ECLI:CZ:US:2022:4.US.3219.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3219/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Josefa Kulhavého, zastoupeného JUDr. Zuzanou Klusáčkovou, advokátkou, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2022 č. j. 69 Co 89/2022-65 a usnesení soudního exekutora Mgr. Petra Polanského, Exekutorský úřad Liberec, ze dne 28. června 2022 č. j. 131 EX 4564/22-60, za účasti Městského soudu v Praze a soudního exekutora Mgr. Petra Polanského, Exekutorský úřad Liberec, jako účastníků řízení, a Marie Jirouškové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením soudního exekutora Mgr. Petra Polanského, Exekutorský úřad Liberec (dále jen "soudní exekutor") bylo rozhodnuto, že exekuce nařízená usnesením ze dne 4. 5. 2022 č. j. 48 EXE 692/2022-16, které vydal Obvodní soud pro Prahu 1, se zastavuje podle §55 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů [výrok I.], žádnému z účastníku řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a stěžovateli bylo uloženo, aby soudnímu exekutorovi uhradil částku ve výši 46 464 Kč (výrok III.). Z napadeného usnesení soudního exekutora vyplývá, že exekuce byla na návrh vedlejší účastnice zastavena. Vedlejší účastnice se stěžovatelem uzavřeli smlouvu nazvanou "dohoda o narovnání", na jejímž základě vedlejší účastnice podala návrh na zastavení exekuce. V uvedeném dokumentu se stěžovatel zavázal vedlejší účastnici uhradit jistinu ve výši 357 808 Kč a úrok z prodlení ve snížené výši v částce 65 000 Kč, a to ve lhůtě tří měsíců od zastavení exekuce. Z napadeného usnesení dále vyplývá, že soudní exekutor určil jako základ pro výpočet své odměny částku ve výši 465 295,80 Kč, přičemž svou odměnu si následně snížil o 50 % s ohledem na snahu stěžovatele o rychlé splacení dluhu, tedy na částku 34 900 Kč. Paušálně určené hotové výdaje vyčíslil na částku 3 500 Kč. Daň z přidané hodnoty v dané věci činila 8 064 Kč. Náklady exekuce tudíž byly vyčísleny na celkovou částku 46 464 Kč.
3. Stěžovatel napadl usnesení soudního exekutora ve III. výroku odvoláním, neboť při podpisu dohody o narovnání uhradil částku ve výši 55 000 Kč, což představovalo vymožené plnění, a tedy pouze tato částka měla být základem pro výpočet odměny soudního exekutora. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil usnesení soudního exekutora ve výroku III. (výrok I.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Městský soud uvedl, že povinnost hradit náklady exekutora stíhá povinného (stěžovatele), který nese vinu na zastavení exekuce. Základ pro výpočet nákladů exekuce zhodnotil městský soud jako správně určený, neboť je zjevné, že stěžovatel uzavřel dohodu o narovnání právě z důvodu vedené exekuce.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel uvádí, že postup soudního exekutora, který náklady exekuce odvodil od celé částky jistiny ve výši 357 808 Kč, byl zjevně nesprávný, neboť vymožené plnění činilo toliko 55 000 Kč.
5. Stěžovatel konstatuje, že z vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (exekutorský tarif), ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že základním principem při výpočtu odměny exekutora je princip vymoženého plnění. Bylo-li tedy plněno pouze částečně, má exekutor právo vypočíst svou odměnu právě z toho, co bylo plněno. Právo exekutora na odměnu je právem vycházejícím z veřejné moci exekutora, a tudíž na něj nelze použít rozšiřující výklad. Výklad právního předpisu zvolený v napadených usneseních neplní jeho účel.
6. Stěžovatel uzavírá, že výkladem zvoleným v napadených usneseních by mohlo dojít k absurdní situaci, kdy by stěžovatel neuhradil jistinu v době sjednané v dohodě o narovnání, a vedlejší účastnice by na něj znova podala návrh na exekuci. V takovém případě by exekutor získal opětovně odměnu odvozenou z celé jistiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario) v části směřující proti usnesení městského soudu a v části směřující proti III. výroku usnesení soudního exekutora, neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Jde-li o I. a II. výrok usnesení soudního exekutora, v této části stěžovatel nenapadl předmětné usnesení odvoláním k městskému soudu, a tudíž nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. V této části je proto ústavní stížnost nepřípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem je zvláštním řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k porušení stěžovatelových základních práv nebo svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
10. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že se ve své rozhodovací praxi k náhradě nákladů řízení vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupná na https://nalus.usoud.cz]; povaha, jen procesní, soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k ústavně zaručeným základním právům a svobodám. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí se zásadou, že o neústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou libovůli či svévoli.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje způsob, jakým byla vypočtena odměna soudního exekutora. Neztotožňuje se tak s tím, že soudní exekutor vycházel při výpočtu odměny z celé jistiny a úroků, neboť fakticky vymoženým plněním bylo toliko 55 000 Kč. Ústavní soud však této argumentaci nemůže přisvědčit. Z napadených rozhodnutí se totiž podává, že stěžovatel byl z důvodu vedené exekuce omezen v dispozici se svým (v rozhodnutí blíže neurčeným) majetkem, a tudíž inicioval uzavření dohody o narovnání, z níž však profituje právě sám stěžovatel, neboť návrhem na zastavení exekuce, který vedlejší účastnice podala soudnímu exekutorovi a jehož podání bylo zapříčiněno právě uzavřením dohody o narovnání, došlo k zastavení exekuce vedené proti stěžovateli, aniž by byla vedlejší účastnice plně uspokojena. Stěžovatel ani při podpisu dohody o narovnání vedlejší účastnici neuhradil 65 000 Kč, které jí měl v souladu s dohodou o narovnání uhradit, nýbrž jí uhradil toliko 55 000 Kč. Vedlejší účastnici zmiňovanou dohodou toliko přislíbil uhradit celý dluh ve výši statisíců Kč, přesto však měl z dohody prospěch, neboť na jejím základě byla exekuce zastavena a stěžovatelův majetek byl právně uvolněn k jeho plné dispozici. Pojem "vymožené plnění", užitý v §5 exekutorského tarifu, vyložil městský soud v souladu s účelem právní normy a Ústavní soud tento výklad aprobuje. V posuzované věci je zjevné, že stěžovatele k iniciaci dohody o narovnání vedly právě negativní důsledky exekuce a způsobem, jak je odstranit, bylo její zastavení, k čemuž stěžovatel vedlejší účastnici přesvědčil pouze z toho důvodu, že jí přislíbil slnit celý dluh v budoucnu. Nebylo-li by tohoto příslibu, vedlejší účastnice by zjevně návrh na zastavení exekuce nepodala. Vymoženým plněním je tak nutno rozumět v souladu se smyslem a účelem právní normy i plnění, jehož má být dosaženo v budoucnu na základě dohody o narovnání.
12. V souladu s premisami shora uvedenými Ústavní soud považuje napadená usnesení za řádně odůvodněná a nevykazující svévoli.
13. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti usnesení městského soudu a proti III. výroku usnesení soudního exekutora podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. V části směřující proti I. a II. výroku usnesení soudního exekutora Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu