ECLI:CZ:US:2022:4.US.1744.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1744/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Bc. Lucie Plačkové a Lukáše Křenka, zastoupených JUDr. Petrem Grobelným, advokátem, sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2021 č. j. 55 Co 120/2021-85, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva (svobody) a ústavněprávní principy zakotvené v čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé se žalobou domáhali po vedlejší účastnici, aby každému z nich zaplatila částku 45 100 Kč s příslušenstvím z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 24 C 10/2014 na základě žaloby jejich otce Petra Křenka. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 4. 2. 2021 č. j. 26 C 97/2020-57 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů částku 19 875 Kč s příslušenstvím (I. výrok), co do částek 25 225 Kč požadovaných oběma stěžovateli žalobu zamítl (II. výrok) a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelům na náhradě nákladů řízení každému částku 14 106 Kč (III. výrok). Obvodní soud v odůvodnění konstatoval, že řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. 24 C 10/2014 bylo zahájené podáním žaloby dne 7. 2. 2014 a skončilo vyhlášením rozsudku dne 14. 3. 2019. Proti tomuto rozsudku podal žalobce Petr Křenek (dále též jen "žalobce") dne 15. 4. 2019 odvolání, které dne 10. 5. 2019 vzal zpět. Krajský soud v Ostravě odvolací řízení zastavil usnesením ze dne 20. 6. 2019. Žalobce zemřel dne 18. 12. 2019. Po právní stránce obvodní soud nárok posoudil s poukazem na §1, 5, 13, 26 a 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), přičemž dospěl k závěru, že se nejeví jako dostatečné konstatování porušení práva, a shledal celkovou délku řízení za nepřiměřeně dlouhou, proto stěžovatelům přiznal náhradu nemajetkové újmy. Stanovil základní částku 15 000 Kč za rok trvání řízení, prvé dva roky pak v poloviční částce, a za jeden měsíc 1 250 Kč. Dospěl k základní částce 66 250 Kč. Význam řízení shledal jako zvýšený, neboť šlo o řízení o náhradu újmy na zdraví, proto zvýšil základní částku o 10 %. Vzhledem k tomu, že žalobce sám přispěl k tomu, že řízení trvalo déle, neboť mnohokrát měnil žalobu, což k délce řízení přispělo, snížil soud základní částku o 5 %. Řízení bylo skutkově a procesně složité (bylo třeba vypracovat několik znaleckých posudků, rozhodovat o procesních návrzích účastníků), a z toho důvodu soud základní částku snížil o 45 %. Celkovou částku sníženou o 40 %, tj. na 39 750 Kč, shledal jako částku představující přiměřenou výši zadostiučinění. Žalobce se nedožil tzv. odškodňovacího řízení, stěžovatelé jsou jeho právními nástupci, proto obvodní soud každému z nich přiznal částku 19 875 Kč. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
3. K odvoláním všech účastníků (tj. stěžovatelů i vedlejší účastnice) proti rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu v I. výroku tak, že se žaloba zamítá, a ve II. výroku ho potvrdil (I. výrok), a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok). Městský soud dospěl k závěru, že s ohledem na počet uplatněných nároků a náročnost zjišťování skutkového stavu byla doba řízení přiměřená tomuto konkrétnímu řízení. Okresní soud postupoval plynule bez jakýchkoliv, byť sebemenších průtahů ve věci. Celková doba řízení není nikde stanovena fixní dobou, za kterou "musí" řízení pravomocně skončit, a při jejím překročení bez dalšího hodnotit řízení jako nepřiměřeně dlouhé. Každý případ je třeba posuzovat individuálně, právě s ohledem na charakter uplatněného nároku, potřebu a rozsah dokazování, včetně vypořádávání se s procesními úkony účastníků řízení.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé namítají, že rozsudek městského soudu je svévolný a porušuje jejich právo na soudní ochranu. Městský soud podle nich bagatelizoval význam řízení pro žalobce a nelogicky zdůraznil, že žalobce se domáhal i odškodnění ztížení společenského uplatnění a bolestného, což však ve skutečnosti nemělo na průtahy v řízení vliv. Stěžovatelé polemizují se závěrem městského soudu, podle kterého řízení prodloužilo zadání posudku znaleckému ústavu. Posudek byl vypracován za přibližně devět měsíců, tedy jeho pořízení nevysvětluje celkovou délku řízení. Soudní spory o náhradu újmy na zdraví, které se domáhá invalida (jímž byl žalobce), by měly být řešeny přednostně a promptně. Je nutné obracet pozornost nejen k tomu, zda soud byl dlouhodobě nečinný, ale též k celkové délce řízení a její přiměřenosti. Uvedl-li městský soud, že nikde není stanovena "fixní doba", za kterou musí řízení pravomocně skončit, postupoval svévolně. Podle stěžovatelů městský soud nevzal v potaz ani ustálenou judikaturu, podle které nejsou povinni nemajetkovou újmu tvrdit či prokazovat, došlo-li k porušení práva na rozhodnutí ve věci v přiměřené lhůtě. Znalecký posudek zabývající se zhoršeným zdravotním stavem žalobce byl vypracován přibližně rok po zahájení řízení. Další čtyři roky řízení podle stěžovatelů představují průtahy. Podle stěžovatelů nejde o nepřiměřenou délku řízení jen v případech, kdy je soud dlouhodobě ("rok, dva roky či více") absolutně nečinný, ale i v případech, kdy nastaly jednotlivé dílčí průtahy, které v součtu vedly k tomu, že délka řízení byla nepřiměřená. Řízení by přitom trvalo déle než pět a půl roku, nevzal-li by žalobce svoji žalobu zpět.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé neměli k dispozici zákonný procesní prostředek k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností.
7. Ústavní soud obvykle odmítá ústavní stížnosti ve věcech tzv. objektivně méně závažného významu, jimiž se rozumí ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Činí tak z důvodu jejich zanedbatelnosti, respektive zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska obecně není schopen založit porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)]. Ve sporech o bagatelní částky je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení [srov. usnesení ze dne 11. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 2723/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v odvolacím řízení prostřednictvím §238 odst. 1 písm. c) a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, nebylo by racionální připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Zásah Ústavního soudu by byl na místě pouze v případech extrémního pochybení obecného soudu, zřetelně zasahujícího do základních práv stěžovatele a evidentně porušujícího základní principy spravedlnosti (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2922/19).
8. Výše sporné částky v souzené věci je bagatelní a stěžovatelé žádné zásadní dopady do svých majetkových poměrů nepopsali. Žádná relevantní pochybení ve shora naznačeném směru Ústavní soud v jejich věci neshledal.
9. Městský soud konstatoval, že předmětem řízení vedeného u okresního soudu v posuzované věci nebyl pouze uplatněný nárok na věcnou náhradu škody, ale dále také na bolestné a ztížení společenského uplatnění a měsíční rentu, tedy fakticky tři samostatné nároky, které musely být posouzeny. Dále městský soud položil důraz na okolnost, že byly vypracovávány dva znalecké posudky z oboru zdravotnictví, když první z nich byl posudkem ústavním, přičemž zdravotní stav žalobce hodnotilo šest znalců. Šlo o znalce z různých oborů lékařství, proto městský soud posudek považoval za srovnatelný se situací, kdy by bylo vyhotoveno šest znaleckých posudků. Tento znalecký posudek se vyjadřoval k prvnímu uplatněnému nároku na odškodnění ztížení společenského uplatnění a bolestného. Poté, kdy ze závěrů tohoto znaleckého posudku vyplynulo, že nárok žalobce není dán (žalobce vzal v předmětné části svoji žalobu zpět), byl vypracováván další znalecký posudek z oboru pracovní lékařství a posudková činnost, který posuzoval další z uplatněných nároků žalobce. Městský soud ústavněprávně udržitelně konstatoval, že již tento postup, odvíjející se od povinnosti soudu dostatečně zjistit skutkový stav, objektivně znamenal nutnost určité délky řízení.
10. Původní žalobce doplňoval a následně rozšiřoval, tedy měnil svoji žalobu. Jak poznamenal městský soud, je nepochybně jeho právem a zájmem "hlídat" svá práva tak, aby nedošlo k jejich promlčení, o každé změně žaloby však soud musí rozhodnout, což rovněž nese objektivně prodloužení doby řízení. V řízení dále vzhledem k organizačním změnám u žalovaného bylo nutné vyřešit procesní nástupnictví podle §107a občanského soudního řádu, přičemž uvedené rovněž předpokládalo odpovídající časový prostor. Sám žalobce přitom poukázal na skutečnost, že řízení bude časově náročné s ohledem na potřebu vypracovávání znaleckých posudků, kdy navrhl, aby nárok na měsíční rentu 5 000 Kč byl vyloučen z tohoto důvodu k samostatnému projednání. V řízení rozhodovaly soudy ve dvou stupních.
11. Závěr městského soudu, že délka řízení nebyla nepřiměřená, není - s přihlédnutím k výše vymezeným limitům ústavněprávního přezkumu - excesivní.
12. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu