ECLI:CZ:US:2022:4.US.191.22.1
sp. zn. IV. ÚS 191/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. L., t. č. ve Věznici Bělušice, zastoupeného Mgr. Michalem Mlezivou, LL.M., advokátem, sídlem Vítězslava Nezvala 2498/17, Most, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. října 2021 č. j. 4 To 378/2021-54 a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 13. srpna 2021 č. j. 6 PP 180/2021-43, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Mostě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením podle §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ve výměře šestnácti měsíců (zbytek po podmíněné amnestii), který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2007 sp. zn. 74 T 229/2006, a ve výměře pěti roků, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2018 sp. zn. 11 T 6/2018. Okresní soud po přezkoumání důkazů shledal, že stěžovatel během výkonu trestu odnětí svobody sice prokázal své polepšení, nicméně u něj není dána prognóza vedení řádného života v budoucnu, neboť byl opakovaně soudně trestán, přičemž uložené a vykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody zjevně neměly na jeho chování a způsob života jakékoli výchovné účinky a neodradily ho od páchání další závažné úmyslné trestné činnosti.
3. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítl. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel své chování ve výkonu současného trestu odnětí svobody přizpůsobil podané žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, avšak z hlediska prognózy vedení řádného života v budoucnu nelze opomíjet, že jde o "speciálního recidivistu na majetkovou i násilnou trestnou činnost" (od roku 2000 byl "9x postaven před soud") a neexistuje dostatečný podklad pro závěr, že se zbavil těch vlastností a návyků, které ho k páchání trestné činnosti vedly, a vypěstoval si dostatečné zábrany k tomu, aby v budoucnu trestnou činnost neopakoval.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy při posouzení jeho žádosti nepostupovaly správně. Ústředním důvodem pro nevyhovění žádosti byla jeho trestní minulost. Tyto okolnosti se však vztahují k jeho odsouzení a nelze z nich a priori usuzovat, do jaké míry se resocializoval. Právě pro trestní minulost mu byly uloženy obecnými soudy citelné tresty odnětí svobody. Trestní zákoník nestanoví jako podmínku pro podmíněné propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody trestní bezúhonnost ani žádnou míru trestní minulosti, pro kterou nelze předmětné žádosti vyhovět. Proto není udržitelné stěžovateli klást k tíži jeho trestní minulost, kterou již není schopen ovlivnit. Jediné, co je schopen ovlivnit, je své chování po vydání rozsudků, pro které vykonává trest odnětí svobody, a v tomto ohledu - jak dovozuje - obstál. Obecné soudy se při zamítnutí žádosti stěžovatele ani nijak nevypořádaly s dosavadní délkou stěžovatelova výkonu trestu odnětí svobody, která má jednoznačný vliv na posouzení, zda se stěžovatel resocializoval. Stěžovatel prokazuje své napravení po dlouhou dobu (v řádu několika roků). Odůvodněním napadených rozhodnutí je stěžovatel prakticky vyloučen z možnosti být podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, ačkoliv zákon tuto možnost nevylučuje. Stěžovatel namítá, že není správné, když soudy jeho žádost zamítly z důvodů, které podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody neodůvodňují.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že neexistuje ústavně zaručené právo odsouzeného na vyhovění žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody [srov. např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)], což v posuzované věci zdůraznil též krajský soud. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit [srov. usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Nejde tedy o institut, kterého bude použito "automaticky", ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro uplatnění tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel obstát.
8. Trestní zákoník upravuje podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v §88 a následujících. Ustanovení §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku vymezuje tři podmínky pro podmíněné propuštění odsouzeného na svobodu: prokázání polepšení odsouzeného ve výkonu trestu (po právní moci rozsudku), očekávání vedení řádného života v budoucnu (či přijetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného) a vykonání alespoň poloviny uloženého trestu odnětí svobody. Všechny tři zákonné podmínky podmíněného propuštění musí být splněny současně.
9. V nyní posuzované věci stěžovatel vykonal polovinu uloženého trestu odnětí svobody, čímž splnil jednu ze shora vyjmenovaných podmínek podmíněného propuštění, a podle obecných soudů prokázal také polepšení ve výkonu trestu.
10. Zbývající podmínku, tj. prognózu vedení řádného života v budoucnu, obecné soudy posoudily jako nesplněnou, své rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž Ústavní soud v jejich ústavní stížností napadených rozhodnutích žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal.
11. K námitce stěžovatele, že při posuzování podmínky vedení řádného života v budoucnu obecné soudy pouze odkázaly na jeho trestní minulost, Ústavní soud podotýká, že při hodnocení skutečnosti, zda je stěžovatel osobou, která skýtá do budoucna záruku vedení řádného života, je třeba kromě jiného vycházet právě i z údajů o jeho trestní minulosti, jak učinily okresní soud i krajský soud, neboť tyto informace o osobnosti stěžovatele mnohé vypovídají. Přihlédnutí k trestní minulosti odsouzeného při jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je nezbytné pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění. Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje (např. usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 830/15, ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1089/15 či ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 300/16). V rozporu s ústavními principy by bylo zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko s odkazem na předchozí trestnou činnost odsouzeného, aniž by se soud zabýval reálným zvážením rizika recidivy (např. nález ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1804/21), k čemuž však v dané věci nedošlo. Soudy dospěly k přípustnému závěru, že stěžovatel doposud nesplnil přísná kritéria pro získání nové důvěry.
12. Závěr o podmíněném propuštění by neměl být podepřen toliko zjištěním o slušném (tedy normálním) chování ve výkonu trestu (obdobně např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14 nebo ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15); ani k závěru o polepšení stěžovatele však soudy nedospěly. Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený prokázal, že další výkon trestu je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být vykládány ve prospěch odsouzeného. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Neschopnost či faktická nemožnost unesení uvedených procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit a zamítnutí takto nedostatečné žádosti nepředstavuje porušení ústavních principů. Do tíživé životní i procesní situace se odsouzení dostávají vlastním zaviněním a nemohou očekávat výhody při složitém odstraňování faktických obtíží (nejistot), které nyní stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu (srov. usnesení ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1255/14, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14 a ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Z právě uvedeného je zřejmé, že napadená rozhodnutí se ve svých nosných závěrech od judikatury Ústavního soudu nikterak neodchylují.
13. V nyní posuzované věci okresní soud i krajský soud zohlednily všechny argumenty a okolnosti jak ve prospěch, tak v neprospěch vyhovění žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, které se následně pokusily vyvážit při stanovení prognózy stěžovatelova budoucího života, což je věcí jejich uvážení, při němž dospěly k podloženému závěru, že dosavadní výkon trestu odnětí svobody neodstranil povahové vlastnosti, které stěžovatele vedly k páchání trestné činnosti (které se dopouštěl též na starších osobách), a že u něj je riziko recidivy stále příliš velké. V páchání trestné činnosti stěžovateli nezabránila ani skutečnost, že v minulosti již byl odsouzen k trestům odnětí svobody. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že má na svobodě zajištěno stálé zaměstnání se mzdou, která by mu reálně umožnila vést řádný život. Neuvádí ani cokoli k tomu, zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu nebo jinou újmu způsobenou svou trestnou činností (srov. §88 odst. 3 trestního zákoníku), pouze se v usnesení okresního soudu zmiňuje rozeslání "omluvných dopisů". Úvahy obecných soudů nelze označit za projev libovůle, neboť se všemi kritérii zabývají podle jejich ustáleného judikaturního pojetí.
14. Závěr, že výše uvedené okolnosti ve stěžovatelově věci představují nepřiměřené riziko recidivy jeho chování, neodporuje žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny, a Ústavnímu soudu, který není další instancí v nynějším řízení, nepřísluší, aby míru rizika recidivy po obecných soudech "přehodnocoval". Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti je významné, že soudy žádné z uvedených kritérií nedezinterpretovaly nebo nehodnotily v rozporu s kogentními ústavními pravidly (např. principem presumpce neviny v jiném řízení). Takového postupu či pochybení se však okresní soud ani krajský soud v dané věci nedopustily.
15. Jak již bylo zmíněno, v nyní posuzované věci obecné soudy zohlednily stěžovatelovu trestní minulost i podmínky jeho případného uplatnění na svobodě, přičemž shledaly, že u něho nebyla splněna podmínka budoucího vedení řádného života, v důsledku čehož nelze důvodně předpokládat, že výkon pouze části trestu již splnil zákonem požadovaný účel a že dalšího výkonu trestu není třeba.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud považuje závěry soudů za rozumné a obhajitelné. Ústavní soud neshledal, že by postupem těchto soudů došlo k porušení základních práv (svobod) stěžovatele, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
17. K návrhu stěžovatele, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů tohoto řízení, se konstatuje, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, nestanoví-li zákon o Ústavním soudu jinak; v odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím výjimečným, například jako svého druhu sankce vůči tomu, kdo svým postupem zásah do ústavních práv vyvolal a vzhledem k okolnostem by tedy měl tímto způsobem nést následky. Ústavní soud neshledal, mimo jiné i vzhledem k výsledku tohoto řízení o ústavní stížnosti, důvod pro přiznání náhrady nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu