny za úkon právní služby vyšel z tarifní hodnoty podle výše peněžitého plnění, kterým byla zajištěná pohledávka ve výši 45 180 459,22 Kč. Odměna tak činila za dva úkony právní služby po 31 190 Kč, dvě paušální náhrady po 300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem 62 980 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka brojí proti nákladovým výrokům, a to jak o nákladech řízení mezi účastníky, tak o nákladech přiznaných v řízení před obvodním soudem soudní exekutorce. Namítá, že o nákladech exekučního řízení bylo rozhodnuto ve zřejmém rozporu s podústavním právem a rozhodovací praxí, neboť obecné soudy nerespektovaly zvláštní povahu exekučního řízení ke zřízení exekutorského zástavního práva podle §73a exekučního řádu. Má za to, že nerespektováním nepeněžité povahy řízení při určení tarifní hodnoty pro účely stanovení výše nákladů řízení soudy zasáhly do jejích ústavně zaručených práv.
6. K II. výroku napadeného usnesení městského soudu stěžovatelka uvádí, že nesouhlasí s použitím tarifní hodnoty podle §8 odst. 1 advokátního tarifu, neboť při vzniku exekutorského zástavního práva jde především o vznik zástavního práva k zajištění pohledávky, tj. o nárok penězi neocenitelný, kdy je potřeba postupovat podle §9 advokátního tarifu. V tomto ohledu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu o zřízení zástavního práva a na obecné závěry z ní vyplývající s tím, že jsou použitelné i při provedení exekuce zřízením exekutorského zástavního práva [srov. nález ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. I. ÚS 3403/20, usnesení ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 557/04 (N 68/36 SbNU 725), ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 584/07 (N 53/52 SbNU 531), ze dne 8. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1301/10 (N 52/69 SbNU 67) a další; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. K přiznaným nákladům soudní exekutorky ve III. výroku usnesení obvodního soudu stěžovatelka namítá, že i v tomto případě soud pominul zvláštní povahu řízení a dále nerespektoval skutečnost, že náklady exekuce uhradila již před provedením exekuce ve smyslu §73a odst. 10 exekučního řádu, v platném znění (správně §73a odst. 8 exekučního řádu - pozn. Ústavního soudu). Přiznal-li jejich náhradu obvodní soud soudní exekutorce, jde o náhradu zjevně duplicitní. Nadto soud při svém postupu opomenul, že oprávnění k vedení exekuce soudní exekutorce vydáním exekučního příkazu ve smyslu §73a odst. 9 exekučního řádu zaniklo.
8. Částí své argumentace stěžovatelka rozporuje závěr obecných soudů o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy s tím, že použitý výklad není ústavně souladný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka napadá výhradně nákladové výroky a s ohledem na objektivní nepřípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud uvádí, že i když stěžovatelka výslovně navrhla zrušení jen části I. výroku a II. výrok usnesení městského soudu, z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že napadá i III. výrok usnesení obvodního soudu ze dne 6. 10. 2021 č. j. 78 EXE 7669/2018-375 a vymezuje se vůči němu. Ústavní soud, vycházeje z obsahu ústavní stížnosti, nikoliv z jejího petitu, považuje ústavní stížnost za podanou i proti tomuto výroku usnesení obvodního soudu.
IV.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky
11. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření obvodnímu soudu, městskému soudu a vedlejší účastnici řízení.
12. Obvodní soud stručně odkázal na závěry svého usnesení, jakož i na závěry napadeného usnesení městského soudu s tím, že se s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti obecné soudy plně vypořádaly. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti nepodal.
13. Městský soud rovněž odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného usnesení, které považuje za řádně odůvodněné a obsahující všechny náležitosti uvedené v §169 odst. 1 o. s. ř. Uvedl, že ústavní práva stěžovatelky porušena nebyla. Předmět řízení je v napadeném rozhodnutí označen řádně jako peněžité plnění, pro které byla exekuce vedena, odměna za úkon právní služby byla určena v souladu s advokátním tarifem a nebyl důvod postupovat jinak. Ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou a navrhl, aby v případě věcného projednání byla zamítnuta.
14. Vedlejší účastnice uvedla, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a v případě věcného posouzení je nedůvodná. Zastává názor, že k pochybení obecného soudu spočívajícím v nesprávném právním závěru o tarifní hodnotě nedošlo a nadto výroky rozhodnutí o nákladech řízení nedosahují takové intenzity, aby měly potenciál zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky. Má za to, že se stěžovatelka snaží obejít právní úpravu obsaženou v §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., která nepřipouští dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nadto považuje judikaturu uvedenou v ústavní stížnosti za nepřiléhavou.
15. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice Ústavní soud nezasílal stěžovatelce na vědomí a k případné replice, neboť neobsahují žádnou argumentaci, která by nebyla známa účastníkům řízení.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud po seznámení se s vyžádaným soudním spisem přezkoumal napadené výroky I. a II. usnesení městského soudu a řízení jemu předcházející (ústavní stížností materiálně napadený III. výrok usnesení obvodního soudu) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
17. Ústavní stížnost směřuje proti výrokům usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje Ústavní soud nanejvýš zdrženlivě, jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, podle níž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení - byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení - zpravidla nedosahuje intenzity vedoucí k porušení základních práv a svobod [srov. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 či ze dne 18. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 131/08)]. Na druhou stranu Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří nedílnou součást soudního řízení jako celku, a i na něj proto dopadají základní zásady řádného procesu, mezi které tradičně náleží i zákaz svévolného rozhodování či ochrana legitimního očekávání účastníků a předvídatelnost soudních rozhodnutí [srov. nálezy ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2738/10 (N 235/59 SbNU 391), ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 (N 95/69 SbNU 457) a ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1561/13 (N 52/73 SbNU 59)].
18. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (není-li jimi porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního proto může být posouzena pouze otázka, zda došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky při stanovení správné tarifní hodnoty podle advokátního tarifu. Je proto nutné posoudit, zda je předmět řízení, v němž se stěžovatelka jako oprávněná domáhala svým návrhem zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech vedlejší účastnice (§73a odst. 1 exekučního řádu), penězi ocenitelný či nikoli.
19. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené nejprve zkoumal právní povahou exekutorského zástavního práva, které je zakotveno v hlavě V. exekučního řádu. Podle systematického zařazení této úpravy je patrné, že exekutorské zástavní právo není nástrojem, který by sloužil k vymožení pohledávky věřitele, neboť v tomto řízení nedochází k přímému zpeněžení majetku povinného. Podle §73a odst. 1 exekučního řádu vzniká zřízením exekutorského zástavního práva zajištění pohledávky oprávněného na nemovitých věcech povinného. Jde o zvláštní institut, který slouží k zajištění pohledávky, k tomuto závěru směřuje i znění §73a odst. 7 exekučního řádu, podle kterého, nestanoví-li exekuční řád jinak, se na exekuci ke zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech.
20. V nedávné době vydaný nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. I. ÚS 3403/20 řešil obdobnou otázku, a sice, jakou povahu má předmět řízení v případě, kdy je realizován nárok ze zástavního práva při soudním prodeji zástavy. Ústavní soud dospěl k závěru, že předmět řízení je v takovém případě penězi neocenitelný, neboť jde o nárok na realizaci zástavního práva a není v pravomoci obecného soudu, aby v takovém řízení de facto dovozoval, v jaké konkrétní výši je zástavní věřitel oprávněn domoci se svého práva vůči zástavci.
21. Ústavní soud aplikoval výše uvedené závěry na nyní posuzovanou věc a dospěl k závěru, že předmět řízení o zřízení exekutorského zástavního práva představuje předmět řízení penězi neocenitelný, neboť jde o zajištění vymáhané pohledávky, nikoliv o vymožení konkrétní peněžité částky. Při určení tarifní hodnoty je proto nutno postupovat podle §9 advokátního tarifu, neboť jde o právo k nemovité věci penězi neocenitelné. Stanovily-li obecné soudy tarifní hodnotu pro účely výpočtu výše náhrady nákladů v rozporu s předmětem sporu, vede takový postup k porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
22. Další vada napadeného usnesení městského soudu spočívá v rozhodnutí I. výrokem potvrzujícím III. výrok usnesení obvodního soudu o náhradě nákladů soudní exekutorky, ač měl být tento výrok zrušen. Ústavní soud připomíná, že ze znění §73a odst. 9 exekučního řádu vyplývá, že oprávnění k vedení exekuce exekutorovi zaniká provedením exekuce ke zřízení exekutorského zástavního práva. Jinými slovy, po zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech již dále náklady exekuce soudnímu exekutorovi nevznikají. Tento závěr je patrný rovněž z §73a odst. 11 exekučního řádu, podle kterého může být návrh na zastavení exekuce podán pouze k soudu (neboť soudní exekutor již oprávnění k vedení exekuce nemá), stejně jako tomu bylo v posuzovaném případě. Také tento postup je v rozporu s právem na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a právem vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
VI.
Závěr
23. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení městského soudu v I. výroku v rozsahu, ve kterém byl potvrzen III. výrok usnesení obvodního soudu ze dne 6. 10. 2021 č. j. 78 EXE 7669/2018-375, a ve II. výroku podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. Ze stejných důvodů zrušil také III. výrok usnesení obvodního soudu ze dne 6. 10. 2021 č. j. 78 EXE 7669/2018-375. Podle §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 1. listopadu 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu