ECLI:CZ:US:2022:4.US.1491.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1491/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2022 č. j. 28 Cdo 122/2022-1659, I. výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. června 2021 č. j. 14 Co 50/2021-1431, 14 Co 51/2021, 14 Co 52/2021, a I. výroku rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 30. září 2020 č. j. 4 C 236/2017-1127, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Domažlicích, jako účastníků řízení, a Andrew Michael Jirat-Wasiutynski a Marie Éve Jirat-Wasiutynski, zastoupených JUDr. Tomášem Homolou, advokátem, sídlem U Nikolajky 833/5, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i I. výroku tamtéž uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Domažlicích (dále jen "okresní soud"), a to pro tvrzené porušení jejích základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že okresní soud I. výrokem v záhlaví uvedeného rozsudku nahradil projev vůle stěžovatelky k uzavření smlouvy s vedlejšími účastníky o převodu nemovitých věcí - pozemků specifikovaných v čl. II smlouvy (dále jen "pozemky"). Hodnota těchto pozemků činí celkem 4 350 852,25 Kč. Druhým výrokem rozsudku okresní soud žalobu zamítl pro nevydatelnost dalších nárokovaných pozemků tam specifikovaných a III. výrokem řízení ve zbylém rozsahu zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby). Okresní soud vyšel z částečného rozsudku okresního soudu ze dne 26. 3. 2018 č. j. 4 C 236/2017-275 (dále jen "částečný rozsudek"), potvrzeného rozsudkem krajského soudu ze dne 4. 10. 2018 č. j. 14 Co 259/2018-489. Podle těchto rozhodnutí jsou vedlejší účastníci oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Nárok žalobců byl ke dni 13. 10. 2017 neuspokojen z 13 %. O vydání náhradních pozemků požádala právní předchůdkyně žalobců dne 14. 3. 2001, k vyčíslení nároku žalobců došlo v letech 2014 a 2015. Částečný rozsudek i potvrzující rozsudek krajského soudu obstály v dovolacím řízení i v řízení o ústavní stížnosti (viz odmítavá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019 č. j. 28 Cdo 766/2019-806 a Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 3803/19; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Okresní soud zdůraznil, že stěžovatelka pokračovala ve svévolném a liknavém přístupu k vypořádávání restitučních nároků vedlejších účastníků. Svým jednáním dala jednoznačně najevo, že dobrovolně restituční nároky žalobců, jde-li o náhradní pozemky, uspokojit nehodlá. Spornou se jevila část nároku za nevydané lesní pozemky, přičemž podle stěžovatelky by neměli mít vedlejší účastníci nárok na náhradu. Soud porovnal znalecké posudky k ocenění sporných pozemků (lesních porostů) znalců Ing. Jiřího Janů (oceněno částkou 1 180 017 Kč) a Ing. Aleny Koucké (oceněno částkou 0 Kč). Z posudku Ing. Koucké přitom vyplývá, že pro úvahu o stáří oceňovaných lesních porostů neměla k dispozici potřebné údaje. Neprovedla ani dostatečnou úvahu o tom, jak došla k výpočtu cen nevydaných lesních pozemků, resp. lesních porostů, a tudíž ocenění provedla chybně. Znalec Ing. Janů závěry svého posudku podle okresního soudu jednoznačně obhájil. Vysvětlil své postupy při stanovení ceny porostu na pozemcích v souladu s podklady, ze kterých vycházel.
3. K odvolání stěžovatelky krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zčásti potvrdil I. výrok rozsudku okresního soudu (výrok I.) a ve zbytku I. výroku (tj. ohledně některých pozemků) rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II). Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání bylo částečně nedůvodné a ve zbytku nebyly dány podmínky ani pro potvrzení rozsudku, ani pro jeho změnu. Krajský soud odkázal na svůj částečný pravomocný rozsudek, od jehož závěrů neměl důvod se odchýlit. V dané věci byly (v rozsahu potvrzení rozsudku okresního soudu) naplněny všechny podmínky, podle nichž lze státu uložit povinnost uzavřít smlouvu s oprávněnou osobou o převodu vlastnického práva k náhradním jimi vybraným pozemkům i tehdy, nebyly-li uvedeny ve veřejné nabídce. Byly tedy naplněny judikaturně konstruované předpoklady vzniku nároku oprávněné osoby na převod pozemků, jimiž jsou: a) stěžovatelka vůči konkrétnímu žalobci postupovala liknavým, diskriminačním či svévolným způsobem, b) oprávněná osoba navzdory svému aktivnímu postupu nemůže dosáhnout uspokojení existujícího restitučního nároku zákonem předvídanou účastí ve veřejných nabídkách, c) požadované pozemky lze ve větší míře pokládat za vhodné k převodu. Byť stěžovatelka opakovaně namítala absenci liknavosti nebo svévolného postupu, tato předběžná právní otázka již byla pravomocně vyřešena i Nejvyšším soudem a Ústavním soudem a není možno se k ní opakovaně vracet, jelikož by se vedlejší účastníci svého práva nikdy nedomohli. Krajský soud proto považoval rozsudek okresního soudu v otázce judikaturně vymezených předpokladů vzniku nároku oprávněných osob na převod pozemků za řádně a srozumitelně odůvodněný, a nikoli nepřezkoumatelný, jak tvrdila stěžovatelka. Co se týče samotného ocenění sporných pozemků odkázal krajský soud "na zcela vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v odstavcích 94. až 113. Soud měl k dispozici znalecké posudky zpracované dle žádosti strany žalující (Ing. Jiří Janů) a dle žádosti strany žalované (Ing. Alena Koucká). Obě tyto osoby jsou znalci z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, Ing. Jiří Janů navíc se specializací pozemků, trvalých porostů a škod na nich. Soud prvního stupně při jednání dne 22. 6. 2020 vyslechl oba znalce a sám pak učinil ve věci právní závěry, kdy velmi precizně a srozumitelně zdůvodnil, proč při diametrálně odlišném ocenění předmětných lesních porostů (Ing. Koucká ocenila porosty částkou 0 Kč a Ing. Janů částkou 1 180 017 Kč) se přiklonil na stranu znalce Ing. Janů. Žalobci pak i z tohoto důvodu měli právo domáhat se svých nároků soudní cestou, neboť by stejně nikdy nemohli být uspokojeni cestou veřejných nabídek, pokud žalovaný shora uvedenou částku k vypořádání neuznává."
4. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že "prostřednictvím polemiky se závěry krajského soudu o ceně odňatých pozemků, opírajícími se o výsledky znaleckého dokazování, napadá jeho skutkové, a nikoli právní konkluze. Platí přitom, že skutkovými zjištěními soudu nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán". Podle Nejvyššího soudu se krajský soud ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nezpronevěřil a při posuzování vypracovaných znaleckých posudků dodržel všechna touto judikaturou dovozená kritéria.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka zejména namítá, že obecné soudy postupovaly v rozporu se zásadami občanského soudního řízení, zvýhodnily vedlejší účastníky, zmírnily jejich důkazní břemeno a bez patřičného odůvodnění rozporně právně posoudily skutková zjištění. Soudy se zejména nevypořádaly s rozpory mezi znaleckými posudky na ocenění pozemků. Okresní soud se přiklonil ke znaleckému posudku vedlejších účastníků, aniž by byla prokázána důležitá kritéria pro ocenění pozemků - např. hustota porostů, složení, stáří lesa apod. Okresní soud tak učinil pouze proto, že znalecký posudek předložený stěžovatelkou je údajně formalistický. Existence a stav lesních porostů ke dni odnětí vlastnického práva v roce 1947 nebyl relevantně doložen. Tvrzením, že není možné klást vedlejším účastníkům k tíži, že nedisponují všemi relevantními podklady, soudy kladly na každou stranu odlišné nároky na prokazování jejich tvrzení. Tím nedodržely zásady rozložení důkazního břemene. Stěžovatelka kritizuje vypovídací hodnotu dokumentů, na jejichž základě byl zpracován znalecký posudek vedlejších účastníků, který má být založen na řadě domněnek. Dále stěžovatelka považuje za libovolný a extrémní závěr soudů o tom, že znalkyně Ing. Koucká ocenila lesní porosty částkou 0 Kč, neboť to neodpovídá provedeným důkazům. Stěžovatelka namítala a zdůvodňovala, proč z letecké mapy z roku 1953 a neúplných hospodářských plánů nebylo možno spolehlivě dovodit skutečný charakter lesních porostů tak, aby byly naplněny skutkové předpoklady pro jeho ocenění. To akceptoval i znalec Ing. Janů, měl však za to, že výše uvedené nedostatky mohl překlenout svou "metodikou" a domněnkami. K tomu i Ing. Koucká vypověděla, že pracovala i s leteckými mapami a hospodářskými plány, nicméně je nebylo možné ve všech případech použít. Stěžovatelka také nesouhlasí s tím, že by dovoláním napadla toliko skutkové, nikoli právní závěry krajského soudu. Skutečnost, že se tyto právní závěry a postupy vztahují k hodnocení důkazů, na tom ničeho nemění, neboť stěžovatelka údajně nebudovala dovolání na odlišném skutkovém stavu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky. Proto musí pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou. Nutno tudíž vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc jsou v zásadě úlohou obecných soudů.
8. Obsah ústavní stížnosti sestává z opakování námitek, které byly v napadených rozhodnutích ústavně souladným způsobem vyvráceny. Těžiště stěžovatelčiny argumentace - ačkoli se snaží poukázat na domněle nesprávné právní posouzení věci - vskutku spočívá v nesouhlasu s hodnocením důkazů. Ústavní soud se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a s tímto nosným závěrem Nejvyššího soudu souhlasí.
9. Ústavní soud zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156), ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677) a další]. Ústavní soud považuje za určující pro nalézání práva, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních [srov. např. nález ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10 (N 21/60 SbNU 215)].
10. Stěžovatelka napadá právní aspekty procesu zjišťování skutkového stavu a má pravdu v tom, že nikoli všechny námitky týkající se skutkových zjištění jsou "automaticky" vyloučeny z dovolacího přezkumu a jsou svou povahou zcela skutkové. To však není stěžovatelčin případ. Zásadní námitkou, kterou stěžovatelka brojí proti ocenění pozemků, jsou podle ní nesprávné či nedostatečné podklady, z nichž znalci vycházeli. Spolu s tím tvrdí, že tyto nedostatky kompenzoval Ing. Janů, k jehož posudku se soudy přiklonily, svou "metodikou" a domněnkami. Stěžovatelka však opomíjí, že se soudy přesvědčivostí znaleckých posudků podrobně zabývaly a své rozhodnutí srozumitelně odůvodnily. Nejvyšší soud v napadeném usnesení shrnul kritéria posuzování znaleckých posudků, přičemž z odůvodnění rozsudků okresního soudu i krajského soudu je zřejmé, že i jimi se soudy zabývaly. Ve výsledku je tak stěžovatelčina argumentace polemikou s přesvědčivostí znaleckého posudku Ing. Janů, která však byla v předchozích řízeních opakovaně neúspěšná. Soudy nepominuly žádnou podstatnou stěžovatelčinu námitku a své závěry řádně odůvodnily v dostatečném rozsahu. Proto není v pravém slova smyslu uplatnitelný argument, že znalec vycházel z "domněnek", neboť to je pouze náhled stěžovatelky. Ústavní soud se seznámil s obsahem stěžovatelčina dovolání proti rozsudku krajského soudu. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu předložila otázku, "zda soudy pro účely ocenění trvalých porostů vzešlých na odňatých a nevydaných pozemcích, mohou vycházet toliko ze znaleckého posudku, který je založen především na domněnkách znalce a na z jeho strany vykonstruované metodě ocenění, a na základě takového znaleckého posudku určit výši restitučního nároku žalobců, kdy se odvolací soud, ve shodě se soudem I. stupně, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když bez dalšího zkoumání vyšel ze znaleckého posudku předloženého žalobci, který je však zatížen nepřesvědčivostí". Tato otázka je oproti ústavní stížnosti toliko mírně odlišně formulovanou polemikou, která na podkladě výše řečeného nemůže obstát.
11. Protože se soudy východisky i závěry o úplnosti a přesvědčivosti znaleckých posudků, jakož i jejich obhajitelnosti znalci, a dalšími hledisky posouzení posudků dostatečně zabývaly, nemá Ústavní soud důvod jejich závěry přehodnocovat. Jak Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát připomněl, to je úlohou obecných soudů.
12. V obecnosti lze přisvědčit stěžovatelce v tom, že naznačené námitky by byly potenciálně relevantní v případě nesprávného rozložení důkazního břemene. Stěžovatelka však pomíjí, že napadená rozhodnutí nezávisela na rozložení, resp. neunesení důkazního břemene. Okresní soud i krajský soud se podrobně zabývaly oceněním pozemků podle znaleckých posudků. Skutečnost, že se soudy přiklonily k hodnocení podle posudku, jenž byl pro stěžovatelku méně příznivý, neznamená, že by okresní soud nesprávně rozložil důkazní břemeno a břemeno tvrzení. Obě strany tvrdily rozhodné skutečnosti a označily důkazy k jejich prokázání, proto není po ústavně souladném provedení samotného dokazování porušením rovnosti stran řízení fakt, že soudy s patřičným odůvodněním upřednostní jeden ze vzájemně částečně nesouladných důkazů. Jelikož v postupech okresního soudu ani krajského soudu Ústavní soud neshledal prvky libovůle ani extrémního rozporu, je i tato námitka zjevně neopodstatněná.
13. Pro úplnost hodno pouze dodat, že rozporuje-li stěžovatelka, že znalkyně Ing. Koucká ocenila část pozemků částkou 0 Kč, nemá to na posouzení věci vliv. Jakkoli se stěžovatelka snaží zvrátit hodnocení důkazů obecnými soudy, přehlíží, že okresní soud nevyšel z posudku Ing. Janů proto, že by dané pozemky měly být oceněny vyšší částkou, nýbrž právě pro důvody, s nimiž stěžovatelka polemizuje, které byly shrnuty výše (zejména body 2 a 3) a které soudy řádně vysvětlily. Posoudily-li soudy důkazy ústavně souladným způsobem (viz výše), není podstatné, jakou částkou ten který znalec pozemky ocenil. Pakliže jeden ze znalců postupoval podle soudu "metodicky" nedostatečně, pak vycházel-li soud z druhého, podle něj korektně zpracovaného a obhájeného posudku, má na takový názor obecný soud za současného řádného odůvodnění plné oprávnění.
14. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu