ECLI:CZ:US:2022:4.US.1977.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1977/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Tylečka, zastoupeného Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1844/28, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2022 č. j. 220 C 3/2020-125, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Centrální depozitář cenných papírů, a. s., sídlem Rybná 682/14, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a soudního spisu vedeného Městským soudem v Brně (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 220 C 3/2020, který si Ústavní soud za účelem posouzení opodstatněnosti a důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, se podává, že vedlejší účastnice se u městského soudu domáhala po stěžovateli zaplacení částky ve výši 5 426 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Částka měla představovat úplatu za služby poskytnuté a fakturované vedlejší účastnicí jako centrálním depozitářem cenných papírů stěžovateli, který vlastnil zaknihované cenné papíry. Platebním rozkazem ze dne 4. 6. 2022 č. j. 220 C 3/2020-31 městský soud vyhověl návrhu vedlejší účastnice a uložil stěžovateli povinnost zaplatit výše uvedenou částku a náhradu nákladů řízení. Proti platebnímu rozkazu podal stěžovatel včasný odpor. V průběhu dalšího řízení městský soud podle §95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), připustil rozšíření žaloby o částku 2 924 Kč za služby poskytnuté a fakturované stěžovateli za další období. Usnesením ze dne 18. 5. 2021 č. j. 220 C 3/2020-44 městský soud přerušil řízení do doby pravomocného skončení věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 49 C 25/2015, v němž bylo rozhodováno o typově stejném nároku a ve věci bylo provedeno dokazování dvěma znaleckými posudky za účelem zjištění ceny obvyklé za vedení účtu zaknihovaných cenných papírů vedlejší účastnicí, a zjištění výše ekonomicky oprávněných nákladů podle §2 odst. 7 písm. a) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o cenách"). Po pravomocném skončení věci rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 26. 3.2021 č. j. 2 Cmo 19/2019-432 bylo v řízení pokračováno, přičemž městský soud ve věci nařídil jednání, kterého se účastnil pouze právní zástupce vedlejší účastnice. Stěžovatel se k věci vyjádřil před konáním ústního jednání písemně, přičemž navrhl zamítnutí žaloby s tím, že nárok neuznává. Ceník vedlejší účastnice považuje za diskriminační, nezákonný a zneužívající její monopolní postavení. Rozhodnutí vrchního soudu pokládá za nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Poukázal přitom na to, že v roce 2002 Úřad pro ochranu hospodářské soutěže shledal zneužití dominantního postavení vedlejší účastnice na újmu části spotřebitelů.
3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem městský soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit částku 8 350 Kč se zákonným úrokem z prodlení a náhradu nákladů soudního řízení. Městský soud provedl především důkaz rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018 č. j. 49 Cm 25/2015-273 a rozsudkem vrchního soudu ze dne 26. 3.2021 č. j. 2 Cmo 19/2019-432, z nichž vyplynulo, že cenová politika vedlejšího účastníka není diskriminační, naopak je logicky a ekonomicky odůvodnitelná. Městský soud v nynější věci uvedl, že "účtování rozdílných sazeb za vedení cenných papírů na tzv. nezařazených účtech podle objemu cenných papírů je ekonomicky zdůvodnitelné. Při jednotné ceně služeb by poplatky za vedení účtu v malých objemech cenných papírů nemusely dosáhnout ani nákladů na její výběr a byly proto ztrátové. U účtu s velkým objemem cenných papírů by poplatky dosahovaly nepřiměřeně vysokých částek, což by zřejmě způsobilo odliv části klientů jiným poskytovatelům těchto služeb. Jestliže jsou rozdílné sazby účtované klientům ekonomicky podložené, nemůže jít ... o diskriminaci vůči klientům, kteří platí za služby vyšší částky" (bod 10 odůvodnění). V návaznosti na to zdůraznil, že posuzování námitek stěžovatele, které jsou stejné jako výhrady žalovaných v jiných shora uvedených sporech, "je posouzením odborných argumentů, které v citované věci byly předmětem posouzení několika znaleckých posudků, a tyto argumenty byly předmětem hodnocení Městského soudu v Praze i Vrchního soudu v Praze, kdy tyto rozhodnutí jsou pravomocná a tento soud nemá důvod o argumentech žalovaného rozhodovat odchylně
s uvedenou judikaturou, kdy jiné důkazy než citované znalecké posudky nebyly navrhovány" (bod 11 odůvodnění).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v úsporné ústavní stížnosti (o rozsahu necelé strany vlastního textu) namítá, že městský soud neprovedl důkaz rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 12. 3. 2002 č. j. S 1/02-687/02-VOI, přičemž nezdůvodnil, proč k jeho provedení nepřistoupil. Tím mělo být porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když odvolání nebylo v jeho věci přípustné (§202 odst. 2 o. s. ř.).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v soustavě soudů [viz např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatel, sama o sobě nevede k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není záruka úspěchu v řízení.
7. Ústavní soud dal již ve své dřívější rozhodovací praxi najevo, že u bagatelních věcí, u nichž procesněprávní úprava nepřipouští ani odvolání (což je právě věc stěžovatele), je už z jejich podstaty, s výjimkou extrémních vybočení obecného soudu, ústavní stížnost vyloučena [viz např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)]. Je přitom zejména na stěžovateli, aby vysvětlil a případně doložil, proč věc i přes svou bagatelní povahu vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 nebo ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 2393/19). Tento výklad nelze chápat jako odepření spravedlnosti (stav denegatio iustitiae), nýbrž jako promítnutí celospolečenské shody o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv.
8. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že bagatelnost předmětu sporu zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové mimořádné okolnosti, které ji z hlediska ústavnosti činí významnou [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Takovými okolnostmi mohou být např. zájem na důsledném respektování judikatury Ústavního soudu, potřeba sjednotit judikaturu [srov. např. nález ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 1810/13 (N 93/73 SbNU 549)], popření podstaty ústavně zaručeného lidského práva či svobody nebo podstatný zásah do nich [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Ve všech těchto případech však musí jít zároveň o extrémní vybočení z obecných principů právního státu, a tudíž ani potřeba sjednotit judikaturu či zájem na dodržování judikatury Ústavního soudu nezakládá bez dalšího přesah jednotlivé věci do ústavní roviny (viz usnesení ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1842/22).
9. V posuzované věci Ústavní soud shora uvedené kvalifikované vady, které by mohly mít za následek jeho kasační zásah, neshledal. Z odůvodnění rozhodnutí je patrné, že městský soud vycházel převážně z dřívějších pravomocných rozhodnutí Městského soudu v Praze a vrchního soudu, řešících věcně tutéž otázku. Ostatně právě s ohledem na v té době probíhající řízení před Městským soudem v Praze, který ve věci prováděl dokazování obsáhlými znaleckými posudky, bylo řízení ve věci stěžovatele přerušeno (viz bod 2 výše). Přestože je pravdou, že se městský soud mohl k neprovedení důkazu rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže z roku 2002 vyjádřit více "explicitně", fakticky se s důkazními návrhy a námitkami stěžovatele, byť nepříliš obsáhle, en bloc vypořádal v bodu 11 odůvodnění svého rozhodnutí (viz bod 3 výše). S tvrzeními namítanými stěžovatelem (zneužití dominantního postavení, rozpor se zákonem
o cenách, diskriminace části spotřebitelů) se již dříve vypořádal především vrchní soud v rozsudku ze dne 26. 3.2021 č. j. 2 Cmo 19/2019-432. Ústavní soud přitom nahlédnutím do vyžádaného soudního spisu zjistil, že toto obsáhlé odůvodnění rozhodnutí (čítající 41 stran) je součástí spisu, a že stěžovateli byl jeho obsah znám. Městský soud přitom ve věci postupoval v souladu se zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí, resp. v souladu s §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož "každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích ...".
10. Se závěry městského soudu stěžovatel v ústavní stížnosti blíže nepolemizuje, stejně tak netvrdí, že by věc i přes svou bagatelní povahu (jistina ve výši 8 350 Kč) vyvolávala v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu. Za této situace není na místě, aby Ústavní soud obsah napadeného rozhodnutí podrobně přezkoumával.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu