ECLI:CZ:US:2022:4.US.203.22.1
sp. zn. IV. ÚS 203/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Michaelou Šubrtovou, advokátkou, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, proti výrokům III a IV rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2021 č. j. 25 Cdo 2248/2020-67, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených výroků rubrikovaného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici úhrady částky 750 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že jde o nárok na odčinění jejích duševních útrap podle §2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), ve spojení s §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů. Uvedla, že dne 16. 7. 2017 došlo k dopravní nehodě, při které zemřeli L. Š. (otec syna stěžovatelky a řidič automobilu) a nezletilý L. Š. (syn stěžovatelky). Řidič vozidla byl pro případ odpovědnosti za škodu z provozu vozidla pojištěn u vedlejší účastnice. Z těchto důvodů stěžovatelka požadovala odčinění svých útrap přímo u vedlejší účastnice.
3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 30. 4. 2019 č. j. 30 C 78/2018-26 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 734 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím z této částky od 24. 4. 2018 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu na úhradu částky 15 600 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok II), uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 55 950,40 Kč (výrok III) a dále vedlejší účastnici uložil zaplatit České republice částku 36 720 Kč jako soudní poplatek a svědečné ve výši 210 Kč (výrok IV).
4. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil rozsudkem ze dne 11. 12. 2019 č. j. 18 Co 344/2019-50 rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé (výroku I) tak, že co do částky 367 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky jdoucím od 24. 4. 2018 do zaplacení žalob zamítl, jinak ho potvrdil (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II), stěžovatelka je povinna zaplatit České republice, na účet obvodního soudu, částku 105 Kč, vedlejší účastnice částku 105 Kč (výrok III), a že vedlejší účastnice je povinna zaplatit České republice, na účet obvodního soudu, na soudním poplatku částku 18 360 Kč (výrok IV).
5. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek městského soudu v části výroku I, jíž byl změněn rozsudek obvodního soudu tak, že se žaloba co do částky 367 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 24. 4. 2018 do zaplacení zamítá, tak, že se rozsudek obvodního soudu v uvedeném rozsahu potvrzuje (výrok I), dovolání stěžovatelky proti výrokům II a III rozsudku městského soudu se odmítá (výrok II), že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudy prvního a druhého stupně 20 570 Kč (výrok III), vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč (výrok IV), a že vedlejší účastnice je povinna zaplatit České republice na soudním poplatku částku 50 720 Kč a na svědečném částku 210 Kč (výrok V).
6. Ústavní stížností napadené výroky III a IV odůvodnil Nejvyšší soud tím, že ve věci zcela úspěšné stěžovatelce bylo vůči neúspěšné vedlejší účastnici přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Na rozdíl od obvodního soudu zastává Nejvyšší soud názor, že i spor o plnění pojišťovny na náhradu nemajetkové újmy způsobené úmrtím osoby blízké je věcí osobnostních práv podle §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, v níž se za tarifní hodnotu považuje částka 50 000 Kč (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021 sp. zn. 25 Cdo 169/2021), není tedy možno vyjít z hodnoty sporu, resp. vysouzeného plnění.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka spatřuje porušení jí ústavně zaručených práv v tom, že výkladem přijatým Nejvyšším soudem je flagrantním způsobem zasaženo do jejího práva na soudní ochranu a přístup k soudu (a všech dalších osob v obdobných případech), za situace, kdy se ne vlastní vinou ocitnou v situaci, kterou nemohli ovlivnit, předpokládat nebo ji jakkoli jinak zabránit. Ústavně konformní výklad nákladových výroků v těchto věcech je podle stěžovatelky takový, že odměna právního zástupce při zastupování účastníků uplatňujících nemateriální újmu se nevypočítává z tarifní hodnoty 50 000 Kč, tj. podle §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, jak učinil Nejvyšší soud, ale z částky přiznané (vysouzené) podle §8 odst. 1 advokátního tarifu, jak ostatně učinil obvodní soud. K tomu též obsáhle odkazuje na závěry Ústavního soudu vyjádřené zejména v rozhodnutích vydaných pod sp. zn. I. ÚS 712/01, II. ÚS 2811/08, II. ÚS 538/10, IV. ÚS 2688/15, IV. ÚS 471/19 a IV. ÚS 998/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka zdůrazňuje, že hodnota sporu je sama o sobě předmětem a lze z ní proto vycházet. Záleží pak pouze na žalobci a jeho právním zástupci, zda jím uplatněná výše nákladů řízení bude obhajitelná a zda při podání žaloby, anebo uplatnění práva u příslušné pojišťovny dostatečně zhodnotil všechny faktory mající na výši plnění vliv, a tedy, zda a v jakém rozsahu bude v konečném důsledku úspěšný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Směřuje-li ústavní stížnost (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá v rozporu s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně.
12. Pro posuzovanou věc nutno zdůraznit, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je, co se nákladů řízení týká, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který již v usnesení ze dne 29. 4. 2021 sp. zn. 25 Cdo 2060/2020 dospěl k závěru o správnosti té linie soudních rozhodnutí (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. 25 Cdo 1901/2018 či ze dne 27. 6. 2019 sp. zn. 25 Cdo 4210/2018), podle které ve věcech peněžité náhrady za zásah do práva na soukromý a rodinný život způsobený usmrcením či těžkým poškozením zdraví osoby blízké podle §2959 o. z. (tj. do osobnostního práva) nelze při stanovení odměny advokáta postupovat podle §7 ve spojení s §8 odst. 1 advokátního tarifu. Jak zdůraznil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, tato ustanovení nereflektují povahu řízení o peněžitých náhradách za újmu na přirozených právech člověka, neboť v době započetí úkonu právní služby nelze určit výši plnění, závisí-li určení výše náhrady na posouzení soudu podle mnoha kritérií. Na tyto případy je, obdobně jako v řízeních ve sporech o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 nebo ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1791/2015), přiléhavé použít §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, jež ostatně podle výslovného znění na věci osobnostních práv, v nichž je navrhována náhrada nemajetkové újmy, dopadá. Tento závěr byl pak shledán jako ústavně konformní usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2217/21. V nyní posuzovaném případě přitom nemá Ústavní soud důvod odchýlit se od posouzení a závěrů uvedených v tomto usnesení, tudíž na něj též odkazuje. Vzhledem k právě uvedenému nelze právní závěr Nejvyššího soudu označit za neústavní.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu