ECLI:CZ:US:2022:4.US.2107.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2107/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Schovance, zastoupeného JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem, sídlem Žižkova 791/25, Kyjov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. května 2022 č. j. 47 Co 81/2021-195, rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. ledna 2021 č. j. 22 C 213/2018-153, ve znění opravného usnesení ze dne 13. dubna 2021 č. j. 22 C 213/2018-169, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Mileny Markové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv, a to konkrétně do práva na přístup k soudu a práva na spravedlivý proces. Navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho zaručená práva, a to rovnost před zákonem [v této souvislosti výslovně odkazuje na čl. 20 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces (s odkazem na čl. 40 Listiny), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a princip materiálního právního státu, zásady právní jistoty a ochrany důvěry občana v právo (čl. 1 Ústavy).
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 49 200 Kč s úrokem z prodlení (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení co do částky 10 800 Kč s úrokem z prodlení (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. a IV. výrok). Okresní soud vyšel z nesporných tvrzení účastníků řízení, podle nichž vedlejší účastnice na základě ústní dohody pro stěžovatele zpracovala účetnictví a poskytovala mu i ekonomické poradenství v období asi od srpna 2017 do května 2018, a vzal za prokázané, že za tuto činnost byla mezi nimi ústně dohodnuta odměna 10 000 Kč měsíčně. Dále na základě provedeného dokazování zjistil, že účetnictví stěžovatele vykazovalo dlouhodobě komplexní problémy, vedlejší účastnice se ve své činnosti pro stěžovatele často potýkala s chybějícími podklady a neměla na co navazovat. Sama na druhou stranu připustila některá pochybení ve své činnosti, což vyplynulo i ze znaleckého posudku, který nechal okresní soud zpracovat. Od osob, které pak převzaly vedení účetnictví po vedlejší účastnici, okresní soud zjistil, že stěžovatel se ve své podnikatelské činnosti potýkal s finančními problémy, které se negativně odrážely i v jeho schopnosti dostát závazkům vůči osobám, které pro něj účetnictví zpracovávaly. Zhoršená kvalita výsledků práce vedlejší účastnice byla podle okresního soudu dána i tím, že jí stěžovatel neodevzdal patřičné podklady. V řízení rovněž vyplynulo, že neuspořádanost účetnictví se mezi jednotlivými osobami, které postupně pro stěžovatele účetnictví zpracovávaly, štafetově přenášela a s takovými problémy se potýkala i vedlejší účastnice. Na základě těchto zjištění okresní soud uzavřel, že odpovědnost za řádné vedení účetnictví nese primárně stěžovatel a neexistence patřičných podkladů jde k jeho tíži. Namítal-li nekvalitu práce vedlejší účastnice, nemohla jeho obrana uspět, protože jí údajně vadné plnění v příslušné lhůtě nevytkl, aby případně mohl nárokovat práva z vadného plnění (podle okresního soudu nepostupoval bez zbytečného odkladu, když s ohledem na časový odstup by přicházel v úvahu nárok na slevu z ceny díla). Uvedenou okolnost okresní soud promítl rovněž do stanovení výše odměny, kterou vedlejší účastnici za vedení účetnictví přiznal, když vycházel ze zpracovaného znaleckého posudku, a s ohledem na jistou nekvalitu odvedené práce jí nepřiznal celé nárokované plnění a částečně žalobu zamítl.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil jako věcně správný I., III. a IV. výrok rozsudku okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění se krajský soud ztotožnil se skutkovými a právními závěry okresního soudu, a zejména zdůraznil, že stěžovatel vedlejší účastnici nehradil za vykonanou práci dohodnuté plnění, a když ho urgovala, na žádné nedostatky v její práci si nestěžoval. Už proto má vedlejší účastnice právo na zaplacení dohodnuté odměny. Důvodnou neshledal ani odvolací námitku stěžovatele, že není zřejmé, jaké konkrétní práce pro něj vedlejší účastnice prováděla, neboť rozsah těchto činností byl zjištěn ze znaleckého posudku. Krajský soud se rovněž ztotožnil s přístupem okresního soudu, že sice vedlejší účastnice neprováděla své dílo plně v souladu s účetními zvyklostmi, na druhou stranu pro svou práci neměla vytvořeny dostatečné podmínky. Proto okresní soud podle krajského soudu postupoval správně, snížil-li vedlejší účastnicí požadované dlužné plnění představující měsíční odměnu za prováděnou práci ze stěžovatelkou požadovaných 10 000 Kč měsíčně na částku 8 200 Kč měsíčně. Okresní soud rovněž podle krajského soudu přesvědčivě vyvrátil námitku stěžovatele, že mu vedlejší účastnice údajně nepředala veškeré podklady k účetnictví.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že vady v práci vedlejší účastnice byly prokázány znaleckým posudkem, který okresní soud nechal zpracovat, a je tedy podle něj otázkou, proč tyto závěry znalce nebyly při rozhodování věci náležitě zohledněny, když obecné soudy rovněž nevysvětlily, z jakého důvodu je podle nich závěr znalce nesprávný. Dále stěžovatel namítá, že faktury předkládané vedlejší účastnicí, které byly předmětem žaloby, mu nebyly předloženy, a nejsou tak totožné s těmi, které jsou založeny v účetnictví. Stěžovateli rovněž není zřejmé, z jakých důkazů soudy dovodily závěr, že vedlejší účastnice pro stěžovatele účetní agendu zpracovávala. Stěžovatel se také domnívá, že celé řízení probíhalo nepřiměřeně dlouho, a kvůli tomu náklady s tímto řízením spojené jsou vyšší než samotná žalovaná částka.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Navrhuje-li stěžovatel zrušení II. výroku rozsudku okresního soudu, který nebyl napaden odvoláním, není v tomto rozsahu ústavní stížnost přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci ve stěžovatelově věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
8. Předmětem sporu stěžovatele s vedlejší účastnicí zůstala částka ve výši 49 200 Kč s příslušenstvím, tj. částka, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení vymezil. Nepřipouští-li zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podání odvolání ve sporech o částku nepřevyšující 10 000 Kč a podání dovolání ve sporech o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Vzhledem k těmto skutečnostem dal Ústavní soud najevo, že v takových případech - s výjimkou extrémních rozhodnutí, za něž však nelze považovat stěžovatelem napadená rozhodnutí - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
9. Podle Ústavního soudu je v případě těchto bagatelních částek evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu ve věci stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je odrazem významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v úpravě těchto otázek zejména v §202 odst. 2 a §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
10. Důvodnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení podstatné. Stěžovatel však podle zjištění Ústavního soudu dostatečně žádné takové zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně povýšit relevanci dané věci, vzdor svému přesvědčení, v ústavní stížnosti neuvádí.
11. Stěžovatelova argumentace postrádá jakoukoliv hlubší, natožpak ústavněprávní, argumentaci, neboť stěžovatel se pokouší předkládáním vlastních závěrů - ať už právních nebo skutkových - zpochybnit napadená rozhodnutí. Při konfrontaci odůvodnění napadených rozhodnutí s jeho argumentací je však zjevné, že ta nemůže obstát. To se týká již první stěžovatelem formulované námitky, že ze znaleckého posudku, který okresní soud nechal zpracovat, měla vyplynout nekvalita práce vedlejší účastnice, přesto podle stěžovatele obecné soudy závěry tohoto znaleckého posudku ve svých rozhodnutích nezohlednily. Tato námitka je však neopodstatněná, neboť obecné soudy shledaly pochybení vedlejší účastnice - což ostatně, jak vyplývá z rekapitulace provedené obecnými soudy, ona sama do jisté míry připouští - a tato pochybení byla identifikována i ve znaleckém posudku. V řízení vyšlo najevo, že - zjednodušeně řečeno - stěžovatel vedlejší účastnici nevytvářel základní podmínky pro to, aby mohla odevzdat kvalitně zpracované účetnictví, což vyplynulo i z výpovědí stěžovatelových zaměstnanců a osob, které - před vedlejší účastnicí nebo i po ní - pro stěžovatele účetnictví zpracovávaly. Nekvalitně zpracované účetnictví tudíž nemůže jít na vrub vedlejší účastnice, a proto jí obecné soudy požadovanou odměnu přiznaly, byť ji přiměřeně snížily (srov. k tomu výše částečné zamítnutí žaloby okresním soudem).
12. Neobstojí ani námitka stěžovatele, že údajně některé faktury předkládané vedlejší účastnicí jsou fakturami jinými než těmi, s nimiž se mohl seznámit. Zvláště okresní soud se přiléhavě vypořádal s tím, které faktury a za jaké období měl stěžovatel platit, byť se stěžovatel pokoušel argumentovat i plněním na faktury, které vedlejší účastnici zaplatil. Jak vysvětlily obecné soudy, takové faktury s předmětem sporu přímo nesouvisejí. Skutečnost, že vedlejší účastnice se pro stěžovatele skutečně snažila zpracovávat účetní agendu, pak jednoznačně vyplývá též z toho, že byla v intenzivním kontaktu s ostatními zaměstnanci stěžovatele, kteří jí v tomto úsilí pomáhali, když se rovněž pokoušela kontaktovat osoby zpracovávající dříve pro stěžovatele účetnictví, aby od nich získala chybějící podklady. Obecné soudy rovněž odmítly tvrzení stěžovatele, že mu vedlejší účastnice některé originály dokumentů nevrátila.
13. Ke stěžovatelově námitce, že celé řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, Ústavní soud uvádí, že předmětem přezkumu ústavnosti (vzhledem k obsahu petitu stěžovatelem formulovaného) nemohly být v dané věci průtahy v řízení před obecnými soudy, nýbrž výlučně to, zda právě napadenými rozhodnutími byla či nebyla porušena jeho základní práva či svobody. Kdyby se stěžovatel v probíhajícím řízení obrátil na Ústavní soud s požadavkem upínajícím se k délce řízení, tj. s návrhem, aby Ústavní soud po zjištění nedůvodných průtahů přikázal příslušnému soudu v těchto průtazích nepokračovat a ve věci neprodleně jednat, zajisté by takovéto stížnostní žádání Ústavní soud posoudil podle své konstantní judikatury souhrnně vyložené např. v nálezu ze dne 7. 8. 2007 sp. zn IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151). Za daného stavu, kdy již předmětné soudní řízení pravomocně skončilo, se Ústavní soud namítanými průtahy nemohl zabývat [srov. usnesení ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2981/07 (U 1/48 SbNU 961)]. Bylo by totiž nelogické a odporující zájmům stěžovatele, aby z důvodu průtahů v soudním řízení Ústavní soud zrušil vydané konečné rozhodnutí a fakticky by tak způsobil další prodlužování tohoto řízení.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a zčásti - protože nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv - jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu