ECLI:CZ:US:2022:4.US.3078.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3078/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Dagmar Srněnské, zastoupené JUDr. Lenkou Dörrovou Čepkovou, advokátkou se sídlem Domažlická 145/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2022 č. j. 21 Cdo 1584/2022-390, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2021 č. j. 15 Co 99/2021-356 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. února 2020 č. j. 38 C 132/2013-276, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a statutárního města Brna, se sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje
2. Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, doručené stěžovatelce dne 26. 9. 2013 (výrok I.), a rozhodl o nákladech nalézacího řízení (výrok II.). Nalézací soud vyšel ze zjištění, že vedlejší účastník dal stěžovatelce výpověď z pracovního poměru z důvodu organizační změny podle §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce"), a to pro nadbytečnost. Podle nalézacího soudu vedlejší účastník prokázal, že přijal rozhodnutí o organizační změně, která byla v příčinné souvislosti s danou výpovědí. Uplatněný výpovědní důvod - rozhodnutí schůze Rady městské části X ze dne 25. 9. 2013, usnesení č. 13R56/45, o zrušení funkčního místa vymáhání nedoplatků v tam specifikovaném útvaru (tj. pracovního místa stěžovatelky) z důvodu snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce - byl dostatečně konkrétní a nezaměnitelný s jiným důvodem. Ve vztahu k příčinné souvislosti mezi organizační změnou a nadbytečností stěžovatelky nalézací soud uzavřel, že rozšířením spolupráce vedlejšího účastníka se soudním exekutorem odpadla alespoň část dosavadní pracovní náplně stěžovatelky. Podle nalézacího soudu proto existoval legitimní důvod pro předmětnou organizační změnu spočívající v možnosti snížení nákladů vedlejšího účastníka. Nalézací soud také zjistil, že po provedené organizační změně nedošlo k zaměstnání osoby na pozici odpovídající pracovnímu místu stěžovatelky. Konečně podle nalézacího soudu jednotlivé úkony vedlejšího účastníka, popsané stěžovatelkou jako šikanózní, nebyly vůči stěžovatelce diskriminační (přímo ani nepřímo) a nelze je považovat jako jednání rozporné s dobrými mravy.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zcela aproboval závěry nalézacího soudu, že vedlejší účastník přijal rozhodnutí o organizační změně, která byla v příčinné souvislosti s danou výpovědí, přičemž výpovědní důvod byl dostatečně konkrétní. Vyložil přitom, že účelem předmětného řízení nebylo hodnotit, zda stěžovatelka byla dobrou zaměstnankyní, řešit vzájemné spory účastníků, které nemají souvislost s rozhodnutím o organizační změně, či řešit, zda má stěžovatelka vůči vedlejšímu účastníkovi peněžité nároky z jiných titulů než v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru výpovědí z organizačních důvodů. Tvrdí-li stěžovatelka skutečnosti, z nichž dovozuje, že výpověď je neplatná, vypořádal se s těmito řádně nalézací soud v rámci posouzení, zda jednání vedlejšího účastníka lze považovat za diskriminační či jako rozporné s dobrými mravy.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu je podstatou stěžovatelčina dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů, který však nemůže přípustnost dovolání založit. Rozsudek odvolacího soudu je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud poukázal na svůj právní názor, podle kterého, rozhodne-li zaměstnavatel, že činnost dosud vykonávanou zaměstnancem bude nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, je dán důvod k výpovědi z pracovního poměru podle §52 písm. c) zákoníku práce. Je rovněž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu závěr odvolacího soudu, že vedlejší účastník nemusel prokazovat, že organizační změna splnila svůj účel. Stejně tak odvolací soud nepochybil, uzavřel-li, že nadbytečným je zaměstnanec též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací.
III. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že výpověď z pracovního poměru daná jí vedlejším účastníkem je neplatná, protože se jednalo o jednání předstírané a účelové; k takovému závěru ovšem obecné soudy - podle stěžovatelky nesprávně - nedospěly. K tomu stěžovatelka poukazuje na skutečnosti, ze kterých má vyplývat diskriminační a šikanozní jednání vedlejšího účastníka jako zaměstnavatele (mezi tyto řadí např. neobdržení žádné finanční odměny od roku 2011, ostentativní vydělování stěžovatelky z kolektivu právního oddělení, neúčast na pracovních a jiných poradách oddělení, přestěhování stěžovatelky v rámci budovy, neúčast na školeních, neumožnění využívání elektronického podpisu, neproplacení nevyčerpané dovolené a další). Vynucený odchod stěžovatelky byl podle ní způsoben z osobních důvodů a v důsledku zhoršení vztahů na pracovišti po změně vedoucího právního oddělení.
6. Dále poukazuje stěžovatelka na to, že ačkoli vedlejší účastník doručil stěžovatelce výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti, následně toto své rozhodnutí v řízení odůvodňoval jejími špatnými pracovními výsledky a její špatnou pracovní morálkou. Vedlejší účastník nejenže před soudy důvod výpovědi měnil, ale na toto byl bez dalších následků soudem upozorněn, což vykazuje podle stěžovatelky znaky libovůle ze strany obecných soudů.
7. Stěžovatelka dále namítá, že vedlejší účastník neprokázal jinak, než svým tvrzením, že svěření vymáhání pohledávek externí osobě je efektivnějším řešením způsobu organizace práce. Postupem obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu, neboť nešetřily její práva jako slabší strany ve vztahu zaměstnanec a zaměstnavatel. Její věc nadto byla projednávána bezmála devět let.
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud není povolán k zasahování do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Argumentace stěžovatelky představuje pokračující polemiku s právními a především skutkovými závěry obecných soudů, které učinily při posuzování otázky (ne)platnosti rozvázání pracovního poměru na základě výpovědi dané stěžovatelce vedlejším účastníkem. Tato polemika je vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu - avšak taková role mu nepřísluší.
12. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není na Ústavním soudu, aby "hodnotil" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Jeho ingerence by byla namístě pouze tehdy, pokud by skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677) či ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156)]. Vždy je přitom třeba vycházet z individuálních rozměrů každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních [srov. např. nález ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10 (N 21/60 SbNU 215)].
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí prizmatem námitek uplatněných v ústavní stížnosti a neshledal v nich žádný z výše naznačených - natož pak extrémních - rozporů při posuzování skutkových zjištění a vyvozování právních závěrů či jiné ústavněprávní deficity. Obecné soudy dospěly po provedeném dokazování (vůči němuž stěžovatelka ničeho nenamítá) k řádně odůvodněnému závěru, že v dané věci existuje organizační změna, jež nebyla předstírána - tj. zrušení pracovního místa stěžovatelky, platná výpověď z pracovního poměru a příčinná souvislost mezi výpovědí a organizační změnou; vypořádaly přitom i související argumentaci a námitky stěžovatelky (které v ústavní stížnosti reprodukuje) a Ústavní soud na odůvodnění jejich rozhodnutí v podrobnostech odkazuje.
14. Jak obecné soudy ve svých rozhodnutích ústavně konformně odůvodnily, stěžovatelkou namítané "nestandardní" okolnosti předcházející předmětné výpovědi (jejichž sumarizace tvoří jádro ústavní stížnosti) nejsou bez dalšího rozhodné pro učinění závěru o tom, zda byla výpověď - daná z organizačních důvodů - učiněna platně či nikoli. Ty mohou být významné pouze při posouzení, zda jednání vedlejšího účastníka vykazovalo diskriminační znaky či zda je lze považovat za rozporné s dobrými mravy - i s tímto se obecné soudy ve svých rozhodnutích dostatečně vypořádaly a k jednotlivým tvrzeným okolnostem se vyjádřily (viz body 31. až 33. rozsudku nalézacího soudu a bod 20. rozsudku odvolacího soudu).
15. Jde-li o argument stěžovatelky, že vedlejší účastník v řízení měnil důvod výpovědi z pracovního poměru, tj. tvrdil, že kromě organizačních důvodů byly důvodem pro výpověď neuspokojivé pracovní výsledky stěžovatelky [tj. výpovědní důvod podle §52 písm. f) zákoníku práce], přisvědčuje Ústavní soud úvaze obecných soudů, že i zaměstnanci, jemuž je vytýkáno porušování povinností vztahujících se k jím konané práci, lze dát výpověď z organizačních důvodů (bod 20. rozsudku odvolacího soudu);
stejně tak lze výpověď pro nadbytečnost považovat za platnou, i když jednou z pohnutek vedoucích k výpovědi mohly být i spory zaměstnance se zaměstnavatelem (viz bod 31. rozsudku nalézacího soudu). Je třeba zdůraznit, že podstatou soudního přezkumu v nynější věci byla pouze otázka naplnění podmínek podle §52 písm. c) zákoníku práce, nikoli zkoumání motivu vedlejšího účastníka coby zaměstnavatele. Nelze pak v žádném případě učinit závěr, že by se obecné soudy v tomto směru dopustily stěžovatelkou namítané libovůle.
16. Obecné soudy se rovněž vypořádaly s námitkou, že vedlejší účastník neprokázal účinnost jím provedeného organizačního opatření (přenesení části agendy na soudního exekutora). V této souvislosti vyložily, že uvedenou okolnost nemusel vedlejší účastník v řízení prokazovat; podstatné totiž je, zda příslušné organizační opatření bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu), čímž je splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi podle §52 písm. c) zákoníku práce. Uvedené platí i tehdy, nebyl-li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-li se přijatá organizační změna posléze jako neúčinná (viz bod 19. rozsudku odvolacího soudu a str. 3 usnesení Nejvyššího soudu a tam citovanou judikaturu). Ani v této úvaze nespatřuje Ústavní soud nic protiústavního.
17. Dovolává-li se stěžovatelka svého postavení zaměstnankyně coby slabší smluvní strany, lze jí přisvědčit potud, že pracovní právo a zákoník práce primárně chrání zaměstnance jako slabší stranu, nicméně na druhou stranu ctí zákonem stanovené postupy, aby tak chránil i jiné právní principy [srov. např. usnesení ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 4265/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Z pouhé skutečnosti, že stěžovatelka jako zaměstnankyně nebyla v řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru úspěšná, nelze dovozovat porušení jejích ústavně zaručených práv, pakliže byly výše nastíněné ústavní kautely zachovány.
18. Namítá-li stěžovatelka (byť pouze okrajově a v rovině konstatování), že projednávání věci obecnými soudy trvalo bezmála devět let (od podání žaloby v prosinci 2013), uvádí k tomu Ústavní soud toliko, že samotná délka řízení nemůže být důvodem pro jeho kasační zásah na půdorysu nyní projednávané věci.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu