ECLI:CZ:US:2022:4.US.1463.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1463/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti obchodních společností 1) FinCompany s.r.o., sídlem Seifertova 545/44, Praha 3 - Žižkov, 2) Crowd Estate s.r.o., sídlem Seifertova 545/44, Praha 3 - Žižkov, a 3) B2G s.r.o., sídlem Seifertova 545/44, Praha 3 - Žižkov, všech zastoupených JUDr. Vladislavem Prokůpkem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 30. dubna 2021 č. j. 1 KZN 94/2018-754 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 4. oddělení ze dne 21. ledna 2021 č. j. KRPA-419654-606/TČ-2017-000094-HOR, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 4. oddělení, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 6. 2021, navrhly stěžovatelky zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
II.
Shrnutí napadených rozhodnutí
2. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 4. oddělení (dále jen "policejní orgán") ze dne 21. 1. 2021 č. j. KRPA-419654-606/TČ-2017-000094-HOR bylo podle §81a ve spojení s §80 odst. 1 věty třetí zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o tom, že se do úschovy ukládají finanční prostředky na několika ve výroku tohoto usnesení specifikovaných bankovních účtech vedených v různých měnách u různých bank. U většiny zajištěných účtů byla jejich majitelkou některá ze stěžovatelek. Podle policejního orgánu již těchto finančních prostředků nebylo třeba k dalšímu řízení, nepřicházelo v úvahu jejich propadnutí nebo zabrání a zároveň existovaly pochybnosti o právu k těmto finančním prostředkům, které přisvědčuje více osobám.
3. Uvedené finanční prostředky byly několika usneseními policejního orgánu vydanými v letech 2017 a 2018 zajištěny podle §79 odst. 1 trestního řádu z důvodu prověřování podezření ze spáchání trestných činů podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a legalizace výnosů z trestní činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) trestního zákoníku. Trestného jednání se mohl dopustit neznámý pachatel tím, že přijímal platby od fyzických osob z různých zemí pod příslibem zhodnocení vložených finančních prostředků, které byly zasílány na účty stěžovatelek a dalších společností vedených bankami v České republice. Podvodně inkasované platby odešly na účty v České republice a byly následně částečně přeposílány na další účty v České republice nebo v zahraničí. Po připsání plateb obdržely banky vedoucí bankovní účty stěžovatelkám v České republice žádosti o storno plateb ve prospěch těchto účtů z důvodu podvodné činnosti (platby byly reklamovány buď zahraničními bankami, nebo jednotlivci, kteří měli být poškozeni).
4. Uložení finančních prostředků do úschovy bylo vyvoláno potřebou objasnit vlastnické nebo jiné právo k nim. Podle policejního orgánu bylo provedeným šetřením zjištěno, že bankovní účty, na nichž byly zajištěny finanční prostředky, nesloužily k běžnému provozu stěžovatelek, které byly jejich majiteli. K jejich založení došlo za účelem shromažďování a následné legalizace prostředků získaných podvodným jednáním v zahraničí. Výše skutečně zajištěných finančních prostředků v jednotlivých měnách nedosahuje množství peněžních prostředků, které jsou zjištěny jako možný nárok plátců, kteří provedli platby na bankovní účty stěžovatelek či jiných osob a platby jim bankami nebyly vráceny, a to vzhledem k postupnému odčerpávání části peněžních prostředků v různých částkách převody na jiné bankovní účty, výběry v hotovosti a bankovními poplatky, které si banky z účtů odečetly v souvislosti s jejich správou. S ohledem na velké množství plateb připsaných na různé bankovní účty stěžovatelek a průběžné odčerpávání peněžních prostředků připsaných na tyto účty, nelze identifikovat, jaké konkrétní finanční prostředky kterého z plátců byly odčerpány a jaké byly zajištěny. Za dané důkazní situace policejní orgán nemohl rozhodnout o vydání finančních prostředků určité konkrétní osobě bez jakýchkoli pochybností. Rovněž nemohl rovnoměrně uspokojit možné nároky těchto osob, neboť nelze určit komu a v jakém poměru by měl být zajištěný zůstatek finančních prostředků rozdělen. K rozhodování o takových otázkách jsou zásadně povolány soudy v občanském soudním řízení.
5. Stížnosti stěžovatelek proti uvedenému usnesení policejního orgánu byly zamítnuty usnesením Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") ze dne 30. 4. 2021 č. j. 1 KZN 94/2018-754 jako nedůvodné. S ohledem na shromážděný spisový materiál bylo možné považovat za dostatečně odůvodněný závěr policejního orgánu o splnění zákonných podmínek pro vydání rozhodnutí o uložení věcí do úschovy. Nelze účelově rozdělovat obsah výroku stížností napadeného usnesení a v návaznosti na to pak tvrdit, že takto účelově vytrženou částí výroku (finančních prostředků, které byly zajištěny během prověřování, již není k dalšímu řízení třeba) došlo ke splnění podmínek §79f odst. 1 trestního řádu a další část výroku (nepřichází v úvahu jejich propadnutí nebo zabrání a zároveň zde existují pochybnosti o právu k věcem, které přisvědčuje více osobám) účelově opomíjet a označovat za nezákonnou. Výrok napadeného usnesení tvoří logický celek, který vychází z dikce příslušných ustanovení trestního řádu (§81a a §80 odst. 1 trestního řádu). Stížnost nelze směřovat pouze proti účelově vytržené části tohoto jednolitého výroku. Za situace, kdy existují důvodné a věcně podložené pochybnosti o právu k předmětným finančním prostředkům, orgánům činným v trestním řízení nepřísluší odstraňovat pochybnosti o právu k nim a řešit otázky ohledně vlastnictví. Rozhodnutím policejního orgánu není řešena otázka vlastnictví k věci. Toto rozhodnutí nemá konstitutivní ani deklaratorní význam v tomto směru a zainteresovaným subjektům nic nebrání v tom, aby se s deklarovaným titulem domáhaly vydání rozhodnutí v občanském soudním řízení.
III.
Argumentace stěžovatelek
6. Stěžovatelky vytýkají napadeným rozhodnutím, že policejní orgán a městské státní zastupitelství rozhodly nezákonně o složení zajištěných prostředků do soudní úschovy. Tím došlo k neoprávněné dispozici s vlastnickým právem stěžovatelek k nehmotné věci. Policejní orgán a městské státní zastupitelstvo fakticky provedly vyvlastnění stěžovatelek (zbavily je vlastnictví k pohledávce vůči bance). S ohledem na zánik práva (pohledávky) již nemůže dojít k obnově zaniklé nehmotné věci, a to ani v případě, že stěžovatelky dosáhnou vydání peněžních prostředků z úschovy soudu. Vztah k vydání peněžních prostředků ze soudní úschovy je již jiným právním vztahem a přijatým plněním ze soudní úschovy může dojít pouze k dílčí náhradě škody způsobené stěžovatelkám nezákonným postupem.
7. Postup policejního orgánu a státního zástupce je vadný a nesprávný i ve vztahu k podmínkám §80 trestního řádu. Právo k peněžním prostředkům by mohl uplatnit jiný subjekt než některá ze stěžovatelek jen v případě, že by mezi stěžovatelkou a tímto jiným subjektem existoval spor o právo k předmětnému bankovnímu účtu. Toto právo však nikdo neuplatnil. Pochybnost orgánů činných v trestním řízení o vlastnictví zajištěných peněžních prostředků se netýká vlastnictví bankovního účtu (tj. předmětu zajištění podle §79a trestního řádu), ale platebních transakcí předcházejících připsání peněžních prostředků na účty stěžovatelek. Nejde tudíž o pochybnosti významné z hlediska otázky vlastnictví předmětu zajištění podle §79f trestního řádu. Stěžovatelky zdůrazňují, že převod peněžních prostředků plátcem na účet společnosti nelze řešit jako spor o vlastnictví zajištěné věci - nehmotné věci spočívající v pohledávce za bankou, ale pouze jako potenciální pohledávku plátce vůči stěžovatelce (dlužníkovi) standardní žalobou o zaplacení. Pokud plátce prostředků rozporuje provedenou platbu vůči některé ze stěžovatelek, nic mu nebrání podat vůči ní civilní žalobu (konkrétně žalobou na vydání bezdůvodného obohacení) a domáhat se vrácení předmětné platby.
8. Závěrem stěžovatelky namítají, že odůvodnění napadených rozhodnutí je zcela nedostatečné a neposkytuje ani základní představu o tom, v čem policejní orgán a státní zástupce shledává řádné uplatnění nároku k předmětu zajištění třetími osobami tak, aby bylo způsobilé vyvolat pochybnost o vlastnictví předmětu zajištění. Nedostatečné odůvodnění je v posuzované věci obzvlášť závažné, a to s ohledem na postup policejního orgánu a státního zástupce ve shodě při formulaci postupu k zajištění peněžních prostředků stěžovatelek a zjevnou "věcnou podjatost" státního zástupce při rozhodování o návrzích stěžovatelek na zrušení zajištění podle §79f trestního řádu a souběžného řešení postupu policejního orgánu podle §80 trestního řádu. Státní zástupce vystupoval v dvojjediné roli, kdy se jako orgán rozhodující o žádosti na zrušení zajištění podle §79f odst. 3 trestního řádu spolupodílel na vydání rozhodnutí policejního orgánu o dříve podané žádosti společnosti TRUST ASSET MANAGEMENT Ltd. a současně jako odvolací orgán, kdy rozhodoval o stížnosti stěžovatelek proti napadenému rozhodnutí policejního orgánu. Tím bylo vyloučeno reálné uplatnění zásady dvojinstančnosti, neboť s ohledem na vztah státního zástupce k věci nelze očekávat nestranné posouzení a rozhodnutí o stížnosti stěžovatelek.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se předně zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady pro věcné posouzení ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
10. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
11. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), usnesení ze dne 19. 12. 1997 sp. zn. II. ÚS 293/97 (U 22/9 SbNU 467), usnesení ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1336/10 (U 7/57 SbNU 621), usnesení ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 38/10 (U 1/60 SbNU 759); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavní stížnosti [srov. např. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475) či nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565)]. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
12. Z tohoto pohledu nabývá v nyní posuzované věci zásadního významu zjištění, že stěžovatelky netvrdily ani neprokázaly, že by před podáním ústavní stížnosti podaly podnět k výkonu dohledu podle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, který je podle judikatury Ústavního soudu obecně přijímán jako účinný procesní prostředek k ochraně jejích práv [srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 (U 14/74 SbNU 623), usnesení ze dne 14. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 34/19 aj.]. Citované ustanovení upravuje dohled nejblíže vyššího státního zastupitelství nad postupem nižšího státního zastupitelství při vyřizování věci v jeho příslušnosti. Stěžovatelky tedy měly možnost přezkumu postupu státního zástupce městského státního zastupitelství v rámci instančního dohledu ze strany Vrchního státního zastupitelství v Praze. Této možnosti však podle informací obsažených v ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutích nevyužily.
13. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že toto rozhodnutí stěžovatelky nijak neomezuje v tom, aby poté, co vyčerpají uvedený zákonný procesní prostředek, případně podaly novou ústavní stížnost proti meritornímu rozhodnutí, budou-li mít za to, že v řízení nebyl jimi tvrzený neústavní stav napraven.
14. Nevyčerpání zákonného procesního prostředku k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu činí ústavní stížnost stěžovatelek nepřípustnou. Ústavní soud ji proto podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2022
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj