ECLI:CZ:US:2022:4.US.1328.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1328/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. března 2022 č. j. 14 Co 44/2022-483 a usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 16. ledna 2022 č. j. 3 P 8/2021-405, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a 1. nezletilého P. K., 2. nezletilé A. K. a 3. V. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud
Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením nařídil výkon rozsudku tohoto soudu ze dne 11. 11. 2020 č. j. 3 Nc 1/2019-378 uložením pokuty ve výši 3 000 Kč stěžovatelce, kterou je povinna zaplatit na účet tohoto soudu (výroky I a II), opatrovníkem 1. vedlejšího účastníka a 2. vedlejší účastnice (dále též "nezletilí") pro výkon rozhodnutí jmenoval město Nepomuk (výrok III) a stěžovatelce uložil povinnost uhradit 3. vedlejšímu účastníkovi (dále též "otec") na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí částku 1 600 Kč (výrok IV).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu.
4. Oba soudy dospěly k závěru, že předcházející výzvy adresované matce, ať už od opatrovníka nezletilých či soudu, se míjí účinkem a nejsou pro matku dostatečnou motivací k respektování soudního rozhodnutí o úpravě styku. Ačkoli nezletilí vyjadřují přání nestýkat se s otcem, nebrání tato skutečnost nařízení výkonu rozhodnutí a uložení pokuty matce. Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že je to v první řadě matka, kdo nepodporuje kontakty nezletilých s otcem a jejíž názory a postoje obě nezletilé děti přejímají a jsou jimi zásadně ovlivněny. Není tedy sebemenších pochyb o tom, že současná kritická situace je důsledkem soustavného působení matky proti otci. Za těchto okolností pokuta ve výši pouhých 3 000 Kč, uložená po několika marných výzvách soudu, není nesprávným ani nepřiměřeným rozhodnutím, a to i s vědomím toho, že matka není v dobré majetkové situaci.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka zejména namítá, že je vlastně viněna za to, že otec s dětmi nevychází a ty s ním být nechtějí. Obecné soudy uvedly, že děti ke styku nemotivuje, odrazuje je od něho, s čímž ale zásadně nesouhlasí a žádá, aby jí byly předloženy důkazy, ze kterých obecné soudy tyto skutečnosti čerpaly. Podle ní to jsou smyšlená tvrzení otce. Obecné soudy nepřihlížejí vůbec k jí uváděným tvrzením a předloženým důkazům. Krajský soud dále vystupuje vůči stěžovatelce podjatě a nezaobírá se názorem dětí. Stěžovatelka trvá na tom, že rozsudek okresního soudu ze dne 11. 11. 2020 č. j. 3 Nc 1/2019-378 dodržuje, ale nemůže zabránit tomu, že děti s otcem občas nevydrží po celou stanovenou dobu. Otec se přiznal i psychologovi, že neví, jak s dětmi komunikovat, neumí s nimi vyjít. Stěžovatelka má proto za to, že skutkový stav byl neúplně a nedostatečně zjištěn. Krajský soud se vůbec jejím odvoláním a skutečnostmi v něm uvedenými nezabýval, když ani neuvedl, proč jejím důkazním návrhům nevyhověl, čímž porušil její ústavně zaručená práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše).
10. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení péče o dítě a styku s ním, a to včetně výkonu rozhodnutí v těchto věcech. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
11. Napadená usnesení vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnily a Ústavní soud v jejich závěrech neshledal nic neústavního, co by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
12. Oba soudy se náležitě vypořádaly s tvrzením stěžovatelky o vině na straně otce a o tom, jak styk nezletilých s otcem probíhá. Přitom respektovaly i jeho ústavně zaručená rodičovská práva podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny. Ústavní soud dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně případného výkonu rozhodnutí. Ústavní soud nemůže být konečným univerzálním "rozhodcem", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
13. Dovolává-li se stěžovatelka porušení čl. 90 Ústavy, je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
14. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu