ECLI:CZ:US:2022:4.US.2462.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2462/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Kociánové, zastoupené Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, advokátkou, sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2022 č. j. 23 Cdo 1588/2022-180, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. prosince 2021 č. j. 71 Co 176/2021-157 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. února 2021 č. j. 15 C 98/2019-95, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a D. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se žalobou u Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") domáhal určení svého vlastnického práva ke konkretizovaným nemovitým věcem. Po provedeném dokazování okresní soud napadeným rozsudkem jeho žalobě vyhověl (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. a III. výrok). Vyhovující výrok odůvodnil zjištěním, že smlouva nazvaná "Čestné prohlášení povinného o zániku věcného břemene a darovací smlouva a smlouva o zřízení služebnosti k užívání" ze dne 17. 4. 2019, uzavřená mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou, je neplatná, neboť s ohledem na osobnost vedlejšího účastníka (jeho snížený intelekt) a na zjištěné okolnosti uzavření smlouvy jde o právní jednání, které se ve smyslu §547 a 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, příčí dobrým mravům.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění se ztotožnil se závěrem okresního soudu o neplatnosti smlouvy. Oba soudy k tomuto závěru dospěly na základě skutkových zjištění učiněných ze svědeckých výpovědí několika svědků a znalkyně a zejména ze závěrů znaleckého posudku, z něhož vyplynulo, že vedlejší účastník nebyl schopen dostatečně pochopit smysl a účel právního jednání obsaženého v darovací smlouvě, jelikož je osobou snadno manipulovatelnou a ovlivnitelnou, a to i ve smyslu zneužití, osobou s tzv. lehkou mentální subnormalitou, dříve v pásmu slaboduchosti. Stěžovatelka, byť věděla, že vedlejší účastník je od mládí osobou s velice nízkými inteligenčními schopnostmi, využila této situace a vnitřního rozpoložení vedlejšího účastníka, který byl zrovna v době podpisu zmíněné smlouvy pohádán s bratrem (s nímž žije ve společné domácnosti a ten se o něj po smrti rodičů stará), a minimálně podporovala vedlejšího účastníka v rozhodnutí darovat jí uvedený majetek (zařídila sepis smlouvy, komunikaci s katastrálním úřadem atp.). Musela mít přitom informace (když sama opakovaně uváděla, že zná vedlejšího účastníka od dětství), že záležitosti běžného života za vedlejšího účastníka vždy vyřizovala jeho rodina, přesto rodinu při darování nijak nekontaktovala. Uváděla-li stěžovatelka, že by došlo k výplatě sourozenců vedlejšího účastníka v souvislosti s věcným břemenem, krajský soud přihlédl k tomu, že toto tvrzení zaznělo až v odvolacím řízení, když před okresním soudem naopak stěžovatelka uváděla, že vedlejšímu účastníkovi nikdy neslibovala, že jeho sourozencům poskytne jakékoliv finanční plnění. Krajský soud proto potvrdil jako věcně správné rozhodnutí okresního soudu, že vlastníkem uvedeného majetku je vedlejší účastník.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Stěžovatelka podle Nejvyššího soudu v dovolání neformulovala takovou právní otázku, pro kterou by její dovolání bylo přípustné. Krajský soud podle Nejvyššího soudu přezkoumal v souladu s jeho judikaturou, zda okresní soud učinil odpovídající skutková zjištění vedoucí k úvaze, že právní jednání účastníků darovací smlouvy koliduje s dobrými mravy (resp. se jim příčí) a zdůvodnil, proč se přiklonil k právnímu závěru okresního soudu o neplatnosti předmětné darovací smlouvy z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy, který vyvěrá z okolností doprovázejících samotné darování. Do posouzení otázky, zda se konkrétní právní jednání příčí dobrým mravům či nikoliv, by Nejvyšší soud mohl zasáhnout jen tehdy, byly-li by úvahy soudů nižších stupňů zjevně nepřiměřené. Taková zjevná nepřiměřenost však v dané věci podle Nejvyššího soudu nebyla zjištěna. Namítala-li stěžovatelka, že v řízení mělo dojít k pochybení při provádění dokazování a že odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je nedostatečné, tak tyto vady, bez existence právní otázky schopné založit přípustnost dovolání, samy o sobě nemohou být důvodem přezkumu Nejvyšším soudem.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud těžko mohl spravedlivě dospět k závěru, že úvahy soudů nižších stupňů nejsou zjevně nepřiměřené, neboť zejména rozhodnutí okresního soudu žádné relevantní úvahy neobsahuje (z jeho rozhodnutí není zřejmé, jakými úvahami se zabýval a na základě jakých důkazů ke svému závěru dospěl). Není tak zřejmé, z jakých důvodů právní jednání - darovací smlouva - má být neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Nedostatek odůvodnění je v tomto směru evidentně rozporný i s judikaturou Ústavního soudu. Okresní soud by měl podle stěžovatelky především pečlivě zkoumat vztahy mezi účastníky darovací smlouvy, měl by tedy zkoumat, jaký užitek bude mít z darovací smlouvy vedlejší účastník jako dárce a jaký stěžovatelka jako obdarovaná (stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že majetek, který jí byl darován, má hodnotu asi 293 000 Kč). Vedlejší účastník prý stěžovatelce často vyprávěl, že ho sourozenci omezují, že si nemůže koupit, co bych chtěl. I podle znalkyně byl vedlejší účastník schopen chápat smysl darovací smlouvy, přičemž darováním předmětného majetku chtěl potrestat svého bratra a zároveň chtěl docílit toho, aby mu stěžovatelka pomohla s chovem ovcí, který byl jeho zálibou, a který prováděl na darovaných pozemcích. Dále stěžovatelka zdůrazňuje, že vedlejší účastník nebyl zbaven svéprávnosti a dokonce vykonává zaměstnání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti sice výslovně nenapadá v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, avšak z odůvodnění ústavní stížnosti je patrné, že svojí argumentací brojí i proti tomuto usnesení, a od jeho doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou [srov. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz)], navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, stížnost č. 57567/00), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jejího podání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci ve stěžovatelčině věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
9. Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelčina ústavní stížnost neobsahuje žádnou hlubší ústavněprávní argumentaci. Stěžovatelka toliko v rovině podústavního práva polemizuje se závěry obecných soudů, které Ústavní soud považuje z ústavního hlediska za přijatelné. Zejména v rozsudku okresního soudu je velmi podrobně popsáno (též s ohledem na závěry znaleckého posudku posuzujícího poznávací schopnosti vedlejšího účastníka, přičemž znalkyně závěry svého posudku obhájila rovněž před soudem), že vedlejší účastník zvládne běžné úkony sebeobsluhy své osoby, brigádně dokáže vykonávat práce jako je zametání listí atp. (zaměstnání vedlejšímu účastníkovi pomáhá sjednávat jeho sestra), avšak nemůže domyslet důsledky složitějších (právních) jednání. Stěžovatelka přitom v řízení před obecnými soudy opakovaně zdůrazňovala, že vedlejšího účastníka zná od dětství, že spolu kamarádili. Proto není nepřiměřený závěr soudů, že se stavem vedlejšího účastníka musela být seznámena. V řízení rovněž vyplynulo, že se o vedlejšího účastníka doposud vždy starala jeho rodina (dříve rodiče, po jejich smrti zejména jeho bratr), a proto nebylo dosud nutno rozhodovat o omezení svéprávnosti vedlejšího účastníka.
10. S ohledem na tyto okolnosti Ústavní soud akceptuje závěr, který ostatně nachází odraz ve stěžovatelčině stížnostní argumentaci, že není odpovídající darování majetku ve statisícové hodnotě stěžovatelce jen proto, že se chtěl pomstít bratrovi a že mu stěžovatelka měla pomáhat s jeho zálibou - chovem ovcí a pěstováním květin. V této souvislosti Ústavní soud nepřehlédl, že uvedenou argumentaci - tedy v rozsahu tvrzené pomoci s chovem ovcí a s pěstováním květin - stěžovatelka nezdůrazňovala (alespoň podle rekapitulace provedené v odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, když stěžovatelka ani naznačuje, že by v tomto ohledu okresní soud rekapitulaci provedl nepřesně) v nalézacím řízení; naopak zde na přímou otázku soudu, jak si vysvětluje, že se vedlejší účastník rozhodl uvedený majetek darovat právě jí, uvedla, že tuto otázku musí soud položit vedlejšímu účastníkovi.
11. Ústavní soud shledal, že obdobně obecné soudy zohlednily, že stěžovatelka před okresním soudem opakovaně prohlásila, že vedlejšímu účastníkovi nikdy neslíbila, že by za darovaný majetek poskytla jeho sourozencům jakékoliv finanční plnění. V ústavní stížnosti je tento aspekt argumentačně využit tak, že se soudy ve svém důsledku nedostatečně zabývaly otázkou, kdy měla stěžovatelka uvedené finanční prostředky sourozencům vedlejšího účastníka uhradit (zda za jeho života nebo až po jeho smrti). Na uvedený rozpor (byť v jiné souvislosti) v odůvodnění svého rozhodnutí - jak rekapitulováno shora - upozornil Nejvyšší soud.
12. Za daných okolností se Ústavní soud ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že úvahy soudů nižších stupňů, vážící se k otázce eventuální (ne)mravnosti uzavřené darovací smlouvy, nejsou nikterak nepřiměřené, a naopak podle Ústavního soudu bylo možné po stěžovatelce za daných okolností, v souladu s běžně přijímanými pravidly morálky a toho, co je běžně považováno za slušné a je běžně zachováváno [srov. k tomu odkaz v bodě 20. odůvodnění rozhodnutí okresního soudu na usnesení ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97 (U 14/10 SbNU 383)] požadovat, aby sama zvážila, zda právní jednání, pro něž se vedlejší účastník rozhodl (Ústavní soud přitom nepolemizuje, zda s myšlenkou uzavřít darovací smlouvu v její prospěch přišla sama stěžovatelka nebo vedlejší účastník, neboť to není podstatné), je přiměřené a zda vedlejším účastníkem uváděné pohnutky (tvrzené stěžovatelkou v ústavní stížnosti) jsou, vzhledem k rozsahu darovaného majetku, adekvátní. Mělo-li by totiž takovými pohnutkami být to, že se stěžovatel chtěl pomstít svému bratrovi a dále okolnost, že stěžovatelka příležitostně pomáhala vedlejšímu účastníkovi například v tom, že zaháněla ovce zpět na jeho pozemek, když mu utekly, pak poskytnutý dar ani podle Ústavního soudu přiměřený není. Ostatně, znala-li stěžovatelka vedlejšího účastníka od dětství a tvrdí-li, že byli kamarádi, je otázkou, zda stěžovatelka může spravedlivě v mezích pomoci vedlejšímu účastníkovi, jak tuto pomoc sama popisuje, uvažovat o odměně v řádech statisíců korun.
13. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu