ECLI:CZ:US:2022:4.US.2963.21.2
sp. zn. IV. ÚS 2963/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Z. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Ing. Markem Dufkem, advokátem, sídlem Spálená 92/21, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2021 sp. zn. 8 Tdo 718/2021, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2021 sp. zn. 2 To 100/2020 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2020 č. j. 1 T 1/2020-629, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Těch se podle městského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že opakovaně v přesně nezjištěném počtu případů úmyslně zneužíval svoji vnučku, kterou přiměl k provádění v rozsudku vyjmenovaných sexuálních praktik i přes její odmítání. Zneužíval její bezbrannosti a své autority, přičemž poškozená dokázala jeho jednání definitivně odmítnout až po dovršení 15 let věku. Jednání stěžovatele se však podílela na vzniku její posttraumatické stresové poruchy a autodestruktivního chování, v jehož důsledku byla hospitalizována na psychiatrii. Za tato jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené částku 800 000 Kč jako náhradu za způsobenou nemajetkovou újmu. K závěru o vině stěžovatele dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozené, jejího znaleckého zkoumání a částečného doznání stěžovatele (popírajícího však nedobrovolnost sexuálních aktivit). Při výslechu poškozené (provedené v nepřítomnosti stěžovatele) soud nepřipustil 6 otázek obhajoby, týkajících se buď intimního života poškozené, anebo věcí, které poškozená od prarodičů dostala. Některé otázky soud sám přeformuloval a položil v průběhu výslechu. Že byly sexuální aktivity výsledkem využití bezbrannosti poškozené, vyplynulo jak z její výpovědi, tak z výsledků znaleckého zkoumání. Stěžovatel si přitom musel být vědom skutečnosti, že poškozená se mu není schopna postavit na odpor vzhledem ke svému věku a závislému postavení. Bezbrannost vůči psychickému nátlaku byla ostatně prokázána i po činu, kdy se stěžovatel a jeho manželka pokoušeli poškozenou a její sestru manipulovat k různému jednání, a to i proti jejich vůli.
3. K odvolání stěžovatele i státní zástupkyně Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu a sám uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Popis vytýkaného jednání ponechal totožný. Zároveň odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Dále mu uložil povinnosti zaplatit poškozené částku 400 000 Kč jako náhradu za způsobenou nemajetkovou újmu. Vrchní soud se ztotožnil se závěrem, že provedeným dokazováním bylo jednoznačně prokázáno, že se stěžovatel dopustil vytýkaného jednání. Stěžovatel rovněž prokazatelně využíval bezbrannosti poškozené dané jednak jejím nízkým věkem a dále jejím vztahem a postavením ke stěžovateli. Stěžovatelovo právo na obhajobu nebylo porušeno výběrem otázek při výslechu poškozené. Městský soud k tomu řádně uvedl, jaké otázky považoval za návodné, sugestivní a nadbytečné.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci byly splněny podmínky pro vyslechnutí poškozené v nepřítomnosti stěžovatele podle §209 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Poškozená byla nezletilá a vypovídala o traumatických zkušenostech dlouhodobého sexuálního zneužívání. Podle zjištěných důkazů je navíc osobou psychicky labilní, citlivou a trpící úzkostně depresivní poruchou (zapříčiněnou i vytýkaným jednáním). Ztížená schopnost klidně vypovídat o jednání stěžovatele je patrná i ze záznamu výslechu poškozené z přípravného řízení. Bylo tedy namístě provést výslech v hlavním líčení zvláště šetrně. Další relevantní skutečností je blízký vztah stěžovatele a poškozené, který přesahuje rozměr vztahu prarodiče a vnučky, neboť stěžovatel a jeho manželka byli faktickými hlavními vychovateli poškozené a její sestry, přičemž poškozená uvedla, že prarodičům vděčí za mnohé. Provedeným dokazováním byla nadto zjištěna opakovaná snaha obou prarodičů vnučku manipulovat ve snaze ovlivnit její svědectví. Ani jiné podmínky takového postupu nebyly porušeny, neboť stěžovatel byl seznámen po návratu do soudní síně s obsahem výpovědi a měl možnost klást dále poškozené otázky. Skutečnost, že soud následně poškozené všechny obhajobou formulované otázky nepoložil, neodporuje trestnímu řádu. Otázky, které se týkaly vytýkaného jednání a byly toliko nevhodně formulované, soud přeformuloval. Ostatní otázky neměly vztah k předmětu obžaloby (týkaly se materiálního zajištění poškozené stěžovatelem), přesto soud nadnesl i toto téma. I s těmito odpověďmi byl stěžovatel seznámen a reagoval na ně.
5. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce, že stěžovatel byl odsouzen podle přísnějšího ustanovení zákona [podle §183 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku namísto §185 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku], aniž by byl o takové možnosti poučen, jak požaduje trestní řád. K tomu Nejvyšší soud především uvedl, že stěžovatel nebyl pravomocně odsouzen podle §185 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, neboť odvolací soud kvalifikaci jeho jednání změnil tak, že zcela odpovídala podané obžalobě. Navíc vzhledem ke konání dvou veřejných zasedání měl stěžovatel dostatek prostoru připravit a prezentovat svou obhajobu proti údajně přísnější kvalifikaci jeho jednání. Žádné pochybení Nejvyšší soud neshledal ani v posouzení splnění podmínky využití bezbrannosti poškozené, jak je provedly soudy nižších stupňů.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že v důsledku neústavního postupu soudů neměl možnost být přítomen projednání své věci a účinně se hájit. Stěžovatel se nemohl účastnit výslechu poškozené a následně nebylo stěžovateli umožněno klást poškozené dotazy, které byly bez dostatečného důvodu odmítnuty. Strana obžaloby tak mohla poškozenou vyslechnout, strana obhajoby však nikoliv. Sama poškozená se chtěla k věci vyjádřit a před soudem vystupovala ve věku blízkém dospělosti. Obhajobě tak nebyla umožněna otázka, zda poškozená sváděla stěžovatele (případně jak často), pro její neohleduplnost. Stěžovatel vypovídal, že ho poškozená svlékáním a provokacemi často sváděla k intimním aktivitám. Tato otázka směřovala k posouzení míry bezbrannosti poškozené jako významné skutečnosti pro právní kvalifikaci. Dále byla znemožněna otázka, zda poškozená žije se svým přítelem plnohodnotným sexuálním životem, opět pro její neohleduplnost. Jejím smyslem bylo zjistit relevantní skutečnost, jaké následky údajné vytýkané jednání na poškozené zanechalo. Nadto rovněž otázky obžaloby zasahovaly do intimní sféry poškozené (například otázka, jaké měla znalosti ze sexuální výchovy). Další pro nadbytečnost zamítnutá otázka se týkala toho, na jaké housle poškozená hraje. Smyslem této otázky bylo zjistit, zda poškozená hraje na mistrovské housle, zakoupené jí stěžovatelem (a babičkou poškozené), nikoli vyvolání viny, nýbrž jednak prokázání toho, že stěžovatel o vnučku kvalitně pečoval, a dále stanovení hodnoty darů, které poškozené věnoval jako dílčí kompenzaci (pro účely adhezního řízení). Z totožných důvodů byla relevantní rovněž zamítnutá otázka, kdo financoval hudební vzdělání poškozené. Dále bylo obhajobě znemožněno (pro údajnou neohleduplnost a vyvolání pocitu viny) položit dotaz, zda se stěžovatel poškozené omluvil a poskytl jí nějakou satisfakci. Tato otázka měla vyvrátit tvrzení obžaloby, že stěžovatel se k věci nedostatečně postavil a neuznal svou vinu. Konečně obhajobě bylo znemožněno položit (pro neohleduplnost) dotaz, zda poškozená ví, že má u stěžovatele housle, které jí chce s omluvou darovat. Jako u předchozích dotazů měla být tato skutečnost zvažována při výměře trestu a stanovení adhezního výroku. Nutnosti provést výslech poškozené bez přítomnosti stěžovatele nenasvědčovala žádná skutečnost. Žádná ze zúčastněných osob nevyjádřila žádné obavy ani ohrožení poškozené.
7. Dále stěžovatel namítá, že nebyl poučen o možnosti změny právní kvalifikace k jeho tíži. Tím pádem se k této skutečnosti nemohl ani vyjádřit a předložit relevantní důkazy. Podle §225 odst. 2 trestního řádu lze obžalovaného uznat vinným podle přísnějšího ustanovení zákona pouze po takovém poučení. Odvolací soud sám podle stěžovatele nemůže tuto právní vadu napravit. Stěžovatel tím byl zbaven dvojinstančního řízení a možnosti se náležitě hájit před nalézacím soudem, kde je těžiště důkazního řízení. Vrchní soud se tím dopustil petrifikace nezákonnosti. Dále stěžovatel namítá, že ve veřejném zasedání před vrchním soudem nebyla obhajobě dána možnost vznést konečný návrh. Stěžovateli bylo pouze uděleno tzv. právo posledního slova.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je po odstranění vad plné moci svého právního zástupce právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku městského soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697)].
9. Toliko pro úplnost se dodává, že stěžovatel sice výslovně nenavrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, jeho námitky však obsahově směřují i vůči tomuto rozhodnutí, proto je Ústavní soud vzal v úvahu a přezkoumal (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04 se zohledněním rozsudku Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
11. Ústavní stížnost se opírá o dvě skupiny námitek. První představuje polemiku s názorem městského soudu o (ne)přípustnosti některých otázek, položených poškozené při jejím výslechu. Tyto námitky jsou podle Ústavního soudu zjevně neopodstatněné. Městský soud, jehož postup aprobovaly i vyšší soudy, logicky a přesvědčivě u každé otázky vysvětlil důvody, pro něž považuje její položení za nadbytečné (zejména, že odpověď již zazněla, anebo se netýká předmětu trestního řízení) nebo nevhodné (zejména pro její návodnost). K jeho úvahám nemá Ústavní soud co dodat, neboť všechny splňují ústavní požadavky na odůvodnění procesního postupu soudů. Nadto je potřeba uvést, že otázky, které byly nevhodně formulovány, soud poškozené položil jinak formulované (to platí zejména pro otázky týkající se chování poškozené při samotné činnosti). Skutečnost, že poškozená sama byla ochotna vypovídat a proti jejímu výslechu neprotestovali ani znalci, neznamená, že je přípustné položit nezletilé oběti sexuálního deliktu jakoukoliv otázku. Je zásadně na uvážení obecného soudu uchránit zvlášť zranitelnou oběť od necitlivých nebo nadbytečných otázek, nezasahuje-li tím nepřiměřeně ostatní zásady trestního řízení. K tomu však v dané věci nedošlo. Obhajobě bylo umožněno své dotazy položit a jejich nepřipuštění bylo následně podrobeno přezkumu, který byl zopakován u soudů vyšších stupňů. O porušení práva na obhajobu tak nelze hovořit. K možnosti provést výslech poškozené v nepřítomnosti stěžovatele se podrobně vyjádřil Nejvyšší soud, na jehož závěry lze rovněž bezezbytku odkázat.
12. Odmítnout je nutno rovněž námitku týkající se protizákonného zpřísnění právní kvalifikace stěžovatelova jednání městským soudem. Důvodem je skutečnost, že právní kvalifikace stěžovatelova jednání, již učinil městský soud, byla vrchním soudem změněna a stěžovatel byl pravomocně odsouzen za spáchání toho zločinu, jak byl kvalifikován v obžalobě. Podle Ústavního soudu nebrání nic tomu, aby vrchní soud mohl případné pochybení městského soudu napravit, neboť nejde o přehodnocování skutkových závěrů nalézacího soudu.
13. Námitku neudělení slova ke vznesení konečného návrhu považuje Ústavní soud za obecnou, bez reálného promítnutí do stěžovatelových ústavních práv. Přitom byla stěžovateli dána možnost využít práva tzv. posledního slova. Dále ani sám stěžovatel neuvádí, jak se toto tvrzené pochybení projevilo v jeho procesních právech (např. zda chtěl nebo mohl vznést odlišný návrh než v písemném odvolání, v němž napadl všechny výroky rozsudku městského soudu). Podle Ústavního soudu tak šlo nanejvýš o procesní pochybení v řízení, které nemělo potenciál se jakkoliv negativně projevit v právní sféře stěžovatele.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti rozsudku městského soudu jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, pročež jej odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
15. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle §9 odst. 4 ve spojení s §10 odst. 3 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2021 (Org. 01/21), neboť stálý člen IV. senátu Pavel Šámal byl z projednávání a rozhodování nynější věci vyloučen usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2021 č. j. IV. ÚS 2963/21-24.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu