ECLI:CZ:US:2022:4.US.3012.21.2
sp. zn. IV. ÚS 3012/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti P. V., t. č. ve Věznici Znojmo, zastoupeného Mgr. Pavlem Kandalcem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Panská 895/6, Praha - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. října 2021 č. j. 3 To 92/2021-107, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 11. 3. 2021 č. j. 3 Pp 1/2021-63 podle §88 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za použití §331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který vykonává na základě rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2017 sp. zn. 17 T 30/2002 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018 sp. zn. 9 To 74/2017.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 21. 4. 2021 č. j. 3 To 92/2021-70 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
4. Ústavní soud nálezem ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1711/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele proti oběma usnesením obecných soudů tak, že usnesení krajského soudu pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zákazu dvojího přičítání zaručeného v čl. 40 odst. 5 Listiny zrušil [podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona] a ve zbytku ústavní stížnost odmítl [podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný].
5. Poté krajský soud napadeným usnesením stěžovatelovu stížnost proti usnesení okresního soudu (č. j. 3 Pp 1/2021-63) podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud nerespektoval nosné důvody nálezu sp. zn. III. ÚS 1711/21. Krajský soud sice již nezopakoval nesprávná zjištění, která zahrnul do odůvodnění nálezem zrušeného usnesení (jmenovitě, že byl odsouzen za týrání zvířat a nemá nic splaceno na způsobenou škodu), avšak nezabýval se dostatečně aktuálním stavem nápravy během výkonu trestu, prognózou řádného života ani dalšími relevantními okolnostmi.
7. Stěžovatel vytýká, že krajský soud rozhodl v neveřejném zasedání, ačkoli obhajoba žádala o konání veřejného zasedání. Kasační zásah Ústavního soudu věc vrátil do fáze řízení o instanční stížnosti, nicméně i bez něj by býval mohl již v říjnu 2021 (po uplynutí lhůty podle §331 odst. 5 trestního řádu) podat novou žádost o podmíněné propuštění, čímž by dosáhl nového posouzení okresním soudem, který by nařídil veřejné zasedání. Krajský soud dokazování doplnil pouze na základě podkladů předaných obhajobou, jmenovitě zprávy Vězeňské služby České republiky.
8. Stěžovatel dovozuje, že ačkoli krajský soud prohlásil, že respektuje nález sp. zn. III. ÚS 1711/21, zabýval se zejména nálezem ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21 (vydaným ve věci jiného stěžovatele), a to s důrazem na odlišná stanoviska členů rozhodujícího senátu. Ve výsledku se podle stěžovatele krajský soud této judikatuře zpronevěřil.
9. Krajský soud, tvrdí dále stěžovatel, nedocenil, že se za posledních dvacet let nedopustil žádné trestné činnosti, nyní je mu padesát let a má manželku a čtrnáctiletého syna. Krajský soud stěžovateli poskytl "tříbodový" návod, co by měl ve svém přístupu zlepšit. Jde však o naprostá nova, k nimž se nemohl dříve než v ústavní stížnosti vyjádřit. Zaprvé by stěžovatel měl mít jasný plán, zda může provést své oddlužení. Oddlužení však není zákonná podmínka pro podmíněné propuštění, zatímco zákonem vyžadovanou snahu odčinit následky protiprávního jednání stěžovatel v omezené míře vykazuje. Zadruhé by měl usilovat o obnovení certifikátů a provedení sebevzdělávání. Rovněž v tomto směru krajský soud vybočil ze zákonné úpravy, neboť i bez splnění těchto kvalifikačních předpokladů může vykonávat práci v oblasti informačních technologií. Zatřetí by měl své bydlení řešit vlastním aktivním přístupem, např. ve spolupráci s Probační a mediační službou České republiky. Stěžovatel však má bydlení zajištěné jinou cestou, a to primárně prostřednictvím rodinných příslušníků.
10. Stěžovatel připouští, že se od roku 2003 do roku 2017 vyhýbal trestnímu stíhání, nicméně okolnosti nastalé před vydáním odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2017 sp. zn. 17 T 30/2002 mu není přípustné klást k tíži. Nelze také přehlédnout, že nebyl do výkonu nyní vykonávaného trestu odnětí svobody dodán, nýbrž tam byl pouze převeden po vydání zmiňovaného rozsudku ze dne 9. 11. 2017, resp. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018 sp. zn. 9 To 74/2017. Tím se jeho věc liší od východisek nálezu sp. zn. IV. ÚS 575/21.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)], což v posuzované věci zdůraznil též krajský soud. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10). Nejde tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby tyto své názory přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel obstát.
14. Trestní zákoník upravuje podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v §88 až 91. V §88 odst. 1 vymezuje tři podmínky pro podmíněné propuštění odsouzeného na svobodu: vykonání alespoň poloviny uloženého trestu odnětí svobody, prokázání polepšení odsouzeného ve výkonu trestu (po právní moci rozsudku) a očekávání vedení řádného života v budoucnu (či přijetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného). Všechny tři zákonné podmínky musí být splněny kumulativně.
15. V nyní posuzované věci stěžovatel vykonal polovinu uloženého trestu odnětí svobody, čímž splnil první podmínku podmíněného propuštění.
16. Krajský soud dále konstatoval, že stěžovatel výkonem trestu a svým chováním prokazuje polepšení, tedy splnil i druhou zákonnou podmínku pro podmíněné propuštění.
17. Krajský soud nicméně v napadeném usnesení dovodil, že stěžovatel nesplnil třetí zákonný předpoklad, jímž je prognóza vedení řádného života. Dále krajský soud poukázal, že stěžovatel nesplnil ani podmínky předvídané v §88 odst. 3 trestního zákoníku, podle kterého soud při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného za zločin přihlédne také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu nebo jinou újmu způsobenou trestným činem nebo zda vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem.
18. K náhradě (jinému odčinění) škody se Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 575/21 v bodě 37. tak, že nahrazení či odčinění trestným činem způsobené škody patří mezi cíle trestního práva. Snaží-li se odsouzený odčinit škodu způsobenou trestným činem, který spáchal, může to vypovídat i o jeho náhledu na vlastní minulou společensky škodlivou činnost a značit jeho polepšení či nápravu. Z toho vyplývá, že tyto aspekty se promítají i do prognózy vedení řádného života. Je však třeba rozlišovat skutečnou snahu o odčinění škody způsobené trestnou činností od úsilí předstíraného pouze navenek.
19. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1711/21 konstatoval, že krajský soud bez opory ve výsledcích dokazování uvedl, že stěžovatel "nemá nic uhrazeno ze škody, kterou způsobil" a vzhledem k výši dlužné částky na úhradu způsobené škody rezignoval. Ústavní soud též dal najevo, že je na krajském soudu, aby stěžovateli jasně a srozumitelně vysvětlil (včetně "krátkého návodu"), jakým způsobem má jednat, aby od něj bylo možno očekávat, že povede řádný život.
20. Krajský soud své původní vyjádření o náhradě škody do odůvodnění napadeného usnesení nepřevzal a v rozhodných souvislostech poukázal, že stěžovatel při veřejném zasedání u okresního soudu uvedl, že "splácí ze mzdy to, co je tam z toho", ale "musí se ještě poradit s pracovníkem" (míněno Vězeňské služby České republiky), a to zejména v otázce oddlužení. Podle stanoviska krajského soudu však stěžovatel disponoval dostatečným časovým prostorem k tomu, aby si zjistil možnosti řešení své finanční situace, a to extrémní zadluženosti a závazku náhrady škody v řádu desítek milionů Kč (též kupř. s využitím informací Probační a mediační služby České republiky). Stěžovatel na jedné straně argumentoval, že v období trvajícím 13 let, kdy uprchl a skrýval se, byl výdělečně činný, současně však uvedl, že "neumíme s manželkou spořit, neumíme to ani jeden z nás". Stěžovatel dále tvrdil, že si myslí, že "by našel dobré uplatnění", nicméně tuto svoji úvahu nespojil s odpovídajícím příslibem zaměstnání (předložil pouze příslib své matky, že by ho zaměstnala ve stravovacím a občerstvovacím zařízení); soudu vágně předestřel, že by se nejprve musel sebevzdělávat, "nějakým způsobem si obnovit certifikaci" a poté "se podívat na trhu práce". Krajskému soudu nelze vytýkat, neshledal-li v těchto úvahách stěžovatele dostatečně konkrétní záměr, jak nahrazovat škodu, kterou svou trestnou činností způsobil, ve větší (popř. alespoň obdobné) míře než činí z odměn za práci při výkonu trestu odnětí svobody. Lze konstatovat, že stěžovatel se nevyjádřil ani k tomu, jak naložil s výnosy z trestné činnosti. Pouhé sdělení, že po jejím spáchání "začínal od nuly" (tj. neměl finanční prostředky) a nyní jsou jeho "hodnoty prostě jiné", krajskému soudu nepostačovalo, což nelze označit za překvapivé. Stěžovatelem oponované závěry krajského soudu nejsou předestíráním v zákoně neuvedených předpokladů podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ale ústavněprávně konformní reakcí na stěžovatelova vyjádření. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti nevysvětlil, proč by k sebevzdělávání (a to jak v oblasti informačních technologií, kde spatřuje svoji profesní budoucnost, tak i finanční gramotnosti, jejíž nabytí by mu usnadnilo dosáhnout zlepšených výsledků při nahrazování škody, kterou způsobil) nemohl přistoupit již ve výkonu trestu odnětí svobody.
21. Opodstatněná není ani stěžovatelova výhrada, že mu krajský soud tyto okolnosti kladl k tíži i v "rovině" prognózy vedení řádného života. Předmětné úvahy z vnitřní logiky věci vycházejí z náhledu soudu na stupeň pravděpodobnosti, že se stěžovatel v budoucnu nedopustí nezákonného jednání, přičemž není pochyb, že finanční závazky, u nichž nemá konkrétní představu o jejich uhrazování, představují faktor, který soud při rozhodování o podmíněném propuštění musí vzít v potaz.
22. Dále Ústavní soud podotýká, že při hodnocení skutečnosti, zda je stěžovatel osobou, která skýtá do budoucna záruku vedení řádného života, je třeba kromě jiného vycházet také z údajů o jeho trestní minulosti, jak správně učinily okresní soud i krajský soud, neboť tyto informace o osobnosti stěžovatele mnohé vypovídají. Přihlédnutí k trestní minulosti odsouzeného při jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je nezbytné pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění [srov. např. nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69)]. Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje (srov. např. usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 830/15, ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1089/15 či ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 300/16). V rozporu s ústavními principy by bylo zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko s odkazem na předchozí trestnou činnost odsouzeného, aniž by se soud zabýval reálným zvážením rizika recidivy [srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411)], k čemuž však v dané věci nedošlo. Soudy dospěly k přípustnému závěru, že stěžovatel doposud nesplnil přísná kritéria pro získání nové důvěry.
23. Naopak závěr o podmíněném propuštění by neměl být podepřen toliko zjištěním o slušném (tedy normálním) chování ve výkonu trestu (obdobně např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14 nebo ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu je u něj nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním spojeny, však nemusí být vykládány ve prospěch odsouzeného. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Neschopnost či faktická nemožnost unesení těchto procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit a zamítnutí takto nedostatečné žádosti nepředstavuje porušení ústavních principů. Do tíživé životní i procesní situace se odsouzení dostávají vlastním zaviněním a nemohou legitimně očekávat výhody při složitém odstraňování faktických obtíží (nejistot), které nyní stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu (srov. usnesení ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1255/14, nebo výše odkazovaná usnesení sp. zn. III. ÚS 2478/14, sp. zn. III. ÚS 3621/15). Z uvedeného je zřejmé, že napadené usnesení se ve svých závěrech od judikatury Ústavního soudu neodchyluje.
24. V nyní posuzované věci krajský soud zohlednil všechny argumenty a okolnosti jak ve prospěch, tak v neprospěch vyhovění žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, která se následně pokusil vyvážit při stanovení prognózy stěžovatelova budoucího života, což je věcí jeho uvážení, při němž dospěl k výše uvedenému závěru. Podle krajského soudu stěžovatel v době, kdy páchal trestnou činnost, za níž se nyní nachází ve výkonu trestu, měl již zkušenost s delším výkonem nepodmíněného trestu, z něhož byl i podmíněně propuštěn, avšak již ve zkušební době začal opětovně páchat majetkovou trestnou činnost jako speciální recidivista. Proto bylo přistoupeno i k vazebnímu řízení, avšak po propuštění z vazby stěžovatel uprchl a dlouhodobě se skrýval. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1711/21 (bod 39.) vytknul krajskému soudu, že svůj závěr o nedostatku prognózy vedení řádného života založil převážně jen na předchozím jednání stěžovatele, aniž se věnoval jeho aktuální situaci. Tím krajský soud porušil zákaz dvojího přičítání zaručeného v čl. 40 odst. 5 Listiny. Krajský soud napadené usnesení již těmito diskrepancemi nezatížil a soustředil svoji pozornost k okolnostem předvídaným nálezem. I při zohlednění aktuální situace se krajský soud ztotožnil se závěry okresního soudu, že je potřeba delšího působení uloženého trestu na odsouzeného, kdy svým soustavným úsilím může dát najevo, že se poučil, a snahu vést nadále řádný život a v neposlední řadě adekvátním způsobem nahrazovat škodu, kterou svou trestnou činností způsobil. Jak bylo vymezeno výše, exces či jiné ústavně relevantní nedostatky Ústavní soud neshledal.
25. Stěžovatel namítá, že nebyl do výkonu nyní vykonávaného trestu odnětí svobody dodán, nýbrž tam byl pouze převeden, nicméně včasným nástupem do výkonu trestu (§88 odst. 3 trestního zákoníku) krajský soud důvodně neshledal situaci, kdy stěžovatel, který byl odsouzen v řízení vedeném proti němu jako uprchlému, byl zadržen v Maďarsku dne 24. 1. 2017, dne 14. 2. 2017 stěžovatel navrhl zrušení odsuzujících rozhodnutí s poukazem na §306a odst. 2 trestního řádu, následně byl převeden do vazby a po odsouzení (rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2017 sp. zn. 17 T 30/2002 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018 sp. zn. 9 To 74/2017) do výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel tedy do výkonu trestu nenastoupil včas a na tomto závěru nic nemění ani výše uvedený postup podle §306a odst. 2 trestního řádu (šlo o pouhý "automatický" důsledek podání návrhu na zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku).
26. Stěžovatel vytýká, že krajský soud nenařídil veřejné zasedání, nicméně v ústavní stížnosti neuvedl, jaké další skutkové a právní argumenty by v jeho průběhu mohl předložit.
27. Dále Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1711/21 vytkl krajskému soudu, že v odůvodnění svého usnesení stěžovateli přičítal odsouzení za trestný čin týrání zvířat podle §203 trestního zákona, ačkoli ve skutečnosti byl v minulosti odsouzený za trestný čin příživnictví podle §203 trestního zákona. Jak sám stěžovatel v ústavní stížnosti připustil, tento chybný závěr krajský soud v napadeném usnesení neuplatnil.
28. Jak již bylo konstatováno, v nyní posuzované věci krajský soud zohlednil nejen stěžovatelovu trestní minulost, ale zejména předpoklady jeho případného uplatnění na svobodě, přičemž shledal, že u něho nebyla splněna podmínka budoucího řádného života, v důsledku čehož lze důvodně dospět k závěru, že výkon pouze části trestu již splnil zákonem požadovaný účel a že dalšího výkonu trestu není třeba.
29. Závěry krajského soudu pokládá Ústavní soud za racionální a obhajitelné a neshledal, že by postupem krajského soudu došlo k porušení základních práv (svobod) stěžovatele. Z těchto důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
30. K stěžovatelově žádosti o přednostní projednání Ústavní soud uvádí, že o návrhu podle §39 zákona o Ústavním soudu samostatně nerozhodoval, ale postupoval tak, aby věc byla projednána s co největším urychlením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu