ECLI:CZ:US:2022:4.US.3262.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3262/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů PhDr. Magdaleny Jiříkové a Ing. Jiřího Jiříka, zastoupených JUDr. Jiřím Exnerem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2021 č. j. 58 Co 305/2021-75, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí tvrdíce, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jim upřel právo na odškodnění újmy vzniklé nesprávným úředním postupem soudní moci při vyřizování jejich jiného odškodňovacího nároku, a že napadené rozhodnutí "je místy nesrozumitelné a soud tak nedostál právu stěžovatelů na spravedlivý proces" (sc. soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhali, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit každému z nich částku 33 000 Kč s příslušenstvím coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, v němž se domáhali náhrady škody a poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnými rozhodnutími a nesprávným úředním postupem ve správním řízení vedeném o jejich nemovitém majetku před stavebním úřadem v Říčanech. Obvodní soud po provedeném dokazování konstatoval, že celková doba posuzovaného řízení, resp. rozhodného období ve vztahu k nemajetkové újmě stěžovatelů, činila cca 3 roky a 9 měsíců, vzal v úvahu kritéria pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), dospěl k závěru, že délka tohoto řízení nebyla nepřiměřená, a že tudíž nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Proto uzavřel, že nebylo porušeno právo stěžovatelů na projednání věci v přiměřené lhůtě a tak jim nemohl vzniknout ani nárok na přiměřené zadostiučinění. Z těchto důvodů obvodní soud rozsudkem ze dne 18. 5. 2021 č. j. 12 C 38/2021-51 žalobu zamítl (I. výrok) a uložil stěžovatelům povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (II. výrok).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání, v němž, kromě jiného, upozorňovali na systémový problém nestandardně mnohainstančního odškodňovacího řízení v českém vnitrostátním právu a připomínali, že celkovou délku doby řízení nelze zdůvodňovat opakovaným meritorním rozhodováním soudů, byla-li rozhodnutí soudu nižší instance rušena soudy vyšších instancí pro pochybení, jež jim byla vytýkána, a že do celkové doby trvání řízení se započítává i délka řízení o ústavní stížnosti. Městský soud dospěl shodně s obvodním soudem k závěru, že v posuzovaném řízení, které trvalo 3 roky 10 měsíců a 13 dní, nedošlo k porušení práva stěžovatelů na projednání věci v přiměřené lhůtě. Městský soud neshledal důvodnou námitku stěžovatelů, že do celkové doby posuzovaného řízení je nutno vztáhnout i dobu, po kterou byl před zahájením řízení u soudu nárok předběžně projednáván u vedlejší účastnice, a neshledal důvodnou jejich námitku, že obvodní soud nezohlednil dobu řízení před Ústavním soudem. Po posouzení jednotlivých kritérií stanovených v §31a odst. 3 zákona č. 82/98 Sb. uzavřel, shodně s obvodním soudem, že nebyl naplněn první z předpokladů odpovědnosti za škodu, kterým je existence nesprávného úředního postupu spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, proto rozsudek obvodního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok).
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé po rekapitulaci skutkového stavu formulují výhrady vůči napadenému rozsudku. Připomínají, že za přiměřenou délku kompenzačního řízení považují dobu dvou let, odkazují na stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 a relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, a dodávají, že městský soud se nevypořádal se žádnou z těchto námitek. Neztotožňují se s abstraktním výkladem práva účastníků na uplatnění opravných prostředků při posuzování složitosti řízení jako parametru přiměřenosti jeho délky.
5. Stěžovatelé uplatňují výhradu k popření specifické povahy kompenzačního řízení, když nejde o typický spor majetkové povahy, protože finanční kompenzace podle nich nemá takovou povahu, je až druhotným způsobem zhojení morální újmy, kterou nelze napravit přímo ani dostatečně kompenzovat jinak než penězi.
6. Nesrozumitelnost rozsudku spatřují stěžovatelé v údajné logické přesmyčce. Spočívá v tom, že podle městského soudu bylo na místě posoudit kritéria stanovená v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., tato kritéria posléze městský soud hodnotil, a to způsobem, ze kterého nelze dovodit podstatný důvod pro snížení nároku, bez jakéhokoli logického překlenutí vyhodnocená kritéria neužil ke konkretizaci sankce, nýbrž postupoval opačným směrem. Na základě posouzení kvantitativních vodítek dospěl městský soud k vyvrácení jeho kvalitativní hypotézy, tzn. ke zjištění závěru, že doba pro vyřízení věci nebyla nepřiměřená a nárok na zadostiučinění nevznikl, tudíž kritéria z §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. neměla být vůbec hodnocena.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Námitka stěžovatelů, že kritéria z §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. neměla být vůbec hodnocena, je sice důvodná, ale postup městského soudu neměl na výsledek sporu vliv. Závěr, že nebyla naplněna kvalitativní podmínka pro přiznání náhrady nemajetkové újmy, tj. že nedošlo k porušení práva stěžovatelů na projednání věci v přiměřené lhůtě, formuloval městský soud již v bodě 20. odůvodnění napadeného rozsudku a zopakoval ho v bodě 27. V bodech 22. až 26. se věnoval kvantitativním kritériím z §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., pro substantivní závěr bez přímého vlivu. Nejde tedy o logickou přesmyčku, jak tvrdí stěžovatelé, ale o nadbytečnou část odůvodnění, která nezpůsobuje neústavnost napadeného rozsudku (superfluum non nocet).
11. Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515) judikoval, že ve sporech o určení výše přiměřeného zadostiučinění posuzuje, zda obecný soud vycházel z pravidel plynoucích z §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu, z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za "extrémní", vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy. V takových případech by mohl být postup obecných soudů shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. "Pouhý" nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže [shodně též nález ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 165/62 SbNU 449)].
12. V posuzované věci stěžovatelé brojí proti soudnímu rozhodnutí, jímž každému z nich nebyla přiznána náhrada újmy ve výši 33 000 Kč. Ústavní stížnost tedy byla podána v tzv. bagatelní věci [srov. §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů]. Ve věcech týkajících se sporů o bagatelní částky Ústavní soud konstantně judikuje, že tato skutečnost zakládá (bez dalšího) důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní stížnost stěžovatelů žádnou takovou argumentaci neobsahuje.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu