ECLI:CZ:US:2022:4.US.1581.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1581/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KVINT spol. s r. o., sídlem Herčíkova 2493/2, Brno, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 486/57, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2022 č. j. 26 Cdo 2122/2021-220, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a statutárního města Brna, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Nejvyšší soud zrušil rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2021 č. j. 19 Co 260/2020-196 a Městského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2020 č. j. 108 C 99/2019-170 a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
3. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že tomu tak není.
4. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 téhož zákona).
5. Podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže a) stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo b) v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že je jí známa rozhodovací praxe Ústavního soudu akcentující princip subsidiarity ústavní stížnosti, vzhledem k němuž je přípustná ústavní stížnost jen za předpokladu, že směřuje proti "konečnému" rozhodnutí ve věci. Má však za to, že i když napadeným rozsudkem nebylo ve sporu mezi ní a vedlejším účastníkem definitivně rozhodnuto, je její ústavní stížnost přípustná. Důvodem je, že jím byla ukončena etapa daného sporu, přičemž trpí závažnou vadou, bez níž by řízení před obecnými soudy bylo definitivně ukončeno. V opačném případě by došlo ke zcela zbytečnému prodlužování sporu a přetrvával by stav právní nejistoty. K tomu stěžovatelka dodala, že s ohledem na závažné porušení zákonnosti a na to, že nejde o ojedinělý případ, ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], a k jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv efektivně vyčerpal.
8. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných"; jako nepřípustné proto opakovaně odmítá např. ústavní stížnosti proti (byť i) pravomocným rozhodnutím soudů, jimiž však věc nebyla ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08, ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12 či ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13]. Obdobně Ústavní soud judikuje třeba ve vztahu k ústavním stížnostem, které směřují proti rozhodnutí soudu, jímž byla zamítnuta námitka podjatosti soudce (viz např. usnesení ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 665/15, ze dne 16. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 693/16, ze dne 28. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2237/16, ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 587/16 či ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2676/16). V těchto případech vydáním napadeného rozhodnutí řízení ve věci samé nekončí, přičemž stěžovatel má i po takovém rozhodnutí nadále k dispozici procesní prostředky, kterými může bránit svá práva.
9. Podaná ústavní stížnost je proto tzv. předčasnou; stěžovatel ji může uplatnit poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, neztotožní-li se s jeho výsledkem a bude-li i nadále pociťovat újmu na svých základních právech či svobodách v důsledku nyní namítaného pochybení.
10. Z výše naznačeného pravidla (tedy že ústavní stížností by měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí) Ústavní soud připustil ve své rozhodovací praxi výjimky. Ty se týkají takových dílčích a pravomocných rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení, byť řízení ve věci samé ještě neskončilo. V takovém případě se vyžaduje, aby byly splněny kumulativně dvě podmínky - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod, a dále je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnutí) efektivně uplatněna [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)].
11. Mezi tyto výjimky patří zejména usnesení vrchního soudu (nebo Nejvyššího soudu) o věcné příslušnosti podle §104a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), kdy první podmínka je splněna s ohledem na úzkou vazbu takového rozhodnutí na ústavně zaručené právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny; bude-li totiž rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti věcně nesprávné, vždy tím zároveň bude porušeno ústavně garantované právo na zákonného soudce [srov. např. nález ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08 (N 118/57 SbNU 455)], splnění druhé podmínky pak lze spatřovat v tom, že takové rozhodnutí je pro účastníky řízení i pro soudy v souladu s §104a odst. 7 o. s. ř. závazné a podle §11 odst. 1 věty třetí o. s. ř. i v případě jeho věcné nesprávnosti zakládá věcnou příslušnost v něm určeného soudu. Ústavní soud konstatoval, že takový postup není žádoucí z hlediska hospodárnosti soudního řízení [např. nálezy ze dne 2. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 2193/10 (N 183/58 SbNU 605) nebo ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 162/16 (N 50/80 SbNU 613)].
12. Stěžovatelka napadla svou ústavní stížností soudní rozhodnutí, kterým bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc byla vrácena soudu prvního stupně, takže soudní řízení dále probíhá. Ústavní stížnost je s ohledem na ustálenou judikaturu týkající se kasačních rozhodnutí nutno považovat za nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
13. Dovolává-li se stěžovatelka přijetí ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, takový postup připadá v úvahu tam, kde již bylo řízení ukončeno pravomocným rozhodnutím a stěžovatel, ač má k dispozici procesní prostředky, jimiž by mohl chránit svá práva, tyto nevyužije a obrátí se rovnou na Ústavní soud. V posuzované věci stěžovatelka proti napadenému rozsudku žádný procesní prostředek ochrany nemá a soudní řízení stále probíhá.
14. Nutno dodat, že by bylo v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, vstupoval-li by do probíhajících soudních řízení a přezkoumával je z toho hlediska, zda netrpí nějakou vadou, přestože by to obvykle vedlo ke zkrácení sporu a k nastolení právní jistoty. Stejně tak nemůže mít význam, zda jde o závažnou vadu či nikoliv. Stěžovatelčinu argumentaci proto akceptovat nelze, v opačném případě by došlo k "rozmělnění" a ve svém důsledku i k úplné relativizaci výše uvedených principů subsidiarity a minimalizace. Zcela mimořádnou výjimku, jak již bylo zmíněno, představuje přezkum některých "dílčích" procesních rozhodnutí, což však je dáno jejich specifickou právní povahou, nikoliv "přesahem stěžovatelova vlastního zájmu" (viz výše).
15. Do probíhajícího soudního řízení by Ústavní soud mohl rovněž vstoupit za splnění podmínek §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jimiž jsou existence průtahů řízení o opravném prostředku a vznik vážné a neodvratitelné újmy. Ani toto ustanovení ale na posuzovanou věc nedopadá.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2022
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj