ECLI:CZ:US:2022:4.US.140.22.1
sp. zn. IV. ÚS 140/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., t.č. ve výkonu ochranného léčení v Psychiatrické nemocnici Horní Beřkovice, Podřipská 1, Horní Beřkovice, zastoupeného Mgr. Petrem Škopkem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 59/II, Rakovník, proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 9. 9. 2020, č.j. 9 C 229/2018-217, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2021, č.j. 25 Co 327/2020-273, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2021, č.j. 25 Cdo 2769/2021-328, za účasti Okresního soudu v Rakovníku, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Ing. Jana Janka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud v Rakovníku (dále "okresní soud") rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, č.j. 9 C 229/2018-217, zamítl žalobu, aby soud uložil žalovanému (vedlejší účastník) povinnost zaplatit stěžovateli částku 51 000 Kč (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 23 232 Kč (výrok II.).
2. Krajský soud v Praze (dále "krajský soud") rozsudkem ze dne 7. 4. 2021, č.j. 25 Co 327/2020-273, rozsudek okresního soudu ve výroku II. změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 19 792 Kč, jinak jej v tomto výroku a ve výroku I. potvrdil. Rozhodl také, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 3 440 Kč.
3. Z rozsudků okresního a krajského soudu vyplývá, že stěžovatel se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 51 000 Kč jakožto náhrady majetkové a nemajetkové újmy (původně ji vyčíslil na 40 000 000 Kč), která mu měla vzniknout v důsledku porušení zákonné povinnosti žalovaného jako soudního znalce při vypracování znaleckého posudku z oboru kybernetiky, neboť v důsledku nepravdivého a nezákonného znaleckého posudku byl stěžovatel odsouzen, přičemž pokud by znalecký posudek byl zpracován řádně, mohlo dojít ke zpochybnění svědeckých výpovědí a k jinému výsledku trestního řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2016, č.j. 49 T 7/2016-1440, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 10 To 9/2017, byl stěžovatel odsouzen pro spáchání zločinu pohlavního zneužití, přečinu ohrožování výchovy dítěte a zvlášť závažného zločinu znásilnění k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a bylo mu uloženo ústavní ochranné sexuologické léčení.
4. Obecné soudy upozornily, že k odsouzení stěžovatele vedly jiné důkazy, zatímco o předmětný znalecký posudek trestní soud svůj odsuzující rozsudek neopřel, nevycházel z něj a ani jej ve svém rozhodnutí nezmínil. Doplnily, že i pokud by byl znalecký posudek zpracován vadně, nebyl stěžovatel odsouzen na základě jeho závěrů, ale na základě pravomocného rozhodnutí trestních soudů v trestním řízení, jemuž předcházela činnost orgánů činných v trestním řízení, v jejichž postupu lze spatřovat přerušení příčinné souvislosti mezi případným porušením právní povinnosti žalovaným (pokud vůbec nastalo) a vznikem stěžovatelem tvrzené újmy (byla-li by prokázána). Domníval-li se stěžovatel, že řádně vypracovaný znalecký posudek mohl být způsobilý zcela vyvrátit svědecké výpovědi provedené v trestním řízení, měl tato tvrzení dle obecných soudů uplatnit jako součást své obhajoby v rámci trestního řízení a řádných, případně mimořádných, opravných prostředků, neboť v civilním řízení soudu nenáleží přezkoumávat průběh trestního řízení či závěry o vině. Obecné soudy proto uzavřely, že jakoukoli příčinnou souvislost mezi znaleckým posudkem a stěžovatelem tvrzenou újmou shledat nelze. Zkoumáním existence tvrzeného protiprávního jednání a vzniklé újmy se tak již nezabývaly.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 11. 2021, č.j. 25 Cdo 2769/2021-328, podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl dovolání stěžovatele a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. V usnesení s odkazem na svou dosavadní judikaturu Nejvyšší soud konstatoval, že v řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že nároky byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019). Vyložil, že v posuzované věci bylo rozhodnuto o dvou nárocích se samostatným skutkovým základem, a to o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 2 550 Kč a náhradu nemajetkové újmy ve výši 48 450 Kč. Jelikož tyto částky nepřevyšují limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v řízení nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok, Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání není přípustné. Doplnil, že na tomto závěru nic nemění ani nesprávné poučení krajského soudu o možnosti dovolání podat, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně stanovena, pak jde vždy (bez zřetele na to, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo) o dovolání nepřípustné.
II.
7. Ústavní stížností napadenými rozhodnutími bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
8. Stěžovatel byl krajským soudem poučen o možnosti podat dovolání. Pokud by byl poučen o nemožnosti podat dovolání, mohl by využít svého práva podat ústavní stížnost proti rozsudku okresního soudu a krajského soudu v zákonné lhůtě. S ohledem na povahu poučení má stěžovatel za to, že přezkum rozhodnutí okresního a krajského soudu Ústavním soudem není vyloučen.
9. Ve vztahu k těmto rozhodnutím pak namítá, že skutkové zjištění o neexistenci přímé příčinné souvislosti mezi vyhotovením znaleckého posudku a skutečností, že byl v rámci trestního řízení odsouzen, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jejichž hodnocení je založeno na libovůli. Závěry obecných soudů o neexistenci přímého vztahu příčiny a následku stěžovatel považuje za nesprávné a zjednodušující. Pokud by byl znalecký posudek vypracován řádně, orgány činné v trestním řízení by byly povinny použít závěry, jež by vyzněly v jeho prospěch. S ohledem na způsob zpracování byl však posudek pro soudy tak neurčitý a nejasný, že se jím nezabývaly a stěžovatel jej tak nemohl využít ke své obhajobě. K otázce příčinné souvislosti měl být dle stěžovatele proveden důkaz celým trestním spisem včetně velkokapacitního disku a dokazování měly soudy provést rovněž k jeho tvrzením o porušení povinnosti žalovaného při zpracování posudku a ohledně vzniklé škody.
III.
10. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
IV.
12. Nejprve se Ústavní soud zabýval usnesením Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné ex lege, neboť ve věci bylo rozhodováno o dvou nárocích se samostatným skutkovým základem, které jednotlivě nepřevyšovaly limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud předmětná ustanovení občanského soudního řádu aplikoval ústavně konformním způsobem a své rozhodnutí taktéž adekvátním způsobem zdůvodnil, a to i s odkazem na relevantní judikaturu. Ústavní stížnost je proto třeba v této části hodnotit jako zjevně neopodstatněnou. Ani stěžovatel ostatně svou argumentací proti usnesení Nejvyššího soudu nebrojí, když jej napadá toliko "z opatrnosti".
13. Vzhledem k formulaci poučení obsaženého v rozsudku krajského soudu se Ústavní soud rozhodl podrobit svému přezkumu i ústavní stížností napadené rozsudky okresního soudu a krajského soudu, neboť stěžovateli nelze klást k tíži, že postupoval v souladu s tímto poučením [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. 1. 2012 (N 25/64 SbNU 269), usnesení sp. zn. I. ÚS 3364/17 ze dne 21. 11. 2017, usnesení sp. zn. III. ÚS 2477/20 ze dne 10. 11. 2020 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. Důvody opodstatňující kasační zásah však Ústavní soud nenalezl. Obecné soudy se návrhem stěžovatele řádně zabývaly a srozumitelně ozřejmily, jakými úvahami se řídily. Pakliže nepřistoupily na argumentaci stěžovatele ohledně příčinné souvislosti, přiléhavé zdůvodnění jejich závěrů nelze označit za jakkoliv svévolné či excesivní, ale naopak za výraz nezávislého soudního rozhodování, které z mezí ústavnosti nijak nevybočilo. Relevantní námitky, které by z hlediska ústavněprávního přezkumu byly způsobilé závěry učiněné obecnými soudy zpochybnit, stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí. Z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, tedy tato rozhodnutí obstojí, a jejich další přehodnocování Ústavnímu soudu nepřísluší.
15. Namítá-li stěžovatel, že zamítnutí důkazu trestním spisem nebylo věcně adekvátně odůvodněno a že obecné soudy měly vést dokazování rovněž k otázkám porušení povinnosti žalovaného a vzniklé škody, z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy považovaly zjištěný skutkový stav za dostačující pro rozhodnutí ve věci a další dokazování proto již pro nadbytečnost neprováděly. Posouzení dalšího dokazování coby nadbytečného přitom koresponduje i s informací, že trestní soud ze znaleckého posudku vůbec nevycházel, stejně jako se závěrem o přerušení, resp. o absenci příčinné souvislosti mezi stěžovatelem tvrzeným protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody.
16. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu