ECLI:CZ:US:2022:4.US.2666.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2666/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, sídlem Kaplanova 1931/1, Praha 11 - Chodov, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1 - Nové Město, proti II. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2022 č. j. 44 Co 374/2014-727, ve znění opravného usnesení ze dne 8. srpna 2022 sp. zn. 44 Co 374/2014, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Davida Paula Stapletona, Thomase Karena, Mary Anderson Eirich Kohn, Michaela Paula Kohna, obchodních společností KaiserJet Capital, a. s., sídlem Březinova 1237/15, Brno, a Incanto, a. s., sídlem Jandáskova 1957/24, Brno, a Jana Halouzky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení II. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") v části ukládající stěžovatelce povinnost zaplatit prvnímu až čtvrtému vedlejšímu účastníkovi (dále jen "žalobci") specifikované náklady řízení s tvrzením o porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že žalobci se u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhali určení, že jsou spoluvlastníky specifikovaných pozemků v kat. úz. Štýřice. Městský soud rozsudkem ze dne 3. 12. 2013 č. j. 41 C 83/2012-229, ve spojení s opravným usnesením ze dne 31. 3. 2014 č. j. 41 C 83/2012-252 žalobu zamítl. O jejich odvolání rozhodl krajský soud rozsudkem obsahujícím napadený výrok (pozn. třetím rozsudkem v pořadí, po zrušení předchozích rozsudků Nejvyšším soudem), jímž změnil rozsudek městského soudu a určil, že žalobci jsou - ve stručnosti uvedeno - podílovými spoluvlastníky předmětných pozemků (I. výrok) a uložil stěžovatelce a páté vedlejší účastnici (dále jen "druhá žalovaná") povinnosti zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení konkretizované částky (II. výrok), přičemž o náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu se zásadou úspěchu ve sporu.
3. Z veřejně přístupných zdrojů (https://infosoud.justice.cz) Ústavní soud zjistil, že ve věci byl dne 21. 9. 2022 podán opravný prostředek a telefonickým dotazem u městského soudu ověřil, že jde o dovolání proti rozsudku napadenému ústavní stížností. Pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti požádal o jeho zaslání a z jeho obsahu a následného doplnění zjistil, že dovolání podala druhá žalovaná, která navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu, ve znění opravného usnesení, "v celém jeho rozsahu".
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka rekapituluje dosavadní průběh řízení a uvádí, že jí není známo, zda druhá žalovaná proti rozsudku krajského soudu brojí dovoláním. Podle ní případné dovolání druhé žalované, bylo-li by shledáno přípustným, nemůže mít vliv na meritum věci (určovací výrok) týkající se stěžovatelky, ani na akcesorický výrok o nákladech řízení, a nebrání proto projednání ústavní stížnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení stanovených zákonem o Ústavním soudu a shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
6. Ústavní soud ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. např. usnesení ze dne 3. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2891/08; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz).
7. V posuzované věci stěžovatelka neměla již k dispozici žádný procesní prostředek, kterým by se mohla proti rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení bránit, vzhledem k tomu, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přípustné. Přípustnost její ústavní stížnosti však vylučuje skutečnost, že dovolání podala pátá vedlejší účastnice (druhá žalovaná) a v době podání ústavní stížnosti (a rozhodnutí o ní) ještě nebylo řízení o dovolání skončeno. Nelze přehlédnout, že kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, mohl by nejen zrušit nebo změnit rozsudek krajského soudu ve výroku ve věci samé, ale také zrušit akcesorický výrok o nákladech řízení (§243e o. s. ř.). Tím by otevřel prostor k tomu, aby se krajský soud opět zabýval i náklady řízení a aby při rozhodování o nich přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelkou v ústavní stížnosti. Přezkoumával-li by Ústavní soud napadený výrok rozsudku krajského soudu o nákladech řízení před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání podaném pátou vedlejší účastnicí, nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, nýbrž by tím, byť jen nepřímo, mohl předjímat i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší (srov. např. usnesení ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 1700/18 či ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 1033/19).
8. Závěr, že ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předtím, než Nejvyšší soud rozhodne o jeho dovolání proti výroku ve věci samé, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, lze plně vztáhnout i na situaci, kdy dovolání ve věci samé podá (jiný) účastník řízení. Odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost (viz usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1112/20, bod 17.).
9. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí nynější ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, protože podle výsledku dovolacího řízení bude mít po jeho ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby případně zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost (při splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, bude-li jí napaden výhradně nákladový výrok.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2022
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj