ECLI:CZ:US:2022:4.US.3137.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3137/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Římskokatolické farnosti u kostela Nanebevzetí Panny Marie Praha - Modřany, sídlem K Dolům 31/5, Praha 12 - Modřany, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2021 č. j. 22 Cdo 1444/2021-1365, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2020 č. j. 12 Co 165/2020-1287 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. února 2020 č. j. 20 C 202/2005-1200, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Jakuba Lohmanna, Jitky Lohmannové a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí tvrdíc, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 20 C 2020/2005 se podává, že obvodní soud rozsudkem ze dne 1. 6. 2006 č. j. 20 C 202/2005-32 zamítl žalobu, jíž se právní předchůdce prvního vedlejšího účastníka a druhé vedlejší účastnice (dále jen "právní předchůdce") domáhal přikázání pozemků parc. č. X1 a X2 v katastrálním území Modřany (dále jen "sporné pozemky") do jeho vlastnictví. Obvodní soud dokazováním zjistil, že vlastníkem sporných pozemků je Česká republika a právní předchůdce v roce 1990 uzavřel smlouvu o jejich dočasném užívání se státním podnikem, později s ním uzavřel kupní smlouvu, jíž měl nabýt jejich vlastnictví, včetně staveb na nich stojících. Soudy však smlouvu vyhodnotily jako částečně neplatnou, a to v části týkající se koupě sporných pozemků [rozsudek obvodního soudu ze dne 8. 2. 2001 č. j. 42 C 257/99-43 potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 12. 7. 2002 č. j. 51 Co 169/2002-86], protože převádějící státní podnik nebyl oprávněn se spornými pozemky nakládat; v části o koupi staveb na sporných pozemcích byla smlouva platná. Nesporné bylo, že většina sporných pozemků byla původně ve vlastnictví církve. Obvodní soud shledal, že by sice bylo možno obecně aplikovat §135c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), o uspořádání vlastnických vztahů při zřízení neoprávněné stavby na cizím pozemku, avšak na posuzovanou věc dopadá tzv. blokační §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o půdě"), který zakazuje převádět majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace z vlastnictví státu až do přijetí zákonů o tomto majetku.
3. Městský soud rozsudek obvodního soudu zrušil usnesením ze dne 25. 1. 2007 č. j. 64 Co 310/2006-49. Uvedl, že řízení o vypořádání neoprávněné stavby je řízení, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky a kde není soud vázán návrhem. Shledal-li obvodní soud, že navržený způsob vypořádání (přikázání pozemků do vlastnictví vlastníka staveb) není možný, bylo na něm, aby vztah mezi účastníky vypořádal jiným způsobem vyplývajícím z §135c občanského zákoníku.
4. Obvodní soud rozsudkem ze dne 15. 5. 2007 č. j. 20 C 202/2005-63 žalobu znovu zamítl. Shledal, že §135c občanského zákoníku lze užít jen na tzv. neoprávněné stavby a nelze ho aplikovat v posuzované věci, protože stavby na sporných pozemcích nejsou neoprávněnými stavbami (některé nájemce vybudoval na pronajatých pozemcích se souhlasem pronajímatele, zbylé vybudoval v době, kdy byl v dobré víře, že je jejich vlastníkem).
5. Městský soud rozsudkem ze dne 17. 1. 2008 č. j. 64 Co 378/2007-82, ve znění opravného usnesení, rozsudek obvodního soudu potvrdil, protože se ztotožnil s jeho právním posouzením.
6. Dovolání právního předchůdce odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 6. 2010 č. j. 22 Cdo 1654/2009-102. Dovolání nebylo přípustné, neboť již v minulosti dovolací soud judikoval, že je vyloučena analogická aplikace §135c odst. 3 občanského zákoníku na jinou než neoprávněnou stavbu.
7. Rozhodnutí obvodního soudu, městského soudu a Nejvyššího soudu charakterizovaná v bodech 4. až 6. zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 22. 2. 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10 (N 21/60 SbNU 215; dále jen "první nález"). Uvedl, že z ústavněprávního pohledu jde o střet vlastnického práva majitele staveb sloužících k podnikání (právního předchůdce, který byl stěžovatelem v řízení sp. zn. I. ÚS 2166/10), vlastnického práva státu a legitimního očekávání církve (stěžovatelky v řízení sp. zn. IV. ÚS 3137/21) ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Shledal, že obecné soudy opomenuly specifické okolnosti věci, neboť stavby ve vlastnictví právního předchůdce sloužily historicky k provozu zahradnictví a jsou funkčně spojeny s pozemky ve vlastnictví státu tak, že spolu tvoří areál zahradnictví. Na stavby a pozemky je třeba nahlížet jako na jeden celek, a nikoli jako na dva samostatné předměty vlastnictví. Ústavní soud uvedl, že byť v typických případech lze souhlasit s tím, že se §135c občanského zákoníku neaplikuje na případy oprávněných staveb, v posuzovaném případě shledal, že jde o mezeru v právu, kterou je možno zaplnit analogickou aplikací daného ustanovení. Uzavřel, že obecné soudy měly pro specifické okolnosti případu poskytnout ochranu vlastnickému právu právního předchůdce (provozovatele zahradnictví, vlastníka staveb), a to analogickou aplikací §135c občanského zákoníku. S ohledem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se Ústavní soud nezabýval výší náhrady za přikázání sporných pozemků do vlastnictví vlastníka staveb. Dodal, že specifické okolnosti případu odůvodňovaly výjimečné prolomení blokace církevního majetku podle §29 zákona o půdě.
8. Následně obvodní soud rozsudkem ze dne 10. 8. 2015 č. j. 20 C 202/2005-422 přikázal sporné pozemky do vlastnictví právního předchůdce. Vyšel z prvního nálezu a na základě analogické aplikace §135c občanského zákoníku sporné pozemky přikázal vlastníkovi staveb na nich. K náhradě za přikázané pozemky uvedl, že kupní cenu 751 242 Kč podle kupní smlouvy ke sporným pozemkům, kterou soudy shledaly neplatnou, stát nikdy nevrátil, pročež náhradu za přikázané pozemky nelze spravedlivě požadovat.
9. Městský soud rozsudkem ze dne 12. 5. 2016 č. j. 64 Co 16/2016-487 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že se žaloba zamítá. Uvedl, že první nález byl vydán v době, kdy zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), nebyl součástí právního řádu. Konstituování vlastnického práva právního předchůdce by bylo proti smyslu majetkového vyrovnání v tomto zákoně, který preferuje naturální restituci (srov. §6). Současně §13 daného zákona nově omezuje majetkové dispozice s historickým majetkem církví a náboženských společností, s čímž by bylo rozporné přikázání sporných pozemků provozovateli zahradnictví.
10. Dovolání právního předchůdce odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 6. 2017 č. j. 22 Cdo 5850/2016-546. Podle něj přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi vyžaduje jiné posouzení věci, než k jakému bylo možno dospět v době, kdy rozhodoval Ústavní soud.
11. Nálezem ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 2941/17 (N 78/89 SbNU 195; dále jen "druhý nález") Ústavní soud zrušil rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího soudu uvedená v bodech 9. a 10. Shledal, že přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi neodlišuje podobu posuzované věci od té, v níž ji posuzoval Ústavní soud v prvním nálezu. Nejde o relevantní odlišnost, a uplatnila se tudíž tzv. kasační závaznost prvního nálezu, kterou městský soud a Nejvyšší soud nerespektovaly. Přikázání pozemku do vlastnictví právního předchůdce a relutární restituce evidované církevní právnické osoby by podle Ústavního soudu představovaly spravedlivé řešení téměř 13letého sporu.
12. Městský soud poté usnesením ze dne 29. 1. 2019 č. j. 64 Co 16/2016-611 zrušil rozsudek obvodního soudu rekapitulovaný v bodě 8. V odůvodnění uvedl, že mu nezbývá než se řídit závazným názorem Ústavního soudu. Nicméně pro rozhodnutí, které ignoruje nikoli jeden, ale nejméně tři zákony i dosavadní judikaturu, je po důkazní stránce nutné postavit najisto, zda tímto rozhodnutím bude učiněno zadost individuální spravedlnosti. Je tedy potřeba zjistit, zda stavby na sporných pozemcích existují, zda jsou užívány pro provoz zahradnictví a zda účelem jejich nabytí má být provoz zahradnictví prvním vedlejším účastníkem a druhou vedlejší účastnicí (právních nástupců zesnulého původního žalobce). Rozsudek obvodního soudu zrušil a uložil mu povinnost doplnit dokazování.
13. Obvodní soud poté napadeným rozsudkem rozhodl, že se předmětné pozemky přikazují prvnímu vedlejšímu účastníkovi a druhé vedlejší účastnici. Provedl dokazování, které zahrnovalo i místní šetření, a zjistil, že předmětné pozemky a stavby spolu tvoří funkční celek, neboť představují zázemí pro provoz zahradnictví. Některé části zahradnictví sice působí zanedbaným dojmem, ale i tak je patrné, že je v něm provozována zahradnická činnost. Obvodní soud v souladu s prvním nálezem analogicky aplikoval §135c občanského zákoníku. Zmínil existenci práva stěžovatelky na vydání pozemků v restituci, nemohl však přehlédnout, že církvi bylo poskytnuto finanční vyrovnání, zatímco první vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice by se mohli domoci vrácení kupní ceny (a to pravděpodobně jen jako naturální obligace) a teoreticky odškodnění od státu, což však předpokládá vedení dalších soudních sporů a jen rozšiřuje prvotní křivdu spáchanou postupem státu. Při poměření těchto zájmů a křivd bylo podle principů spravedlnosti třeba vyhovět žalobě na přikázání pozemků.
14. Městský soud k odvolání stěžovatelky a třetí vedlejší účastnice rozsudek obvodního soudu napadeným rozsudkem potvrdil. Konstatoval, že své potvrzující rozhodnutí může odůvodnit pouze právními názory v prvním a druhém nálezu, protože pro vyhovění žalobě není opora v hmotném právu. Polemikou třetí vedlejší účastnice, zda předmětné pozemky a stavby tvoří funkční celek, se městský soud podle svého názoru nemohl zabývat s ohledem na oba nálezy.
15. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky a třetí vedlejší účastnice odmítl. Přípustnost dovolání nezaložila otázka, zda přechází osobní nárok zůstavitele na vypořádání majetkové křivdy na právní nástupce. Daná otázka byla v judikatuře dovolacího soudu již vyřešena v rozsudku ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. 30 Cdo 3680/2019, podle kterého i právo, které je vázáno výlučně na osobu zůstavitele, jeho smrtí nezaniká, bylo-li jako dluh uznáno nebo uplatněno u orgánu veřejné moci.
II.
Argumentace stěžovatelky
16. Stěžovatelka se dovolává prvního nálezu, v němž se v bodě 16. uvádí, že obecné soudy musí ve věci postupovat tak, aby, je-li to možné, zůstalo z každého kolidujícího základního práva zachováno co nejvíce, a není-li to možné, dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti. Namítá, že první vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice, jakožto nástupci původního žalobce, získali i ty pozemky, které nepotřebují k provozu zahradnictví. Obvodní soud zjistil, že "pro účely podniku je využito asi 50 % plochy." Podle stěžovatelky příkazu zachovat z kolidujících základních práv co nejvíce odpovídá to, aby prvnímu vedlejšímu účastníkovi a druhé vedlejší účastnici byly přikázány ty části sporných pozemků, které pro zahradnictví využívají, u zbylých ploch nevyužívaných pro zahradnictví však měl být respektován její restituční nárok. Návrh na přikázání jen části pozemků první vedlejší účastník ani druhá vedlejší účastnice nepodali, takové rozhodnutí je však podle stěžovatelky možné i bez návrhu. Její argumentaci ovšem městský soud a Nejvyšší soud odbyly jako polemiku s Ústavním soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky.
19. Spor se v posuzované věci vede od roku 2005, kdy byla podána žaloba, a ve věci byla vydána řada soudních rozhodnutí (viz rekapitulaci v I. části), včetně prvního a druhého nálezu. Oba nálezy mají v posuzované věci tzv. kasační závaznost, která znamená povinnost obecných soudů bezpodmínečně respektovat právní názor Ústavního soudu bez možnosti odchýlení se či polemiky s ním (k tzv. kasační závaznosti blíže viz bod 14. druhého nálezu a v něm odkazovanou judikaturu). Ve druhém nálezu (bod 15.) Ústavní soud připustil, že tzv. kasační závaznost rozhodnutí ustupuje tehdy, zjistí-li obecný soud v dalším řízení fakta, kterými bude věc dostatečně skutkově odlišena od podoby, v níž byla předtím předložena Ústavnímu soudu a na jejímž základě Ústavní soud zaujal svůj právní názor.
20. V prvním nálezu Ústavní soud své závěry budoval na skutkových zjištěních, že sporné pozemky a stavby na nich (tj. stavby ve vlastnictví právního předchůdce, poté ve vlastnictví prvního vedlejšího účastníka a druhé vedlejší účastnice) tvoří jeden funkční celek, neboť dohromady tvoří areál zahradnictví (viz bod 26. prvního nálezu).
21. Kasační závaznost prvního ani druhého nálezu obecným soudům nebránila, aby provedly další, podrobnější dokazování k ucelenému posouzení všech skutkových aspektů stavu sporných pozemků, staveb na nich a skutkové otázky provozování zahradnictví na sporných pozemcích a využití daných staveb k tomuto účelu. Úkolem Ústavního soudu není hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ani skutkové objasňování věci (usnesení ze dne 30. 10. 2003 sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343)]. Z tohoto důvodu obecným soudům oba nálezy nebránily, aby provedly podrobnější dokazování k výše uvedeným skutkovým otázkám. Provedením dodatečného dokazování a utváření skutkových zjištění se obecné soudy nezpronevěřily závaznému právnímu názoru Ústavního soudu, kterému nepřísluší, aby obecným soudům předepisoval, k jakým skutkovým zjištěním mají dojít.
22. Skutečnost, že v době vydání prvního či druhého nálezu podle skutkových zjištění tvořily sporné pozemky a stavby na nich jeden funkční celek užívaný jako zahradnictví, a že takto popsané skutkové východisko Ústavní soud právně hodnotil v prvním a druhém nálezu, nebránilo tomu, aby dodatečným dokazováním po vydání prvního či druhého nálezu obecné soudy zjistily, že skutkový stav je jiný, než z jakého vycházel Ústavní soud, který není povolán utvářet skutková zjištění (neprovádí-li dokazování podle §48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nýbrž toliko přebírá skutková zjištění obecných soudů, nebyl-li proces jeho zjištění stižen porušením základních práv (typicky práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny). Obecně přitom nelze vyloučit, že dodatečné dokazování může věc po skutkové stránce odlišit od podoby, v níž byla předtím hodnocena Ústavním soudem, což po zásadních a právně relevantních posunech ve skutkových zjištěních může (buď zcela, nebo v části) učinit nepoužitelným předchozí právní hodnocení Ústavního soudu spojené s jiným skutkovým stavem.
23. Stěžovatelka namítá, že právě k takovému zásadnímu skutkovému posunu ve věci došlo. Tvrdí, že oproti skutkovým východiskům, na nichž je založen první nález (tj. východisku, že sporné pozemky v celém svém rozsahu tvoří funkční celek zahradnictví se stavbami ve vlastnictví provozovatele zahradnictví), obvodní soud učinil dodatečným dokazováním odlišný závěr. Stěžovatelka má za to, že obvodní soud zjistil, že pro účely zahradnictví je užito jen 50 % plochy sporných pozemků, tudíž že části sporných pozemků, které nejsou využity pro účely zahradnictví, neměly být přikázány do vlastnictví prvního vedlejšího účastníka a druhé vedlejší účastnice.
24. Z rozsudku obvodního soudu však podle Ústavního soudu neplyne skutkový závěr, že pro účely zahradnictví je užito jen 50 % plochy sporných pozemků. Stěžovatelka se dovolává následující věty z bodu 82. napadeného rozsudku obvodního soudu: "Pro účely podniku je využito asi 50% plochy." Bod 82. rozsudku obvodního soudu, včetně citované věty, je součástí rekapitulace jednotlivých provedených důkazních prostředků, konkrétně je rekapitulací obsahu účastnické výpovědi prvního vedlejšího účastníka. Až v bodech 89. až 93. na základě jednotlivých provedených důkazů hodnocených v jejich úplnosti a souhrnu obvodní soud utváří své skutkové zjištění, jehož základ tvoří hodnocení, že "předmětné pozemky a předmětné budovy spolu tvoří funkční celek, neboť představují zázemí pro provoz zahradnictví. Dokonce lze říci, že tento funkční celek vznikl v okamžiku, kdy některé vznikly již v době, kdy předmětné pozemky byly užívány velkostatkářem Debelisem. [...] V některých jeho částech zahradnictví působí zanedbaným dojmem, nicméně je patrné, že je v něm ze strany žalobců provozována zahradnická činnost. V zahradnictví dochází k přípravě rostlin, zakládce stromů (v současnosti v řádu desítek) a trávníku, přičemž práce jsou většinou realizovány v místě dodání zakázky, resp. v místě realizace zahradních úprav [...] V zahradnictví je rozvedeno závlahové zařízení, a to včetně dosud prázdného místa, kde žalobci plánují zakládku travního koberce."
25. Ústavní soud konstatuje, že citovaný text z bodů 89. až 93. rozsudku obvodního soudu představuje výsledné skutkové zjištění, k němuž obvodní soud dospěl, a podle něhož sporné pozemky a stavby na nich tvoří jeden celek užívaný jako zahradnictví. Věta z bodu 82. rozsudku obvodního soudu, jíž se stěžovatelka dovolává ("Pro účely podniku je využito asi 50% plochy.") představuje pouhou rekapitulaci výpovědi účastníka řízení (shrnutí obsahu dílčího důkazního prostředku), nikoli výsledný závěr o skutkovém zjištění. Navíc jde o větu nepřesně rekapitulovanou oproti části výpovědi prvního vedlejšího účastníka, jíž má shrnovat. První vedlejší účastník odpovídal na otázku, kolik procent výměry sporných pozemků tvoří plocha, na níž jsou pěstovány okrasné rostliny. Na otázku odpověděl, že přibližně 50 % výměry pozemků (viz protokol o jednání ze dne 2. 10. 2019, č. l. 714 verte spisu obvodního soudu). Údaj o 50 % výměry pozemků z uvedené výpovědi se týká toliko plochy, na níž jsou pěstovány okrasné rostliny, nikoli výměry užívané celkově pro zahradnictví. První vedlejší účastník k doplňující otázce, zda pěstuje něco na zbylé části pozemků (kromě zmíněných 50 % pro okrasné rostliny), uvedl, že na zbylé části je příprava pro zasetí trávníku, dále zmínil založené stromy, cca 100 kusů. Jak uvedl obvodní soud při popisu výsledného skutkového zjištění (bod 93. jeho rozsudku), v zahradnictví nedochází jen k přípravě rostlin, ale též k zakládce stromů a trávníků. Dále obvodní soud popsal zjištění z provedeného místního šetření (bod 84. jeho rozsudku), že "v neupravené části pozemku se nachází kompost, třídička zeminy, mulčovací kůra, písek pro úpravu zahrad a potřeby zakládky."
26. Lze shrnout, že obvodní soud, jak se podává z jeho rozsudku, nepřijal stěžovatelčino tvrzení, že pro potřeby zahradnictví bylo užíváno jen 50 % výměry sporných pozemků. Naopak obvodní soud přijal skutkový závěr, že sporné pozemky a stavby na nich tvoří funkční celek, neboť představují zázemí pro provoz zahradnictví. Pro tento skutkový závěr měl dostatek podkladů, včetně zjištění z provedeného místního šetření. Obvodní soud dostatečně popsal, jak a proč dospěl ke svému skutkovému zjištění, že v některých částech zahradnictví působí zanedbaným dojmem, nicméně i přesto je patrné, že je v něm provozována zahradnická činnost. Jeho zjištění, že pod provoz zahradnictví spadá jak pěstování okrasných i užitkových rostlin, dále keřů a stromů, příprava místa pro zakládku travního koberce, jakož i užívání pozemků ke tvorbě kompostu, uložení mulčovací kůry, písku pro úpravu zahrad a pro potřeby zahrádky či uložení zemědělského odpadu i třídičky zeminy, tudíž celé sporné pozemky jsou užity pro provoz zahradnictví, vyvrátilo stěžovatelčinu námitku, že části pozemků nevyužívané pro zahradnictví neměly být prvnímu vedlejšímu účastníkovi a druhé vedlejší účastnici přikázány.
27. I dodatečně provedené dokazování a skutková zjištění z něj učiněná po skutkové stránce věc neodlišily od podoby, v níž byla hodnocena v prvním a druhém nálezu. Na obecné soudy v posuzované věci tak plně dopadla kasační závaznost prvního a druhého nálezu. Obecné soudy se přitom v napadených rozhodnutích držely v mezích právního názoru Ústavního soudu.
28. Námitky k náhradě za sporné pozemky, které byly přikázány prvnímu vedlejšímu účastníkovi a druhé vedlejší účastnici, ve prospěch stěžovatelky, jsou nepřípustné, neboť je stěžovatelka neuplatnila v dovolání. Požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, nýbrž i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné [srov. nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631), bod 22.], což znamená, že nepřípustná je taková námitka v ústavní stížnosti, která (ačkoli tomu nic nebránilo) nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, jenž by umožnil obecnému soudu vázanému čl. 4 Ústavy ji obsahově posoudit. Obvodní soud v rozsudku (bod 101.) uvedl, že sporné pozemky přikazuje prvnímu vedlejšímu účastníkovi a druhé vedlejší účastnici, přičemž ke kolidujícímu právu stěžovatelky na jejich vydání podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi poukázal na poskytnuté finanční vyrovnání podle daného zákona. I městský soud (bod 38. rozsudku) v dané souvislosti uvedl, že stěžovatelka sporné pozemky sice nezíská, zdůraznil však poskytnutí paušální náhrady podle §15 odst. 2 písm. g) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Protože stěžovatelka otázku náhrady za sporné pozemky v dovolání nevznesla, ačkoli tomu nic nebránilo, nevyčerpala u ní procesní prostředky ochrany práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud se námitkou k této náhradě nemůže zabývat, neboť ji stěžovatelka neumožnila posoudit nejprve Nejvyššímu soudu.
29. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu