ECLI:CZ:US:2022:4.US.3238.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3238/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Bohumila Dlouhého, zastoupeného JUDr. Jiřím Horníkem, advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2021 č. j. 25 Cdo 1327/2021-679, výroku I v části týkající se stěžovatele a výroků II a IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2021 č. j. 18 Co 225/2020-654 a výroku I v části týkající se stěžovatele a výroků II a IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 5 C 223/2013-573, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Techniker Krankenkasse, sídlem Bramfelder Strasse 140, Hamburg, Spolková republika Německo, obchodní společnosti SPARROW flight services, s. r. o., sídlem Beranových 65, Praha 18 - Letňany, a obchodní společnosti EVEKTOR-AEROTECHNIK a. s., sídlem Okružní 234, Bradlec, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená a mezinárodněprávně zaručená práva, a to právo na spravedlivý (sc. řádný) proces ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 5 C 223/2013 se podává, že obvodní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele a první vedlejší účastnice (dále jen "žalobkyně"), aby druhé a třetí vedlejší účastnici (dále jen "první a druhá žalovaná" nebo "žalované") bylo uloženo zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně částky 1 344 420 Kč s příslušenstvím a 57 484,05 eur s příslušenstvím a žalobkyni částku 47 108,84 eur s příslušenstvím (výrok I), stěžovateli uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení první žalované částku 770 457,82 Kč (výrok II) a druhé žalované částku 769 804 Kč (výrok IV), žalobkyni uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení první žalované částku 373 481,02 Kč (výrok III) a druhé žalované částku 399 868,70 Kč (výrok V). Požadovaná peněžní plnění měla představovat náhradu škody, která stěžovateli vznikla v důsledku nehody jím pilotovaného ultralehkého letadla typu EV-96 Eurostar (dále jen "letadlo"), které si zapůjčil od první žalované a jehož výrobcem byla druhá žalovaná. K nehodě došlo tak, že se za letu otevřel kryt kabiny, stěžovatel se ho pokusil uzavřít, což se mu nezdařilo a následně se mu nezdařilo ani s letadlem s otevřenou kabinou bezpečně přistát. Okresní soud však dospěl k závěru, že důvody odpovědnosti žalovaných nejdou dány, neboť letadlo netrpělo žádnou konstrukční vadou a stěžovatel se ho zmocnil neoprávněně, když postupoval v přímém rozporu s pokynem zaměstnance první žalobkyně, a ve spěchu, pročež "zjevně" nestihl vykonat kompletní předletovou přípravu a řádně zkontrolovat uzavření (zajištění) krytu kabiny.
3. K odvolání stěžovatele i žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku I (výrok I), ve výrocích II a IV ho změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit první žalované 288 611,62 Kč a druhé žalované 292 372,30 Kč (výrok II), ve výrocích III a IV ho změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit první žalované 358 210,82 Kč a druhé žalované 384 235,50 Kč (výrok III), a dále uložil stěžovateli zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení každé ze žalovaných 48 400 Kč (výrok IV) a žalobkyni uložil zaplatit každé ze žalovaných částku 32 812,20 Kč (výrok V). Městský soud konstatoval, že i u odpovědnosti podle §427 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), připadá v úvahu zavinění poškozeného (§441 o. z.), přičemž jeho výlučné zavinění může vést k zamítnutí žaloby jen za situace, kdy škoda nebyla způsobena okolnostmi, které by měly původ v provozu (§428 o. z.). Ztotožnil se přitom s názorem obvodního soudu "vysloveným i ve smyslu §427 o. z.", že bylo prokázáno výlučné zavinění stěžovatele, což má odpovídat "právní normě upravující vyvinění provozovatele z odpovědnosti podle §441 o. z.", a konstatoval, že spoluodpovědnost jiné (třetí) osoby, jak plyne z §430 odst. 1 o. z., zde nepřipadá v úvahu.
4. Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud jako nedůvodné podle §243d odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zamítl stěžovatelovo dovolání proti části výroku I rozsudku městského soudu, kterou bylo rozhodnuto o jeho nároku proti žalovaným, a dále jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. odmítl stěžovatelovo dovolání proti výrokům II a IV rozsudku městského soudu, a také rozhodl, že žádný z účastníků ve vztahu mezi stěžovatelem a žalovanými nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelův poukaz na §428 o. z. jako nepřiléhavý s odůvodněním, že městský soud uzavřel, že odpovědným podle §427 o. z. (včetně případné liberace podle §428 o. z.) je namísto první žalované stěžovatel (§430 odst. 1 věty první o. z.). Vznikla-li škoda jen stěžovateli, a to výlučně jeho zaviněním, nese ji podle Nejvyššího soudu jen on sám, a to s ohledem na §441 větu za středníkem o. z. K námitce stěžovatele, že letadlo mělo konstrukční vadu, za kterou měla odpovídat druhá žalovaná podle zákona č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 59/1998 Sb."), Nejvyšší soud konstatoval, že soud se zabýval posouzením, zda škoda vznikla vadou zámku krytu kabiny, a po rozsáhlém dokazování s negativním výsledkem správně uzavřel, že pro neexistenci vady výrobku není daný nárok důvodný.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy dospěly k závěru, že škoda nebyla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu letadla, resp. že letadlo netrpělo vadou, jakož i k závěru, že se letadla zmocnil neoprávněně a neprovedl řádně předletovou přípravu. Tyto závěry podle jeho názoru učinily proto, že pominuly celou řadu důkazů, z nichž vyplynulo, že letecká příručka neobsahovala postup pro přistání letadla s otevřeným krytem, ačkoliv již v roce 2004, tj. 6 let před nehodou, bylo žalovaným známo, že tento postup musí být odlišný od postupu popsaného v této příručce a že byl do příručky doplněn až Bulletinem č. EV-97-018 ze dne 2. 4. 2012. Nevypořádaly se ani s tím, že úprava zámku neodpovídala výrobní dokumentaci. Dále se nevypořádaly se skutečností, že po nehodě byla páka zavírání krytu v poloze "zavřeno".
6. K závěru o neoprávněném se zmocnění letadla stěžovatel namítá, že soudy byl opomenut předávací protokol podepsaný zástupcem první žalované. Oporu ve spise nemá ani závěr o obvyklém bydlišti, který je rozhodný pro aplikaci správného hmotného práva. Soudy nepřihlédly k tomu, že mezi ním a první žalovanou byla uzavřena smlouva o nájmu dopravního prostředku. Další námitka spočívá v tom, že hodnocení důkazů bylo nezákonné, neboť obvodní soud se s řadou předložených důkazů vypořádal pouhým konstatováním, že byl prokázán opak, aniž by svůj myšlenkový pochod vysvětlil.
7. K porušení práva na řádný proces mělo dojít tzv. extrémním nesouladem závěrů obvodního soudu se skutkovými zjištěními. Z nich vyplývá, že hlavní a zásadní příčinou vzniku škody byla ztráta vztlaku letadla a jeho pád, které nebyly způsobeny neprovedením předletové prohlídky, a to zejména ne v situaci, kdy bylo při přistání postupováno v souladu s letovou příručkou. K tomu doplňuje, že důvod otevření překrytu nebyl prokázán a že bylo prokázáno, že otevření překrytu samo o sobě nemůže způsobit pád letadla. Naopak nebylo prokázáno, že by neprovedl kontrolu překrytu před vzletem, přičemž soudy pominuly provedené důkazy svědčící o tom, že převzetí letadla nebylo neoprávněné. Obvodní soud navíc ve shrnutí podání zamlčel některá jeho tvrzení, především o vadě letadla ve formě vadné letecké příručky, a že vyšel z toho, že (stěžovatel) odpovědnost za škodu dovozuje z §415 a 420 o. z., ačkoliv uplatňoval odpovědnost za porušení smluvní povinnosti a za škodu způsobenou vadou výrobku. V rozporu s obsahem spisu postupoval i městský soud, když přes prokázané uzavření smlouvy o nájmu dopravního prostředku posuzoval otázku rozhodného práva aplikovatelného na vztahy mezi ním a první žalovanou podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), které se použije jen na mimosmluvní vztahy.
8. Stěžovatel obvodnímu soudu rovněž vytýká, že své závěry z podstatné části založil na výpovědích svědků, zejména o existenci vady letadla, ačkoliv šlo o odbornou otázku, vyžadující postup podle §127 o. s. ř., kdy svědci vyjadřovaly své subjektivní dojmy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti (přímo či ve svém důsledku) namítá, že obecné soudy věc posoudily podle nesprávných právních norem, že se náležitě nevypořádaly s jeho skutkovými tvrzeními nebo se zjištěnými (prokázanými) skutečnostmi a že některé důkazy, resp. prokázané skutečnosti vadně zhodnotily, či je zcela opomněly.
12. Konkrétně stěžovatel soudům vytýká, že identifikovaly jeho obvyklé bydliště ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení Řím II v rozporu s obsahem spisu. Nehledě na to, že sotva lze něco vytknout obecným soudům, vyšly-li právě z toho, co v řízení tvrdil samotný stěžovatel, tato námitka byla vznesena již v odvolacím řízení a městský soud na ni reagoval tak, že i kdyby stěžovatel neměl na území České republiky své bydliště, rozhodným pro posouzení právní odpovědnosti druhé žalované by stejně bylo její právo (konkrétně pak zákon č. 59/1998 Sb.). Z uvedeného plyne, proč případné pochybení obvodního soudu o určení stěžovatelova obvyklého bydliště nemohlo mít žádný vliv na výsledek soudního řízení, resp. z ústavní stížnosti není patrno, proč by tomu tak mělo být.
13. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy pominuly, že mezi ním a první žalovanou byla uzavřena smlouva o nájmu dopravního prostředku podle §630 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen "obchodní zákoník"), a tudíž rozhodné právo vyplývalo nikoliv z nařízení Řím II, ale ze smlouvy či "maximálně" z nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). V tomto bodě však stěžovatel nejenže neuvádí, jaké právo podle jeho názoru mělo být právem rozhodným, ale dokonce se sám dovolává právních předpisů České republiky (vedle již uvedeného ustanovení obchodního zákoníku i §415 a 420 o. z.). Kromě toho není z ústavní stížnosti ani zřejmé, jak by se údajně nesprávná aplikace českého práva mohla projevit na výsledku řízení.
14. To stejné platí, vytýká-li stěžovatel obecným soudům nepoužití §631 obchodního zákoníku. Ústavní soud v této souvislosti připomíná jejich závěr, podle kterého se stěžovatel zmocnil letadla neoprávněně, s tím, že vzhledem k němu se stává bezpředmětným stěžovatelovo tvrzení o údajném porušení povinnosti vedlejší účastnice plynoucí z §631 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, tj. předat dopravní prostředek, který je způsobilý k provozu a k užívání určenému ve smlouvě, případně k takovému užívání, k němuž obvykle slouží. Nadto obecné soudy dospěly k závěru, že letadlo bylo provozuschopné, resp. že netrpělo závadou technického charakteru či konstrukční vadou.
15. V další části stěžovatel poukazuje na existenci kvalifikovaných vad tzv. důkazního řízení, nicméně z větší části jde o polemiku se skutkovými závěry obecných soudů, zejména o oprávněnosti převzetí letadla a příčiny otevření krytu kabiny za letu. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak bylo provedeno obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; z hlediska ústavnosti lze za relevantní považovat až tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Takováto vada zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby; nemůže tedy jít o situaci, kdy by provedený důkaz sám o sobě či ve spojení s dalšími důkazy bylo možné zhodnotit i jinak (s jiným výsledkem), nýbrž kdy příslušný skutkový závěr zjevně stojí bez opory v provedených důkazech nebo je s nimi dokonce v přímém rozporu.
16. Oprávněnost užití letadla přitom znevěrohodnil samotný stěžovatel, když v odvolacím řízení začal namítat spoluzavinění první žalované, která prý letadlo dostatečně nezabezpečila. Ovšem i bez toho v ústavní stížnosti nejde o nic jiného než o snahu "přehodnotit" provedené důkazy, zejména svědeckou výpověď Ing. Vítězslava Nohela. Stěžovatel sice poukazuje na rozpor mezi tímto důkazem a předávacím protokolem, který byl uvedeným svědkem podepsán, a namítá, že se jím soudy nižších stupňů nezabývaly, nicméně samotná svědecká výpověď objasňuje, proč se tak stalo.
17. . Jde-li o otevření krytu kabiny, stěžovatel tvrdí, že se tak stalo v důsledku vady zavíracího mechanizmu. Oproti tomu obecné soudy shledaly, že důvodem k otevření krytu kabiny bylo to, že stěžovatel odletěl ve spěchu, aniž by kryt řádně uzavřel, a stěžovatelovo tvrzení o vadě zámku krytu odmítly. V této souvislosti je třeba upozornit, že bylo na stěžovateli, aby v daném řízení své tvrzení o existenci vady zavíracího mechanizmu prokázal, což se však zjevně nestalo. Na této skutečnosti pak nic nemohou změnit stěžovatelovy výhrady proti skutkovému závěru soudů nižších stupňů o prvotní příčině letecké nehody, tedy že stěžovatel řádně neuzavřel kryt kabiny letadla, což neodhalil právě kvůli nedostatečné předletové kontrole, kterou byl povinen provést. K tvrzení stěžovatele, že příčinou nehody byla ztráta vztlaku letadla a jeho následný postup při přistání podle letové příručky, Ústavní soud doplňuje, že je věcí nikoliv tohoto soudu, ale soudů obecných, aby stanovily, co bylo hlavní, resp. právně relevantní příčinou vzniku škody, má-li tato příčin více.
18. Nelze ani přisvědčit jeho tvrzení, že by skutkový závěr obecných soudů o neuzavření krytu kabiny byl "neudržitelný". Stěžovatel v této souvislosti především vyjadřuje nesouhlas s tím, jak soudy nižších stupňů reagovaly na jeho argument, podle něhož byla poloha páky krytu kabiny v poloze "zavřeno". Z odůvodnění této námitky však není Ústavnímu soudu zřejmé, proč by příslušná úvaha soudů, podle níž nelze ze samotné páky po nehodě usuzovat, že kryt kabiny byl v době vzletu letadla řádně uzavřen, nemohla obstát.
19. Podle stěžovatele měly soudy nižších stupňů patrně pochybit tím, že posuzovaly (bez)vadnost zámku kabiny letadla na základě svědeckých výpovědí, ač šlo o odbornou otázku (v případě které bylo třeba postupovat podle §127 o. s. ř.). K tomu Ústavní soud uvádí, že důkazní břemeno spočívalo na stěžovateli, který znalecký posudek mohl sám předložit nebo jej k důkazu navrhnout. To, že by soudy nižších stupňů takový důkazní návrh opomněly, v ústavní stížnosti namítáno není. Dlužno dodat, že na základě svědeckých výpovědí ke stavu, resp. (bez)vadnosti letadla (které stěžovatel zpochybňuje s tvrzením, že jde o vyjádření subjektivních dojmů), lze jistě dospět k závěru, zda letadla tohoto typu vadou zámku (obecně) trpěla a zda tomu tak bylo i u havarovaného letadla do doby před nehodou. Odbornou otázkou by mohlo být, zda se vada zámku neprojevila až v okamžiku stěžovatelova letu, nicméně to se stěžovateli v řízení prokázat nepodařilo (viz výše), přičemž se jeho tvrzení o existenci dané vady v době nehody s ohledem na zmíněné svědecké výpovědi, jež mají v tomto ohledu povahu důkazu toliko nepřímého, jeví jako nepravděpodobné.
20. Stěžovatel dále uvádí, že se obecné soudy nezabývaly jeho tvrzením o vadě výrobku (letadla) způsobené tím, že letecká příručka neobsahovala nouzový přistávací postup při otevření kabiny za letu. Nutno připomenout, že stěžovatel v soudním řízení vycházel z toho, že závěr krytu kabiny letadla byl vadný, přičemž tvrzení o vadě letové příručky bylo ve své podstatě reakcí na průběh dokazování, z něhož vyplynulo, že nezvládl s letadlem s otevřeným krytem přistát, ač to možné je (pouze se letadlo hůře ovládá), z čehož pak vyplynulo, že k nehodě mohlo dojít především v důsledku jeho pochybení. Dále je třeba uvést, že k doplnění příručky o přistání s otevřenou kabinou došlo vzhledem k nehodám, jež byly způsobeny otevřením krytu kabiny za letu v důsledku vady zámku, jimiž však trpěly jiné typy letadel. Byť obecné soudy na danou argumentaci výslovně nereagovaly, ani z ústavní stížnosti zřetelně neplyne, proč by s ohledem na tyto skutkové závěry měla být letová příručka vadná. Je-li stěžovatel snad názoru, že letová příručka musí pokrýt všechny myslitelné kritické situace, které by mohly nastat pochybením pilota (zde konkrétně v důsledku nikoliv řádného uzavření krytu kabiny), jinak je vadná (a potažmo je vadný i samotný výrobek), pak takový názor Ústavní soud nesdílí. V této souvislosti možno připomenout, že stěžovatel nedostatečné proškolení na takovou situaci namítal a obecné soudy se s touto námitkou vypořádaly.
21. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu