ECLI:CZ:US:2022:4.US.1448.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1448/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. S., zastoupeného JUDr. Václavem Kaskou, advokátem, sídlem Žižkova tř. 1914/1a, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2021 č. j. 3 Tdo 840/2020-8413, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2019 č. j. 6 To 16/2019-8098, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. listopadu 2018 č. j. 16 T 18/2015-7927 a postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Řízení o ústavní stížnosti se přerušuje.
II. Plénu Ústavního soudu se postupuje návrh na zaujetí stanoviska k právnímu názoru odchylnému od právního názoru vysloveného v nálezech ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1272/18 (N 123/90 SbNU 83), ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 597/18 (N 168/91 SbNU 117) a ze dne 16. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 448/19 (N 133/95 SbNU 116).
III. Plénu Ústavního soudu se předkládá podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, k posouzení tato otázka:
"Vyhoví-li odvolací soud odvolání, popř. dovolací soud dovolání, které podal obviněný, toliko zčásti (např. ve výroku o trestu nebo náhradě škody), má tento soud podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod povinnost zamítnout nebo odmítnout zvláštním výrokem zbytek odvolání (popř. dovolání), anebo postačí, že se vypořádá se všemi podstatnými námitkami v odvolání (popř. dovolání) a že v důsledku toho nevzniknou pochybnosti o tom, že neshledal důvodnými případné námitky proti ostatním výrokům napadeného rozhodnutí (např. výroku o vině)?"
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8, 36 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Spolu s tím stěžovatel brojí proti postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), spočívajícím v tom, že stěžovatele vyzval k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody do 10 dnů od obdržení výzvy č. j. 16 T 18/2015-8539. K ústavní stížnosti stěžovatel připojil návrh na vydání předběžného opatření, kterým by Ústavní soud uložil krajskému soudu a Vězeňské službě České republiky nepokračovat v porušování stěžovatelových práv nuceným pobytem ve věznici. Konečně stěžovatel k ústavní stížnosti připojil návrh na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že ve 27 případech jako jednatel obchodní společnosti objednával a odebíral zboží a služby, ačkoliv si byl vědom platební neschopnosti společnosti, v jejímž důsledku nebude schopen své závazky splnit. Tím způsobil poškozeným subjektům celkovou škodu ve výši 11 124 241,06 Kč. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních korporací či družstev, a to na dobu šesti let.
3. K odvolání stěžovatele vrchní soud podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu zrušil částečně rozsudek krajského soudu v části týkající se náhrady škody jednomu z poškozených a znovu podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 trestního řádu uložil stěžovateli povinnost nahradit tomuto poškozenému částku 944 067 Kč. Ve zbývající části tohoto poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se podrobněji zabýval námitkou (ne)existence chybějícího výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud částečně vyhověl podanému odvolání, aby ve výroku o náhradě škody napravil "písařskou chybu", která vznikla nesprávným přepisem vyhlášeného rozsudku (rozsudek byl vyhlášen věcně správně). Nejvyšší soud připustil, že takovou chybu bylo možné napravit opravným usnesením podle §131 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zároveň však lze rozumět i postupu odvolacího soudu, který v zájmu zachování právní jistoty (o výši částky) přistoupil ke zrušení napadeného rozsudku. Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu navíc jednoznačně vyplývá rozsah jeho odvolacího přezkumu a úplné vypořádání v odvolání uplatněných námitek. Podle Nejvyššího soudu tak nejde o chybějící výrok, zrušil-li odvolací soud částečně rozsudek soudu prvního stupně a dalším výrokem již nezamítl zbytek odvolání. Zamítavý výrok se totiž uplatní pouze při zamítnutí opravného prostředku jako celku. Tento postup v minulosti ustáleně akceptoval i Ústavní soud, byť v některých nálezech z poslední doby zaujal odlišný názor. Nejvyšší soud však setrval na závěrech svých dřívějších rozhodnutí, jež byla napadená ústavními stížnostmi, které byly odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost (viz usnesení ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 2195/20 a ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 364/20 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tento svůj postup Nejvyšší soud odůvodnil tím, že lpění na přepjatém právním formalismu, vyjádřeném v nálezech ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1272/18 (N 123/90 SbNU 83), ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 597/18 (N 168/91 SbNU 117) a ze dne 16. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 448/19 (N 133/95 SbNU 116) by ve svém důsledku mohlo vést k poškození práv obviněných osob, neboť by pouze z formalistických důvodů prodlužovalo trestní řízení a navyšovalo jeho náklady. Tím, že odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze v jeho části, implicitně potvrdil správnost zbytku tohoto rozhodnutí.
5. Podle §23 zákona o Ústavním soudu je v zájmu jednotnosti rozhodovací činnosti Ústavního soudu uloženo senátu, který v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, aby takovou otázku předložil k posouzení plénu Ústavního soudu.
6. Protože v řízení ve věci předmětné ústavní stížnosti IV. senát dospěl k právnímu názoru odlišnému od právního názoru vysloveného v nálezech sp. zn. IV. ÚS 597/18, IV. ÚS 597/18 a I. ÚS 448/19, řízení v této věci přerušil a předkládá plénu Ústavního soudu k posouzení a k zaujetí stanoviska otázku:
"Vyhoví-li odvolací soud odvolání, popř. dovolací soud dovolání, které podal obviněný, toliko zčásti (např. ve výroku o trestu nebo náhradě škody), má tento soud podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod povinnost zamítnout nebo odmítnout zvláštním výrokem zbytek odvolání (popř. dovolání), anebo postačí, že se vypořádá se všemi podstatnými námitkami v odvolání (popř. dovolání) a že v důsledku toho nevzniknou pochybnosti o tom, že neshledal důvodnými případné námitky proti ostatním výrokům napadeného rozhodnutí (např. výroku o vině)?".
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu