ECLI:CZ:US:2022:4.US.3043.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3043/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelů Romana Havlíčka, zastoupeného JUDr. Mgr. Bohdanem Žáčkem, advokátem, sídlem Rytířská 403/16, Praha 1 - Staré Město, a JUDr. Mgr. Bohdana Žáčka, advokáta, sídlem Rytířská 403/16, Praha 1 - Staré Město, jako účastníků řízení, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. července 2021 č. j. 25 Co 120/2021-253, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Pavla Golmana Formana a obchodní společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených výroků napadeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 15. 1. 2021 č. j. 36 C 33/2018-209 uložil vedlejším účastníkům jako žalovaným povinnost zaplatit prvnímu stěžovateli jako žalobci částku ve výši 200 000 Kč s tím, že v rozsahu plnění jednoho z nich zaniká povinnost druhého (výrok I.). Dále zamítl žalobu v části, jíž se první stěžovatel domáhal zaplacení ve výroku I. rozsudku specifikované částky po obou vedlejších účastnících "společně a nerozdílně" (výrok II.). Dále soud zamítl žalobu v části, jíž se první stěžovatel domáhal zaplacení částky ve výši 3 800 000 Kč s příslušenstvím (výrok III.). Prvnímu vedlejšímu účastníkovi soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). O nákladech řízení ve vztahu mezi prvním stěžovatelem a vedlejší účastnicí rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). České republice soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).
3. Proti výrokům III., IV. a V. rozsudku okresního soudu podal první stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek okresního soudu se v napadené části napadeného výroku III. mění tak, že vedlejší účastníci jsou povinni zaplatit prvnímu stěžovateli částku ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím s tím, že v rozsahu plnění jednoho z nich zaniká povinnost druhého z nich plnit (výrok I.). Ve vztahu mezi prvním stěžovatelem a vedlejším účastníkem nebyla prvnímu vedlejšímu účastníkovi náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů přiznána (výrok II.). Ve vztahu mezi prvním stěžovatelem a vedlejší účastnicí bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). České republice dále nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Ústavní soud dále zkoumal, zda druhý stěžovatel je oprávněn tuto ústavní stížnost podat. V souladu s §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že druhý stěžovatel, advokát, zastupoval prvního stěžovatele v řízení, ve kterém bylo vydáno napadené rozhodnutí. Druhý stěžovatel tedy účastníkem tohoto řízení nebyl, a proto není oprávněn ústavní stížnost proti v záhlaví uvedeným výrokům rozsudku krajského soudu podat.
6. Ohledně ústavní stížnosti prvního stěžovatele dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům.
7. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
8. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
9. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
10. V souladu s poučením poskytnutým krajským soudem v napadeném rozsudku lze proti rozsudku krajského soudu při splnění zákonem stanovených podmínek podat dovolání. V posuzované ústavní stížnosti první stěžovatel uvádí, že "ve věci výše náhrady nemajetkové újmy", kterou utrpěl, podá jeho právní zástupce v zákonné lhůtě dovolání. Dotazem na pracovnici okresního soudu Ústavní soud zjistil, že dne 15. 12. 2021 Nejvyšší soud postoupil okresnímu soudu dovolání prvního stěžovatele, proti napadenému rozsudku krajského soudu datované dnem 1. 12. 2021.
11. První stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvádí, že proti výrokům rozsudku krajského soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů není dovolání přípustné, a proto podává proti těmto výrokům rozsudku tuto ústavní stížnost.
12. Výroky o náhradě nákladů řízení rozsudku krajského soudu (zde výroky II., III. a IV.), mají k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Jakkoli si je Ústavní soud vědom okolnosti, že proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [§238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu však nepřísluší.
13. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" prvního stěžovatele nepoškozuje v jeho právu na přístup k soudu, neboť první stěžovatel bude po ukončení dovolacího řízení oprávněn podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) je věcně projednatelná Ústavním soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 2016/13, ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19, ze dne 20. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 335/20 nebo ze dne 2. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 757/20).
14. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti tedy stěžovateli začne běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání, a to jak proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak případně i proti předcházejícím rozhodnutím. Byla-li by ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování tohoto soudu.
III.
Závěr
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost druhého stěžovatele odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a ústavní stížnost prvního stěžovatele odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, neboť neshledal důvod k postupu podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, když ústavní stížnost nepřesahuje vlastní zájmy prvního stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj