ECLI:CZ:US:2022:4.US.1523.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1523/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Vránou, advokátem, sídlem Dolní náměstí 201/1, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. března 2022 č. j. 18 Co 280/2021-378 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. listopadu 2021 č. j. 0 P 219/2021-323, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a M. S. a M. Ž., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv (svobod) zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovateli (dále též "otec") platit výživné pro v mezidobí již zletilého vedlejšího účastníka (jeho syna), a to postupně ve výši 5 500 Kč počínaje dnem 1. 9. 2019, ve výši 6 000 Kč počínaje dnem 1. 7. 2020 a ve výši 6 500 Kč počínaje dnem 1. 1. 2021 (I. výrok), rozhodl o nedoplatku na výživném (II. výrok), změnil rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 2. 2015 č. j. 0 P 336/2012-206 (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. výrok). Rozhodnutí o výživném pro vedlejšího účastníka odůvodnil zejména zjištěním, že vedlejší účastník od 1. 9. 2019 nastoupil studium střední školy (tím vzrostly jeho potřeby) a od 1. 1. 2019 také vzrostl příjem stěžovatele, jakož i matky vedlejšího účastníka (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice). Při určování výše výživného okresní soud ještě zohlednil, že stěžovatel má též vyživovací povinnost k již zletilé dceři A., která při studiu vysoké školy začala pracovat, a stěžovatel se s ní v té souvislosti dohodl, že po něm výživné již nebude požadovat. Nicméně ještě v době, kdy se A. vysokoškolským studiem připravovala na budoucí povolání, vyživovací povinnost stěžovatele k ní podle okresního soudu trvala. Rozhodoval-li okresní soud o výživném pro vedlejšího účastníka za předmětná období, musel zohlednit, že stěžovatel měl po určité období rovněž vyživovací povinnost k oběma dětem.
3. K odvolání vedlejšího účastníka i vedlejší účastnice rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") o uložení povinnosti stěžovateli přispívat na výživu vedlejšího účastníka od 1. 9. 2019 částkou 5 500 Kč měsíčně a od 1. 7. 2020 částkou 9 000 Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci předem k jeho rukám (čímž změnil rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 2. 2015 č. j. 0 P 336/2012-206 ve výroku o běžném výživném pro něj) a o dlužném výživném (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění krajský soud konstatoval, že podstatná nebyla skutečnost, že A. měla po dobu studia vysoké školy nárok na výživné, ale to, že se ho vzdala. Proto eventuální výše vyživovací povinnosti k A. nemohla omezovat stěžovatelovu vyživovací povinnost k vedlejšímu účastníkovi. Podle krajského soudu může stěžovatel ze svého příjmu ze zaměstnání (tedy bez ohledu na to, že má možnost získávat prostředky nájmem bytu) hradit výživné pro vedlejšího účastníka ve výši 9 000 Kč měsíčně, neboť tato částka tvoří asi jednu čtvrtinu jeho příjmu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Rozhodnutí krajského soudu je podle stěžovatele neústavní v tom, že krajský soud změnil rozsudek okresního soudu - pro stěžovatele překvapivě. Chtěl-li rozsudek okresního soudu změnit, měl ho zrušit a věc vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení. To však neudělal, ani účastníky řízení se svým právním názorem neseznámil. Obecné soudy se rovněž podle stěžovatele nedostatečně zabývaly majetkovými poměry vedlejší účastnice, která má zámožného přítele a vedlejší účastník se tak podílí na jeho životní úrovni, kterou má tak vyšší než stěžovatel. Stěžovatel nemohl závěry, k nimž krajský soud v daném případě dospěl, ani na základě soudem zjištěného skutkového stavu předpokládat. Nelze také přehlížet, že okresní soud v odůvodnění rozsudku uvádí, že vyživovací povinnost stěžovatele k A. trvala a trvá.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Napadá-li stěžovatel ústavní stížností rozsudek okresního soudu v rozsahu, v němž byl změněn krajským soudem, pak o takovém návrhu není Ústavní soud příslušný rozhodnout (není povolán rušit, co již bylo změněno).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
8. Stěžejní stížnostní námitka stěžovatele spočívá v jeho tvrzení, že rozsudek krajského soudu je pro něj překvapivý, konstatoval-li krajský soud, že pro stanovení rozsahu vyživovací povinnosti k vedlejšímu účastníkovi je rozhodná také ta skutečnost, že stěžovatel v rozhodném období měl ještě vyživovací povinnost ke své dceři studující vysokou školu, nicméně tu reálně neplnil, neboť se tak s dcerou domluvili. Úvaha krajského soudu, že pro určení výše vyživovací povinnosti není rozhodná sama o sobě jiná vyživovací povinnost, není-li tato (druhá) povinnost z nějakého důvodu reálně plněna, je ústavně konformní, neboť odpovídá jednomu kritériu vyživovací povinnosti, a to možnosti a schopnosti povinného. Neobstojí ani stěžovatelovo tvrzení o překvapivosti tohoto závěru, neboť obdobnou argumentaci o nemožnosti zohledňovat reálně neplněnou vyživovací povinnost, podloženou písemným prohlášením A., v odvolací argumentaci uváděli i vedlejší účastníci; stěžovatel přitom netvrdí, že by tuto jejich argumentaci neměl k dispozici, přičemž v odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu se rekapituluje vyjádření stěžovatele k takto koncipovanému odvolání. Stěžovatel tedy musel počítat s eventualitou, že se krajský soud může k této konstrukci uváděné vedlejšími účastníky přiklonit, což se následně stalo. Z toho důvodu postup krajského soudu nelze považovat v dané věci za neústavně překvapivý ve smyslu, jak takovou překvapivost vymezuje stěžovatelem blanketně odkazovaná judikatura Ústavního soudu.
9. Neústavnost napadených rozhodnutí nelze podle Ústavního soudu shledávat ani v tom, že vedlejší účastnice má mít - jak výslovně stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí - zámožného přítele. I kdyby však Ústavní soud na toto tvrzení stěžovatele přistoupil, správnost závěru krajského soudu tím stěžovatel dostatečně nezpochybnil, neboť jak krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí vysvětlil, částka 9 000 Kč jako měsíční výživné pro vedlejšího účastníka tvoří i jen s ohledem na obecnými soudy zjištěné příjmy (když u stěžovatele nelze podle krajského soudu vyloučit ani příjmy z nájmu bytu) asi jejich čtvrtinu, což stěžovatel v ústavní stížnosti ani náležitě nerozporuje. Východisko prosazované stěžovatelem by naopak podle Ústavního soudu ve svém důsledku mohlo vést k situaci, že by jeden z rodičů nemusel vyživovací povinnost vůbec plnit, neboť příjem druhého rodiče by byl v konkrétním případě nadprůměrný. K takovému výkladu však podle Ústavního soudu neexistuje důvod, když naopak podstatná je spíše okolnost, že jednomu z rodičů stanovené výživné je vzhledem k poměrům přiměřené. Takový závěr není zpochybněn ani stěžovatelovým odkazem na nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297). Krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí nezpochybňoval závěr okresního soudu, že stěžovatelova vyživovací povinnost k A. trvala po dobu studia vysoké školy. Krajský soud toliko při určení výše výživného pro jiné ze stěžovatelových dětí vyšel z toho, že není-li tato jiná vyživovací povinnost - ať už z jakéhokoliv důvodu - plněna, nelze jí bez dalšího omezovat výši jiné vyživovací povinnosti. Ani takové východisko krajského soudu Ústavní soud nepovažuje za excesivní, odůvodňující jeho případný kasační zásah.
10. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu