ECLI:CZ:US:2022:4.US.3023.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3023/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Bohuslava Veselého, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem, sídlem Sladkovského 13, Kolín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. září 2022 č. j. 3 As 150/2020-84, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, ministra pro místní rozvoj a Ministerstva pro místní rozvoj, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i čl. 4 Listiny a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Ministerstvo pro místní rozvoj rozhodnutím ze dne 4. 8. 2017 č. j. MMR-23166/2017-83/1606 zamítlo žádost stěžovatele o obnovu řízení o uložení pořádkové pokuty, neboť neshledalo, že by pro jeho obnovu byly splněny podmínky stanovené v §100 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, který ministryně pro místní rozvoj rozhodnutím ze dne 27. 11. 2017 č. j. 34252/2017-31-4 zamítla.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 28. 4. 2020 č. j. 5 A 207/2017-91 zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí o rozkladu, podanou podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Předeslal, že předmětem soudního přezkumu je pouze posouzení postupu Ministerstva pro místní rozvoj v řízení o žádosti o obnovu řízení, nikoliv samotné správní rozhodnutí o pořádkové pokutě, vydané v předcházejícím řízení. Stěžovatel v řízení o obnově neuvedl žádné mu dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které by vyšly najevo po právní moci rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty, jež nemohl v původním řízení uplatnit a jimiž by byla v době vedení řízení o uložení pořádkové pokuty údajná korupční činnost správních orgánů prokázána. Stejně tak ani ze správního spisu nebyl patrný důkaz, že by při uložení pořádkové pokuty došlo k "podvodům či korupční činnosti", jak tvrdil stěžovatel. Městský soud nepřisvědčil ani námitce, že by správní rozhodnutí obsahovala arogantní vyjádření k jeho osobě. Označení jeho podání za "částečně zmatečná či nesrozumitelná je podle něj běžně používaným slovním spojením, jímž se označují nejasně formulovaná podání účastníků".
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Kasační stížnost obsahovala blíže neodůvodněnou námitku, že rozhodnutí městského soudu je nesprávné, resp. nezákonné a dále jediný stížnostní bod, jehož podstatou je tvrzení, že se městský soud nevypořádal s jeho námitkou korupční činnosti Městského úřadu Čáslav a Krajského úřadu Středočeského kraje, ve stavebním řízení vedeném pod č. j. výst. 1317/2013. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že námitkou stěžovatele stran nezákonnosti rozhodnutí se nemohl pro jeho neurčitost zabývat, když "stěžovatel v bodech VII. - XII. kasační stížnosti pouze parafrázoval závěry městského soudu a bez uvedení konkrétních důvodů je označil za nesprávné. Takto obecně vznesené námitky však neobsahují žádné právní argumenty, které by vysvětlovaly, proč stěžovatel považuje závěry městského soudu za nezákonné. Nejvyšší správní soud přitom není povinen za stěžovatele domýšlet právní (ani skutkové) argumenty, které by odůvodnily jeho tvrzení o nesprávném právním posouzení předložené věci soudem. Pokud by tak učinil, pak by popřel svou roli nezávislého arbitra a rovněž princip rovnosti účastníků řízení, neboť žalovaný by neměl možnost na důvody kasační stížnosti včas v řízení reagovat" (bod 10 odůvodnění).
5. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stížnostnímu bodu, podle něhož je rozhodnutí městského soudu nepřezkoumatelné pro nevypořádání se s námitkou korupční činnosti správních orgánů. Dospěl k závěru, že městský soud "požadavkům na odůvodnění napadeného rozsudku dostál. Z jeho rozhodnutí je zřejmé, proč žalobní argumentaci popisující údajné nezákonné praktiky správních orgánů nepovažuje za důvodnou. Městský soud poukázal na skutečnost, že ačkoli stěžovatel ve své žádosti o obnovu řízení a dalších podáních setrvale uvádí jako důvod obnovy koordinované nezákonné a korupční jednání správních orgánů činěné zejména ve stavebních řízeních přímo proti němu a že tato činnost je předmětem šetření policie a státního zastupitelství, žádné důkazy, jimiž by svá tvrzení prokázal, nedoložil. Městský soud také dále poznamenal, že ani on v předloženém správním spise nenalezl žádná pravomocná rozhodnutí soudů či orgánů činných v trestním řízení, která by žalobní tvrzení o podvodech správních orgánů prokazovala... Městský soud tedy v odůvodnění napadeného rozsudku srozumitelně vysvětlil, proč žalobní tvrzení o údajné nezákonné činnosti správních orgánů nejsou pro danou věc relevantní, a v souladu s uvedenou judikaturou se tak zabýval podstatou žalobní argumentace, kterou řádným způsobem vypořádal. Námitka nepřezkoumatelnosti je proto nedůvodná" (bod 9 odůvodnění).
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před správními orgány a správními soudy a uvádí, že "minulé vedení zdejší komunální sféry a stavební úřad Čáslav" na něj "připravili podvod", když ho vylákali na jednání dne 24. 10. 2013, které se však nakonec nekonalo, a o jehož konání "byl zfalšován protokol". Bez bližšího uvedení stěžovatel uvádí, že mu byla ve stavebním řízení nezákonně uložena "takzvaná pořádková pokuta 500 Kč", za účelem jejíhož vymožení bylo vůči němu zahájeno exekuční řízení, v němž se bezúspěšně domáhal odkladu exekuce, a to do doby "vyšetření zločinného spolčení" správních orgánů. Stěžovatel uvádí, že Nejvyšší správní soud jednal nejen v rozporu s §132, §153 a §157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ale že nerespektoval ani procesní rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a §18 o. s. ř.. Blíže neupřesněnou "povahou a intenzitou vad" pak Nejvyšší správní soud porušil jeho ústavně zaručená práva (viz bod 1 výše).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v soustavě obecného soudnictví [srov. např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním správního řízení, ani soudním řízením správním, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných, než ústavních předpisů jsou záležitostí správních orgánů, resp. soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případech nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména kdyby jejich závěry nebyly náležitě odůvodněny, byly hrubě nepřiléhavé nebo vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud předesílá, že je vázán petitem ústavní stížnosti (viz např. usnesení ze dne 12. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 1031/17; všechna rozhodnutí jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz), kterým se stěžovatel domáhá zrušení toliko rozsudku Nejvyššího správního soudu. Proto Ústavní soud posoudil ústavnost právě tohoto rozhodnutí.
10. Stěžovatel v úsporné a místy obtížně srozumitelné ústavní stížnosti žádnou konkrétní ústavněprávní argumentaci proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu neuvádí. Za tu nelze považovat pouhé odkazy na příslušná ustanovení Listiny nebo dokonce na občanský soudní řád, který se v soudním řízení správním použije pouze podpůrně (§64 s. ř. s.), a to bez ozřejmění, jaká konkrétní pochybení stěžovatel v napadeném rozhodnutí spatřuje. Tato pochybení přitom nejsou patrná ani ze samotného rozhodnutí. Není kupříkladu jasné, v čem stěžovatel spatřuje porušení rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, nebo jaké konkrétní zákonné náležitosti podle něj neobsahuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit námitce, že "vady" dosáhly takové intenzity, že porušily právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V návaznosti na to Ústavní soud podotýká, že obsahem tohoto práva není záruka úspěchu v řízení (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20).
11. Ústavní stížnost je v zásadě pouhým opakováním ničím nepodložených tvrzení stěžovatele o "podvodu" a "zločinném spolčení" správních orgánů, k nimž se soudy dostatečně vyjádřily (viz bod 5 výše). Stěžovatel ostatně ani žádným způsobem neprokázal, že by rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty bylo dosaženo trestným činem, což by zakládalo důvod pro obnovu řízení. V ústavní stížnosti sice uvádí výčet řady "důkazů" jako jsou zejména jeho podání správním orgánům, soudům a orgánům činným v trestním řízení (ty k ústavní stížnosti nepřiložil) nebo odkaz na vládní koncepci boje s korupcí, žádný z nich však z podstaty věci nemůže nahradit pravomocný rozsudek soudu v trestní věci, odůvodňující zahájení obnovy správního řízení podle §100 odst. 4 správního řádu. Nejvyšší správní soud se s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu, stran nevypořádání námitky "korupčního a podvodného jednání" správních orgánů, náležitě vypořádal. Námitka nezákonnosti pak byla tak neurčitá, že na ni Nejvyšší správní soud ani nemohl podrobně reagovat (viz bod 4 výše). Ke stejné neurčitosti a obecnosti tvrzení ostatně přistoupil stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, i v ústavní stížnosti (viz předchozí bod).
12. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že se Nejvyšší správní soud nedopustil ústavně nesouladného výkladu zákona, vypořádal se řádně s námitkami stěžovatelky a nezatížil řízení vadou odůvodňující zrušení napadeného rozhodnutí. To je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z požadavků kladených na ně ústavním pořádkem.
13. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu