ECLI:CZ:US:2022:4.US.17.22.1
sp. zn. IV. ÚS 17/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. N., zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2021 č. j. 25 Cdo 3863/2019-191, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. července 2019 č. j. 25 Co 337/2018-164 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. září 2018 č. j. 7 C 5/2018-110, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Oblastní nemocnice Kladno, a. s., nemocnice Středočeského kraje, sídlem Vančurova 1548, Kladno, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem, sídlem Vodičkova 699/28, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") vedeného pod sp. zn. 7 C 5/2018 se podává, že uvedený soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit jí 1 milion Kč jako náhrada škody a přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v duševních útrapách spojených s úmrtím jejího otce K. N. (dále též jen "pacient"), stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 35 871,66 Kč a České republice na náhradě nákladů státu 1 087 Kč. Okresní soud postup vedlejší účastnice při léčbě stěžovatelčina otce, hospitalizovaného poprvé v březnu roku 2016, označil za správný, přičemž poukázal na to, že jmenovaný trpěl řadou různých závažných chorob a byl vyššího věku a k jeho úmrtí při druhé hospitalizaci v dubnu téhož roku vedla řada souvisejících faktorů, které nemohla zvrátit ani současná lékařská věda.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil, stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení 45 783 Kč a České republice náhradu nákladů řízení 5 600 Kč. Rovněž krajský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice poskytla pacientovi péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Odmítl jako nedůvodnou stěžovatelčinu námitku, že její otec byl do domácího léčení propuštěn "předčasně" a že měl být léčen jinak. Daný postup odpovídal tehdy zjištěnému zdravotnímu stavu, a to za situace, kdy se pacient odmítl podrobit potřebnému endosonografickému vyšetření a ERCP a opakovaně žádal o propuštění do domácí léčby. Stejně tak neshledal důvodnou námitku, že pacient nebyl řádně poučen (a to zejména z důvodu, že M. Š., který ho propouštěl, nebyl jeho ošetřujícím lékařem), přičemž poukázal na propouštěcí zprávu, z níž plyne, že se mu dostalo poučení o tom, že v případě obtíží se může dostavit ke kontrole ihned, jakož i o chorobě a dietních a režimových opatřeních. Dále uvedl, že pacient začal mít potíže dva dni po propuštění do domácí léčby, nemocniční ošetření však vyhledal až po podstatném zhoršení zdravotního stavu.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle §237 a §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka uvádí, že její otec byl (poprvé) hospitalizován u vedlejší účastnice v období od 24. 3. 2016 do 4. 4. 2016, kdy mu bylo diagnostikováno akutní vzplanutí chronického zánětu slinivky břišní, vedlejší účastnice nezvolila správný léčebný postup, když nezahájila kompletní umělou (parenterální) výživu prostřednictvím centrální žíly a následně nepodávala enterální výživu, přičemž jí muselo být ze zdravotní dokumentace zřejmé, že jde o polymorbidního pacienta, kterému byl v roce 2016 implantován tzv. DES sten, trpěl cukrovkou a byly mu naměřeny vysoké hodnoty CRP, indikující těžký zánětlivý stav. Namísto toho byl převeden na plnou perorální výživu, byla ukončena infuzní terapie, a ačkoliv se hodnoty CRP nevrátily na normální úroveň, byl následně propuštěn bez kontrolního vyšetření CT, byla mu vysazena antibiotika a nebyl poučen o svém vážném zdravotním stavu, pouze mu bylo sděleno bez bližší specifikace, aby dodržoval dietní stravu. Za deset dní u něho propuklo akutní onemocnění slinivky znovu a krátce po hospitalizaci u vedlejší účastnice zemřel na sepsi organizmu.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně líčí průběh soudního řízení, včetně obsahu odůvodnění napadených soudních rozhodnutí. Jde-li o samotné důvody ústavní stížnosti, stěžovatelka, dovolávajíc se nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 3937/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), tvrdí, že napadená rozhodnutí trpí tzv. extrémním nesouladem právních závěrů a skutkových zjištění, což se má konkrétně týkat absence poučení od vedlejší účastnice a vadného propuštění z první hospitalizace, kteréžto skutečnosti prý byly bez pochybností zjištěny. Soudy nižších stupňů za podstatné považovaly, že otec odmítl endosonografické vyšetření a vyšetření ERCP, neboť v důsledku toho vedlejší účastnice nemohla zvolit lékařský postup nejvhodnější vzhledem k jeho objektivnímu stavu. K fatálnímu následku mělo vést i to, že otec vyhledal lékařkou pomoc po 10 dnech od první hospitalizace, ačkoliv bolesti břicha vnímal již dva dny po propuštění. Tuto skutečnost však stěžovatelka rozporuje a k jejímu vyvrácení, jak dále uvádí, navrhovala i svůj účastnický výslech. Soudům nižších stupňů vytýká i to, že odborné poznatky plynoucí ze znaleckého zkoumání vyzdvihly nad ostatní zjištěné poznatky a provedené důkazy, a to zejména ohledně absence poučení a vadného propuštění, buď přehlédly, nebo je v odůvodnění napadených rozsudků bagatelizovaly.
7. V návaznosti na to stěžovatelka upozorňuje, že její otec byl propuštěn M. Š., který nebyl jeho ošetřujícím lékařem, a stalo se tak bez kontrasignace vedoucího příslušného oddělení. Upozorňuje na výpověď tohoto lékaře ohledně (ne)poučení pacienta. Podle stěžovatelky jde o podstatnou "skutkovou rovinu", kterou se soudy odmítly dostatečně zabývat a která představuje meritum věci a primární otázku sporu. Soudy se podle ní měly zabývat tím, zda vedlejší účastnice poskytla otci péči lege artis, nikoliv zda počínání vedlejší účastnice a chování jejího otce vedlo k fatálnímu následku. Podle stěžovatelky přitom bylo jednoznačně prokázáno, že vedlejší účastnice své povinnosti porušila, a tuto skutečnost nemůže zvrátit žádný z ostatních poznatků a důkazů, přičemž obecné soudy nezkoumaly, jakým způsobem mohlo nesprávné propuštění a s tím spojená absence poučení ovlivnit fatální následek či se o něj přičinit.
8. Nadto je stěžovatelka názoru, že soudy nižších stupňů postupovaly nesprávně v procesu dokazování a hodnocení důkazů, jde-li o zmíněné propuštění a nesprávné poučení pacienta. Měly totiž za to, že jde o okolnosti, k jejichž posouzení se musí vyjádřit znalec, s čímž však nesouhlasí. To, že M. Š. nebyl ošetřujícím lékařem a bez poučení propustil pacienta do domácího léčení, je zcela dostatečným skutkovým pokladem pro závěr soudu, že šlo o postup porušující standard lege artis. Znalec se mohl vyjádřit jen k tomu, jaké mělo předmětné porušení vliv na poruchu zdraví jejího otce.
9. Stěžovatelka dále upozorňuje na důkazy a poznatky, které neodpovídají závěrům znaleckého posudku. Soudní znalec MUDr. Václav Maznáč uvedl, že endosonografické vyšetření a vyšetření ERCP byly zásadními vyšetřeními pro stanovení správné diagnózy a zdravotního stavu, což však zpochybnil znalec MUDr. Michal Hondl. V řízení vyšlo najevo, že vedlejší účastnice neměla žádnou představu o tom, jaké onemocnění či porucha zdraví abdominální oblasti pacienta trápí, kdy zánět indikovala jen na podkladě CRP markerů. Prvotní vyšetření o zdravotních potížích nezjistilo nic, stejně tak jako sonografické vyšetření, jehož intepretaci zpochybňovala. Proto namítla, že vedlejší účastnice nevyšetřila pacienta veškerými dostupnými prostředky, přerušila příliš brzy terapii a předčasně ho propustila do domácího léčení bez potřebné medikace. MUDr. Václav Maznáč sice poukázal na to, že se její otec nepodrobil výše uvedeným vyšetřením, ovšem na otázky ohledně dalších možných vyšetření odpovídal vyhýbavě, nesrozumitelně, zkratkovitě a krypticky, a své odpovědi musel u jednání doplnit. Připustil, že by v daném případě bylo možné učinit i chirurgickou revizi, a odmítl možnost kultivace z krve kvůli rezistentní bakterii nacházející se v pacientově těle, na kterou by běžná antibiotika nezabrala. Tento znalec měl čerpat z pitevní zprávy a ze znaleckého posudku MUDr. Andrey Vlčkové, avšak danou informaci a zkratku "MASR" její znalecký posudek neobsahuje.
III.
Vyjádření účastníků, vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatelky
10. Soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení.
11. Nejvyšší soud upozornil na to, že ústavní stížnost žádné argumenty o porušení ústavnosti z jeho strany neobsahuje. V ústavní stížnosti jen opakuje námitky především skutkové povahy, které přípustnost dovolání nemohly založit, a s těmito námitkami se vypořádal již v odůvodnění svého usnesení. Z tohoto důvodu navrhl odmítnutí této části ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, případně její zamítnutí jako nedůvodné.
12. Krajský soud uvedl, že dokazováním bylo prokázáno, že v důsledku odmítnutí vyšetření nemohla vedlejší účastnice vyhodnotit zdravotní stav při propuštění pacienta do domácí péče. Vycházela tak z tehdejších znalostí a neměla vědomost o žádné skutečnosti, která by jeho propuštění vylučovala či měla vzbuzovat podezření na zhoršení zdravotního stavu. Vyjadřoval-li se jím ustanovený znalec MUDr. Václav Maznáč o pravděpodobném výskytu rezistentní bakterie v organismu, šlo o reakci na závěry soudně lékařského znaleckého posudku, avšak bez vlivu na hodnocení správného postupu vedlejší účastnice. Namítla-li stěžovatelka, že propouštěcí zprávu podepsal lékař, který nebyl ošetřujícím lékařem, vyjádřil se k tomu v odůvodnění svého rozsudku tak, že to neznamená, že pacient nebyl řádně poučen. K tomu krajský soud dodal, že pacient byl orientován, propouštěcí zprávu obdržel a seznámil se s ní, a měl-li bolesti a dostavil-li se do jiného zdravotního zařízení až po podstatném zhoršení zdravotního stavu, nelze důsledky jeho chování přičítat k tíži vedlejší účastnice. Není řešena otázka, že by pacient porušil nějaká doporučená opatření, ale skutečnost, že přistoupil k léčení pozdě.
13. Okresní soud vyjádřil názor, že k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý (sc. řádný) proces nedošlo. Vycházel z jejích tvrzení a provedl jí navržené důkazy, přičemž odmítl, že by soud mohl suplovat povinnosti účastníka tvrdit, v čem spočívá nemajetková újma, jejíž náhrady se domáhá, a sám vyhledávat potřebné důkazy. Dále uvedl, že jeho rozhodnutí se opírá o provedené důkazy, kdy krajský soud provedl další znalecké dokazování a výsledek sporu se opírá o znalecké posudky, kterými stěžovatelčina tvrzení nebyla prokázána, a že mu hodnocení správnosti znaleckého posudku nepřísluší, kdy celá ústavní stížnost je polemikou se závěry znaleckého posudku. Napadené rozsudky přitom mají oporu v provedeném dokazování, a ústavní stížnost je proto podle něho nedůvodná.
14. Podle vedlejší účastnice stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze dlouze "rozebírá" provedené důkazy a způsob jejich hodnocení obecnými soudy, přičemž vyslovuje názor, že měly být zhodnoceny jinak, v čem konkrétně bylo porušeno její ústavní právo, však neuvádí. Komplexní posouzení případu záleží na soudu, a to podle principu volného hodnocení důkazů, které musí být podloženo konkrétními argumenty. Krajský soud za situace, kdy stěžovatelka vznesla námitky proti znaleckému posudku a výslechu znalce před okresním soudem, ustanovil nového znalce, který vypracoval nový znalecký posudek a který byl před tímto soudem vyslechnut. Z obou znaleckých posudků vyplynulo, že stav stěžovatelčina otce byl velmi vážný, a i kdyby byla provedena některá vyšetření, s nimiž nesouhlasil, a která mohla a nemusela být prováděna, neboť představovala zdravotní riziko, je pochybné, zda by to přispělo k záchraně jeho života. Namítá-li stěžovatelka absenci poučení, pak toto poučení je dokumentováno pouze konstatováním, že poučen byl. Z příslušných právních předpisů nevyplývá, že by bylo povinností lékaře rozsáhle uvádět do zdravotnické dokumentace, jakého konkrétního poučení se pacientovi dostalo, co konkrétně mu radil a zda to pacient akceptoval. Samotný záznam o poučení by měl být dostačující. Navíc v daném případě byl pacient svéprávný dospělý člověk, který byl schopen logicky uvažovat, byla mu známa jeho diagnóza a rozhodně měl a mohl sám vědět, jak se má chovat, zejména jde-li o životosprávu při propuštění do domácího léčení. V případě jakýchkoliv potíží se měl ihned obrátit znovu na vedlejší účastnici, o čemž poučen byl a toto poučení je zdokumentováno. Učinil tak až se značným zpožděním, což mohlo mít zásadní dopad na jeho další osud.
15. Podle vedlejší účastnice rozhodnutí o tom, zda postup byl na náležité odborné úrovni, náleží soudu, a nelze jako jediný důkaz nekriticky přijímat závěry znaleckého posudku. V posuzované věci se tak podle jejího názoru nestalo, zvláště nespokojil-li se krajský soud se znaleckým posudkem a výpovědí znalce (pozn.: coby svědka) v řízení před okresním soudem, a proto ustanovil znalce dalšího, vyslechl jej a poté komplexně zhodnotil provedené důkazy, načež dospěl k závěru, že se vedlejší účastnice nedopustila pochybení, v jehož důsledku by pacient zemřel. Ústavní stížnost činí z Ústavního soudu jakýsi soud čtvrté instance, který by měl přezkoumat provedené dokazování, což není jeho úlohou. Proto vedlejší účastnice navrhla odmítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné a nepřípustné.
16. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice stěžovatelce na vědomí a k případné replice. V ní stěžovatelka, a to zejména v reakci na vyjádření vedlejší účastnice, uvedla, že její otec nebyl objektivně při propuštění do domácí péče poučen, neboť M. Š. nebyl jeho ošetřujícím lékařem, neznal ani nemohl znát otcovu diagnózu ani jeho aktuální zdravotní stav, a přes tyto neznalosti jej propustil a propouštěcí zprávu opatřil doložkou, že pacient byl poučen, ač sám přiznal, že jej nijak nepoučoval. Dále uvádí, že vzdělání ani povědomí pacienta o jeho zdravotním stavu povinnost náležitého poučení nevylučuje, neboť jen profesionál (na rozdíl od laika, byť zkušeného pankreatického pacienta) může poučit pacienta o veškerých souvislostech onemocnění a tím plnit veškeré své úlohy, které z jeho postavení plynou. V tomto ohledu se nelze "vymlouvat" na podstav nebo právní předpisy. Pokud by se akceptoval názor vedlejší účastnice, že se její otec měl "samopoučit" o tom, jak se má stravovat a jak postupovat v případě zdravotních potíži, došlo by k popření odpovědnosti zdravotního zařízení při výkonu jeho činnosti. K tomu stěžovatelka dodala, že nepožaduje, aby Ústavní soud přezkoumal provedené dokazování, ale aby napadená rozhodnutí podrobil ústavněprávnímu přezkumu. Rekapitulace dokazování byla podle ní nezbytná, aby Ústavní soud mohl věc komplexně zhodnotit.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
19. Stěžovatelka, ač se domáhá rovněž zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání jako nepřípustné, žádné námitky proti tomuto rozhodnutí nevznáší. Vzhledem k tomu, že ani Ústavní soud zde prima facie žádné pochybení nezjistil, neboť krajskému soudu vytýkané vady nebyly s to přípustnost dovolání založit, a to pro svou skutkovou či procesní povahu (§237 ve spojení s §241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.), případně dovolání bylo, směřovalo-li proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení, ze zákona nepřípustné, nezbylo mu, než ústavní stížnost v této části považovat za zjevně neopodstatněnou.
20. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, stěžovatelka tvrdí, že vedlejší účastnice pochybila, když jejího otce propustila do domácí péče, i když tomu neodpovídal jeho zdravotní stav, což vyvozuje z toho, že hodnoty CRP byly stále zvýšené, přičemž vytýká vedlejší účastnici, že neprovedla všechna v úvahu připadající vyšetření. Další pochybení vedlejší účastnice mělo podle stěžovatelky spočívat v tom, že při propuštění do domácí péče nebyl její otec řádně poučen. V této souvislosti tvrdí, že propouštěcí lékař nebyl ošetřujícím lékařem, takže neznal otcovu diagnózu a aktuální zdravotní stav, a že i on sám připustil, že pacienta nijak nepoučoval.
21. Uvedená tvrzení vycházejí zčásti z jiného skutkového stavu, než jak byl ustálen soudy nižších stupňů. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně připomíná, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak bylo provedeno obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; z hlediska ústavnosti lze za relevantní považovat až tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Takováto vada zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby; nemůže tedy jít o situaci, kdy by provedený důkaz sám o sobě či ve spojení s dalšími důkazy bylo možné zhodnotit i jinak (s jiným výsledkem), nýbrž kdy příslušný skutkový závěr zjevně stojí bez opory v provedených důkazech nebo je s nimi dokonce v přímém rozporu.
22. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice namítá zmíněný tzv. extrémní rozpor, avšak konkrétní vady, jež by měly za následek porušení ústavnosti, nespecifikuje, kdy její podstatou je nesouhlas s tím, jak soudy nižších stupňů zhodnotily provedené důkazy, přičemž ani Ústavní soud žádné ústavně relevantní pochybení nezjistil. Stěžovatelka vedlejší účastnici v prvé řadě vytýká nedostatky ve způsobu léčby, ovšem to bylo vyvráceno zejména znaleckým posudkem MUDr. Václava Mazáče a výslechem tohoto znalce. Kromě toho pochybení vedlejší účastnice mělo podle stěžovatelky spočívat nikoliv v léčbě samotné (ta ostatně byla v zásadě úspěšná), ale v propuštění pacienta do domácí péče přesto, že nebyl "doléčen", resp. že mu nebyla předepsána antibiotika.
23. Otázkou, zda s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu postupovala vedlejší účastnice v léčebném procesu de lege artis, se uvedené soudy podrobně zabývaly a dospěly ke kladnému závěru. Vyšly z toho, že zdravotní stav pacienta se v průběhu první hospitalizace zlepšil (byť hodnoty CRP ještě byly mírně zvýšené) a on sám se propuštění do domácí péče dožadoval. Skutečnost, že nebyl zcela "doléčen", mohla případně odhalit další vyšetření (endosonografické a ERCP), která ale tento pacient odmítl. Z tohoto důvodu jsou podle názoru Ústavního soudu liché i stěžovatelčiny námitky, že vedlejší účastnice neprovedla všechna v úvahu připadající vyšetření, resp. vyšetření jiná než zde uvedená.
24. Namítá-li stěžovatelka, že soudy mechanicky a nekriticky vycházely ze znaleckých posudků (závěrů), přičemž potlačily další zjištění, pak není Ústavnímu soudu zřejmé, o jaká konkrétní zjištění, plynoucí z provedených důkazů či shodných tvrzení účastníků řízení, by mělo jít. Poukazuje-li stěžovatelka na závěr znalce MUDr. Václava Mazáče o nezbytnosti výše uvedených vyšetření s tím, že jej zpochybňují závěry znalce MUDr. Michala Hondla, lze jí dát sotva za pravdu, označil-li jmenovaný v postavení svědka tato vyšetření za "upřesňující", jež by mohla přinést další poznatky.
25. Další námitka, resp. okruh námitek spočívá v tom, že pacient před propuštěním do domácího léčení nebyl náležitě poučen. V tomto bodě se stěžovatelka opírá především o výpověď svědka M. Š., který nebyl (zřejmě) ošetřujícím lékařem pacienta a který uvedl, že jej nijak nepoučoval, jen podepisoval propouštěcí zprávu. Krajský soud vyšel z této propouštěcí zprávy, ve které je mj. uvedeno, že při obtížích se má pacient dostavit ke kontrole "kdykoliv ihned", a podle které byl poučen o své chorobě a o dietních a režimových opatřeních, jakož i z výpovědi uvedeného svědka, podle které k poučení pacienta v jeho stavu dochází průběžně během hospitalizace. Takové posouzení nelze označit za tzv. extrémní (a ani nesprávné), nadto stěžovatelka zhoršení zdravotního stavu pacienta nepřisuzovala nedodržení odpovídajícího stravovacího či jiného režimu kvůli nedostatečnému poučení vedlejší účastnicí, ale tomu, že jej vedlejší účastnice při první hospitalizaci "nedoléčila".
26. Vyvozuje-li snad stěžovatelka, že její otec nebyl dostatečně poučen o tom, že se má v případě obtíží dostavit ke kontrole, pak daná informace zřetelně plynula již jen ze samotné propouštěcí zprávy, nadto tato skutečnost musela být každému průměrně orientovanému člověku při takto špatném zdravotním stavu dobře známa i bez přečtení této zprávy. Příslušné úvahy krajského soudu tak v daném případě nelze považovat za nepřiléhavé, resp. ústavně nekonformní.
27. Ústavní soud má z výše uvedených důvodů za to, že právní závěr soudů nižších stupňů, podle něhož vedlejší účastnice relevantního porušení své právní povinnosti nedopustila, nevykazuje žádné znaky neústavnosti. Nad rámec toho považuje za vhodné dodat, že ústavní stížnost by byla zjevně neopodstatněná i z toho důvodu, že mezi údajně nesprávným postupem vedlejší účastnice a úmrtím pacienta není dán vztah příčinné souvislosti, neboť rozhodující příčinou úmrtí bylo právě jeho jednání, resp. nečinnost, když vyhledal zdravotní péči až poté, co se jeho zdravotní stav podstatně zhoršil a účinnou léčbu mu již nebylo možné poskytnout, ačkoliv se u něho první zdravotní obtíže objevily již po dvou dnech po propuštění ze zdravotnického zařízení vedlejší účastnice. Stěžovatelka posledně uvedenou skutečnost rozporuje, ovšem již okresní soud pečlivě vysvětlil, jak k ní (jako skutkovému závěru) dospěl.
28. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu