ECLI:CZ:US:2022:4.US.1438.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1438/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky P. Š., zastoupené Mgr. Tomášem Prokopem, advokátem, sídlem Kutnohorská 43, Kolín, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 2022 č. j. 100 Co 190/2021-506, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. nezletilého M. B. a 2. nezletilého M. B. a 3. L. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jejích práv podle čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 3 odst. 1 a čl. 13 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 4. 3. 2021 č. j. 22 P 252/2014-409, 16 P a Nc 36/2019 změnil rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 1. 2017 č. j. 27 Co 354/2016-226 v části upravující styk 3. vedlejšího účastníka (dále též "otec") s 1. a 2. vedlejším účastníkem (dále též "nezletilí") tak, že styk otce se s nezletilými neupravuje (výrok I). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II).
3. K odvolání otce krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými každou první neděli v měsíci od 11.00 hodin do 14.00 hodin a dne 26. 12. od 16.00 hodin do 19.00 hodin s tím, že si otec nezletilé převezme a po skončení styku nezletilé předá zpět v místě bydliště matky (výrok I). Tím změnil rozsudek okresního soudu ze dne 15. 4. 2016 č. j. 22 P 252/2014-88 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 12. 1. 2017 č. j. 27 Co 354/2016-226 (výrok II). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Krajský soud za stávající situace na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že i přes deklarovaný nezájem nezletilých o jakýkoliv osobní styk s otcem není vhodné, aby byl jejich styk s otcem ponechán pouze na jejich vůli, neboť má velkou pochybnost o tom, že by ke styku skutečně docházelo. Upravil proto soudní formou styk nezletilých s otcem v pevných termínech, ve kterých bude možnost styk realizovat a vhodně zvoleným chováním otce (i nezletilých) bude možné postupně posilovat důvěru nezletilých v otce a začít obnovovat vzájemný vztah. Styk nastavil jen v minimálním rozsahu blížícím se rozsahu, který oba nezletilí při pohovoru označili za nechtěný, ale přijatelný. Nastavený styk budou muset nezletilí, matka i otec respektovat a otec tak bude mít možnost se s nezletilými pravidelně vídat a získá tak jasně daný prostor pro to, aby mohl nezletilé přesvědčit o tom, že i přes citové odcizení, k němuž došlo po Vánocích v roce 2018, má o nezletilé zájem, má k nim velmi silnou citovou vazbu a je rád za čas strávený s nimi. Takto stanovený minimální styk nemůže nezletilým přinést jakoukoliv újmu, neboť otec nezletilé nijak přímo neohrožuje a nezletilým může i přes určité počáteční napětí a nepříjemné pocity ze setkání s otcem přinést do budoucna jedině prospěch v podobě narovnání jejich vzájemného vztahu a může při vhodném a citlivém přístupu otce ho vrátit do jejich každodenního života.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. Stěžovatelka namítá zejména to, že i podle judikatury Ústavního soudu mají děti v odůvodněných případech a v rámci ochrany jejich vlastních zájmů právo se s rodičem nestýkat, mohl-li by jim takový kontakt způsobovat újmu. V posuzovaném případě bylo důkazně podloženo, že není možné zrealizovat styk a terapii ani pod dohledem terapeuta, a v takové situaci krajský soud rozhodl, že je v zájmu nezletilých absolvovat přímý styk pouze s otcem s vidinou zlepšení vztahů. Tím takřka idealizuje možný další vývoj ve vztazích, kdy se "automaticky" předjímá, že otec bude vyvíjet snahu o styk, bude ohleduplný a synové si k němu časem najdou cestu bez hrozící újmy. Poslední styk v rámci předběžného opatření proběhl v únoru 2019 a od té doby je dán oboustranný nezájem. Jediný zájem, který otec vyvíjí, je pouze zájem deklarovaný při soudním jednání či krátce před ním formou SMS zprávy. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecnými soudy nejsou respektována ustanovení občanského zákoníku, podle kterých je v odůvodněných případech v zájmu dětí styk omezit či neupravit (sama stěžovatelka volila návrh méně invazivního postupu pouze v podobě neúpravy styku). Vedle toho nebylo náležitě ctěno samotné vyjádření nezletilých, když oba synové jsou starší 12 let, rozumově i citově dostatečně vyspělí, a ti si opakovaně obhajovali svůj názor, postoj i přání, avšak krajský soud jejich vyjádření nerespektoval a pouze vytrhl z kontextu jediné tvrzení o tom, že v krajním případě by nuceně strpěli kontakt, nařídil-li by jim to soud. Krajský soud též vůbec nevysvětlil, z jakého důvodu ignoruje stanovisko dětí, OSPOD i psychologa v rámci rodinné terapie.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí krajského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o stanovení styku nezletilých s otcem. Krajský soud své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil a na jeho závěrech (sub 3) Ústavní soud neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry krajského soudu jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
9. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
10. Dovolává-li se stěžovatelka porušení čl. 90 Ústavy, je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu