ECLI:CZ:US:2022:4.US.1546.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1546/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele spolku Česká asociace odpadového hospodářství, z. s., sídlem Pod Pekárnami 157/3, Praha 9 - Vysočany, zastoupeného JUDr. Kristýnou Oberfalcerovou, DEA, DESS, advokátkou, sídlem Na Bělidle 64/3, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. dubna 2022 sp. zn. 4 To 20/2022, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a P. M. a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva uvedená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 22. 2. 2022 č. j. 49 T 7/2017-3541 zamítl podle §154 odst. 1 a §155 odst. 4 a contrario zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, návrh stěžovatele, jako poškozeného, na uložení povinnosti prvnímu vedlejšímu účastníkovi nahradit náklady vzniklé v souvislosti s uplatňováním nároku na náhradu škody, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce, a to v celkové výši 665 221,70 Kč. V odůvodnění městský soud zejména uvedl, že stěžovatel podal u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") dne 23. 12. 2020 žalobu na náhradu škody ve výši 948 421,70 Kč, jejíž součástí byly i náklady vzniklé v souvislosti s uplatňováním nároků na náhradu škody proti prvnímu vedlejšímu účastníkovi v trestním řízení. První vedlejší účastník byl v trestním řízení pravomocně uznán vinným ze spáchání mu za vinu kladených trestných činů, za něž mu byl uložen trest, včetně uložení povinnosti vydat stěžovateli bezdůvodné obohacení, a to rozsudkem městského soudu ze dne 16. 10. 2019 sp. zn. 49 T 7/2017, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. 4 To 9/2020. Obvodní soud usnesením ze dne 23. 9. 2021 č. j. 40 C 491/2020-82 podle §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil řízení co do částky 665 221,70 Kč a věc postoupil k rozhodnutí městskému soudu ke sp. zn. 49 T 7/2017. Toto usnesení obvodního soudu bylo městskému soudu doručeno dne 27. 1. 2022 a městský soud posoudil návrh stěžovatele jako opožděný podle §155 odstavce 4 trestního řádu, neboť nárok na náhradu nákladů potřebných k uplatňování nároku na náhradu škody je třeba uplatnit do jednoho roku od právní moci odsuzujícího rozsudku, jinak ze zákona zaniká (městský soud hodnotil obvodním soudem postoupenou věc jako návrh podaný v okamžiku, kdy mu došel, tj. ke dni 27. 1. 2022).
3. Následnou stěžovatelovu stížnost podanou podle §141 a násl. trestního řádu vrchní soud napadeným usnesením zamítl. I podle vrchního soudu stěžovatel podal návrh na náhradu nákladů potřebných k uplatnění nároku na náhradu škody opožděně a v návaznosti na jeho argumentaci zdůraznil, že právní úprava zakotvená v trestním řádu nechrání jen zájmy stěžovatele jako poškozeného trestnou činností, ale také chrání odsouzeného, a to mimo jiné prekluzivní lhůtou, aby zabránila vznášení časově neomezených nároků proti němu, což by pro něj znamenalo značnou právní nejistotu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel předně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 825/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz), z něhož dovozuje, že lhůta k uplatnění nároku poškozeného v trestním řízení na náhradu nákladů potřebných k uplatnění nároku na náhradu škody je zachována i podáním občanskoprávní žaloby, je-li tato žaloba civilním soudem trestnímu soudu postoupena podle §104 odst. 1 o. s. ř. Přesně tímto způsobem bylo postupováno v jeho věci, a on nebyl schopen žádným způsobem ovlivnit časový horizont od podání občanskoprávní žaloby, v němž obvodní soud přistoupí k postoupení jeho návrhu trestnímu soudu [v této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález ze dne 13. 10. 1999 sp. zn. I. ÚS 167/98 (N 139/16 SbNU 45), podle něhož nedostatky v organizaci a činnosti justice nemohou jít k jeho tíži]. Dále stěžovatel odkazuje na nález ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 134/20, v jehož odůvodnění se zdůrazňuje, že ani případný negativní závěr o místní příslušnosti obecného soudu, jemuž byla žaloba podána, nemůže mít zpětně vliv na to, zda účinky zahájení řízení nastaly či nikoliv. Ústavní soud v tomto nálezu podle stěžovatele zdůraznil též nutnost vykládat právní předpisy tak, aby byl dodržen princip bezrozpornosti právního řádu. Stěžovatel rovněž odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2008 č. j. 8 As 2/2008-112, podle něhož platí, že k zachování lhůty postačuje podání žaloby i jinému než věcně či místně příslušnému soudu. Obecné soudy v daném řízení rovněž porušily jeho důvěru v právo ve smyslu nálezu ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 216/18 (N 48/93 SbNU 155), když se minimálně mohl spoléhat na odůvodnění usnesení obvodního soudu, který postupoval podle §104 odst. 1 o. s. ř. s tím, že lhůta k uplatnění stěžovatelova nároku je zachována, byť se obrátil k nepříslušnému soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud v rozhodovací praxi uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, který je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvené v podústavním právu měl jiný názor. Ústavní soud dále vymezil situace, za nichž vede nesprávný výklad či použití podústavního práva k porušení základních práv a svobod. Jednou z nich je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. Takovou vadu v posuzované věci Ústavní soud nezjistil.
7. K uvedenému závěru dospěl Ústavní soud i přesto, že stížnostní argumentace předkládaná stěžovatelem je poměrně důsledná a propracovaná, ač zdůrazňované odkazy na judikaturu nejsou pro jeho věc - jak bude objasněno níže - úplně přiléhavé. Stěžovatel se nedostatečně vyrovnává s argumentací obsaženou v usnesení městského soudu, jež bylo přezkoumáváno v řízení, z něhož vzešlo napadené usnesení vrchního soudu. Zmiňované usnesení městského soudu je přitom pro stěžovatelovu věc rozhodující zejména proto, že se snaží důsledně (a částečně i kriticky) vypořádat s odkazovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 825/20. Městský soud správně podotkl, že postup podle §104 odst. 1 o. s. ř., kdy obecný soud by měl řízení o nároku poškozeného na náhradu nákladů zastavit a věc postoupit k řízení příslušnému orgánu (tj. trestnímu soudu) nemůže být v obdobných případech aplikován paušálně. Postoupení nároku poškozeného podle §104 odst. 1 o. s. ř. trestnímu soudu je podle městského soudu možné jen tehdy, byl-li poškozený v důsledku nesprávného postupu soudů zbaven možnosti se na odsouzeném svého nároku domáhat, neboť taková situace je zjevně nespravedlivá. K tomu však ve věci stěžovatele ani podle Ústavního soudu nedošlo, když naopak primární pochybení při uplatňování stěžovatelových nároků po odsouzeném spočívá u něj, byť byl v trestním řízení zastoupen advokátem jako zmocněncem.
8. Obdobné východisko je nutno podle Ústavního soudu použít i při výkladu odkazovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 216/18 vydaném ve věci, v níž tehdejší stěžovatel zmeškal lhůtu k obraně svých práv opět v důsledku nesprávného právního výkladu podaného tenkrát orgánem finanční správy. Jinak řečeno, je třeba odlišovat, zda se účastník řízení vinou chybného postupu orgánu veřejné moci dostane do situace, kdy nemohl efektivně hájit nebo vykonávat svá práva (na takové situace dopadají nálezy sp. zn. I. ÚS 825/20 a sp. zn. II. ÚS 216/18), a situace, kdy se pochybení při uplatňování nebo obraně svých práv dopustí sám účastník řízení a navazující pochybení orgánu veřejné moci již není rozhodující (pro úplnost Ústavní soud dodává, že v daném případě neměl obvodní soud postupovat podle §104 odst. 1 o. s. ř., ale měl řízení bez dalšího zastavit podle §114 odst. 2 o. s. ř.). V návaznosti na právě uvedené je pro Ústavní soud relevantní - přestože nelze pochybení obvodního soudu úplně přehlížet - že případné zrušení napadeného usnesení by znovu otevřelo cestu stěžovatele k uplatňování nároků proti odsouzenému, což - jak zdůraznily městský soud i vrchní soud - by znamenalo značné narušení jeho právní jistoty, a to právě v kontextu toho, že primárního pochybení při uplatňování svých nároků se dopustil stěžovatel.
9. Odkazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na několik příkladů, kdy zákon počítá se zachováním lhůty pro provedení právního jednání, byť takové jednání bylo učiněno k nepříslušnému orgánu veřejné moci, přehlíží, že jde právě o případy, kdy s takovým beneficiem právní řád výslovně počítá [srov. k tomu například §82 odst. 3 o. s. ř. v návaznosti na stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. III. ÚS 134/20 nebo §40 odst. 4 a §72 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 2/2008-112]. Takový postup právní úprava zakotvující právo poškozeného uplatnit nároky vůči odsouzenému nepředpokládá a nelze ho z příslušných ustanovení právních předpisů bez dalšího dovodit, aniž by to právě znamenalo nepřiměřenou újmu pro odsouzeného. Stěžovatelovu věc nelze srovnávat ani se skutkovými okolnostmi ve věci sp. zn. I. ÚS 167/98, neboť v daném případně se Ústavní soud zabýval situací, kdy se obecné soudy vypořádávaly s nejednoznačnou úpravou v restitučních předpisech tak dlouho, až tehdejšímu stěžovateli uplynula lhůta pro uplatnění zákonem stanovených nároků.
10. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva (svobody), a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu