ECLI:CZ:US:2022:4.US.3293.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3293/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Marka, zastoupeného Mgr. Petrem Burzanovským, advokátem, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2021 č. j. 20 Cdo 1234/2021-1878, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2020 č. j. 17 Co 305/2020-1776 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 2. září 2020 č. j. 10 Nc 5080/2005-1748, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti BRASCHI-CONSULTADORIA E SERVICOS, SOCIEDADE UNIPESSOAL, LDA, sídlem Edificio D. Mécia e Solar D. Mécia, Rua Ivens e dos Aranhas 3o, O, Sé Funchal Madeira, Portugalská republika, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud"), v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrh stěžovatele jako povinného ze dne 23. 6. 2020 na odklad exekuce nařízené usnesením ze dne 24. 2. 2005 č. j. 10 Nc 5080/2005-60 (výrok I.), a zamítl i návrh stěžovatele ze dne 23. 6. 2020 na zastavení téže exekuce (výrok II.). Okresní soud poukázal na to, že exekuce je vedena na základě vykonatelného směnečného platebního rozkazu, jehož věcná správnost nemůže být podle ustálené soudní praxe v exekučním řízení přezkoumávána. Okresní soud uvedl, že k vedení exekuce je dostačující směnka v té podobě, jak byla předložena, a stěžovatel svými mnohokrát uplatněnými návrhy jen oddaluje vlastní vymáhání dlužné částky.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), napadeným usnesením usnesení okresního soudu ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. je zrušil a řízení o návrhu stěžovatele ze dne 23. 6. 2020 na zastavení exekuce zastavil. Krajský soud poukázal na to, že návrh stěžovatele na zastavení exekuce z června 2020 je již čtrnáctým návrhem na zastavení exekuce, který v předmětné věci soudy řešily. Soudy při hodnocení předložených listin vyšly i z fotokopie směnky, která byla k návrhu připojena. V projednávané věci byla vydána celá řada rozhodnutí, kterými soudy všech stupňů posuzovaly dřívější četné návrhy povinného a jeho bývalé manželky na zastavení a odklad exekuce a rozhodovaly o opravných prostředcích, které podávali proti rozhodnutím vydaným soudním exekutorem v rámci provádění exekuce. Průběh řízení je pak podrobně popsán zejména v usneseních Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2016 č. j. 17 Co 169/2016-1073, ze dne 13. 12. 2016 č. j. 17 Co 519/2016-1221 a ze dne 8. 3. 2019 č. j. 17 Co 107/2019-1508, a proto krajský soud na jejich obsah odkázal. Obecné soudy se tak opakovaně (jak při nařízení exekuce, tak rozhodování o návrhu na zastavení exekuce) zabývaly i tím, zda na vedlejší účastnici řádně přešlo právo z vykonávaného exekučního titulu, a uzavřely, že z listin, které vedlejší účastnice doložila společně s návrhem na nařízení exekuce, mají za prokázané, že vedlejší účastnice je ve věci aktivně legitimována, když na ni řádně přešlo právo z vykonávaného směnečného platebního rozkazu. Krajský soud dovodil, že návrhem ze dne 23. 6. 2020 se stěžovatel domáhá přezkoumání totožného předmětu řízení hlediska posuzovaných skutečností, o kterých již bylo v tomto exekučním řízení soudem pravomocně rozhodnuto při rozhodování o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce i při nařízení exekuce. Jde tedy o věc pravomocně rozhodnutou, a proto ji podle 159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nelze projednat znovu (a to ani ve světle nové judikatury). Krajský soud tak výrok II. napadeného usnesení zrušil, neboť pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, návrh neměl být věcně projednán, řízení o něm nemělo proběhnout, a tudíž bylo řízení krajským soudem zastaveno. Krajský soud dále s ohledem na obsah návrhu stěžovatele konstatoval, že jde o další z šikanózních prostředků, které mají za cíl prodloužit délku řízení, zejména v situaci, kdy se chýlí ke konci exekuce vedená na nemovitých věcech stěžovatele.
4. Usnesení krajského soudu ve výroku, jímž byl zrušen výrok II. usnesení okresního soudu a bylo zastaveno řízení o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce, napadl stěžovatel dovoláním s námitkou, že napadené rozhodnutí krajského soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Podle stěžovatele krajský soud posoudil otázku nedostatku aktivní věcné legitimace vedlejší účastnice v rozporu s právem i judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatel zdůraznil, že krajský soud se odmítl věcně jeho návrhem zabývat, neboť dospěl k závěru, že jde o věc již pravomocně rozhodnutou.
5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, neboť není přípustné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit. Nejvyšší soud poukázal na to, že krajský soud založil napadené rozhodnutí na závěru, že otázka aktivní legitimace vedlejší účastnice byla v průběhu exekučního řízení soudy již zkoumána a pravomocně rozhodnuta (§159a odst. 4 o. s. ř.), a proto nemůže být znovu posuzována (ani perspektivou nové judikatury). Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatel je přesvědčen, že není dána totožnost věci, resp. stejný skutkový základ, uplatnil-li námitku nedostatku aktivní legitimace s požadavkem na předložení originálu směnky (s úředně ověřenými podpisy indosantů), podle níž byl vymáhaný exekuční titul vydán. V této souvislosti stěžovatel poukázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 20 Cdo 4086/2018, od nějž se měl krajský soud odchýlit. Nejvyšší soud konstatoval, že z odůvodnění tohoto odkazovaného usnesení mimo jiné plyne, že pro totožnost věci je rozhodující, že byl nový návrh podán za stejných skutkových okolností jako návrh, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto. Stejnou úvahu uplatnil krajský soud v nyní projednávané věci a řídí se jí taktéž ustálená judikaturní praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 4164/2013, usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 20 Cdo 5537/2016, usnesení ze dne 16. 9. 2020 sp. zn. 20 Cdo 1048/2020). Námitkou stěžovatele, že aktivní legitimaci je exekuční soud povinen zkoumat kdykoli v řízení o výkonu rozhodnutí, nelze vyvrátit současné uplatnění zásady res iudicata. Nejvyšší soud připomněl, že dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu na řešení otázky nedostatku aktivní legitimace nespočívá (spočívá na posouzení, zda projednání dalšího návrhu stěžovatele na zastavení exekuce brání překážka věci rozsouzené).
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že splnění podmínky řízení v podobě aktivní legitimace je nutné zkoumat kdykoli v řízení, a to i v řízení o výkon rozhodnutí, včetně řízení odvolacího, neboť tato podmínka musí být splněna v každém okamžiku řízení. V předmětné věci se obecné soudy touto otázkou nezabývaly, což je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu o vlastnictví originálu směnky a úředně ověřených podpisů indosantů na této směnce. V napadených rozhodnutích vydaných v této věci také absentuje řádné odůvodnění takového postupu, zejména pak zdůvodnění, z jakého důvodu nelze stěžovatelem uváděnou judikaturu v tomto případě použít.
7. Podle stěžovatele bylo dovolání v předmětné věci přípustné, neboť rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci a bylo v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud však věc řádně neprojednal a nezabýval se stěžovatelem namítanými skutečnostmi a zkoumáním originálu směnky.
8. Podle stěžovatele došlo postupem obecných soudů k porušení principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť ani jeden z obecných soudů přesvědčivým způsobem neodůvodnil, z jakého důvodu se při právním posouzení věci neřídil ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a zásadním způsobem se od ní odchýlil. Uvedený postup je v rozporu i s rozhodovací praxí Ústavního soudu, konkrétně stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 387/18 [(N 138/90 SbNU 259); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], týkající se rozhodování soudů ve skutkově podobných věcech.
9. Stěžovatel dále namítá, že postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť tento soud se zásadním způsobem odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe, kterou stěžovatel ve svém dovolání argumentoval. Dospěl-li Nejvyšší soud k odlišnému právnímu názoru, než který je doposud zastáván, měl věc podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), postoupit velkému senátu. To však neučinil a sám bez řádného odůvodnění svého postupu rozhodl, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce.
10. Stěžovatel dále namítá, že postupem obecných soudů v předmětné věci došlo k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví (sc. vlastnického práva) podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Tím, že obecné soudy nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu, a Nejvyšší soud se dokonce odklonil od své vlastní ustálené judikatury, došlo k neoprávněným zásahům do vlastnického práva stěžovatele, neboť vedlejší účastnice, ačkoli do dnešního dne nesplnila své zákonné povinnosti k doložení kvalifikovaného přechodu práv a povinností ze směnečného platebního rozkazu, pokračuje v exekučním řízení na majetek stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
14. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy při posouzení otázky aktivní legitimace vedlejší účastnice v předmětném exekučním řízení. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu.
15. Účinky postoupení pohledávky a v této souvislosti i aktivní legitimací vedlejší účastnice se soudy v tomto řízení opakovaně zabývaly a uzavřely, že z listin, které vedlejší účastnice doložila společně s návrhem na nařízení exekuce, mají za prokázané, že vedlejší účastnice je ve věci aktivně legitimována, když na ni bylo řádně převedeno právo z vykonávaného směnečného platebního rozkazu. Soudy při hodnocení předložených listin vyšly i z fotokopie směnky, která byla k návrhu připojena. Jak při nařízení exekuce, tak při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce, dospěly soudy k závěru, že pro nařízení i vedení exekuce postačují listiny předložené vedlejší účastnicí ve formě, v jaké byly předloženy. Ze skutečnosti, že směnka byla předložena jen ve fotokopii, a nikoliv v originále soudy nedovodily, že exekuce v projednávané věci nemůže být nařízena či dále vedena. Zpochybnit proto další vedení exekuce z důvodu, že dosud nebyl v exekučním řízení předložen originál směnky, a není tak dána aktivní legitimace vedlejší účastnice, stěžovatel již v této fázi řízení nemůže. S ohledem na uvedené Ústavní soud považuje za odůvodněný závěr obecných soudů, že návrhem ze dne 23. 6. 2020 se stěžovatel domáhá přezkoumání totožného předmětu řízení hlediska posuzovaných skutečností, o kterých již bylo v tomto exekučním řízení soudem pravomocně rozhodnuto při rozhodování o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce i při nařízení exekuce, a jde tedy o věc pravomocně rozhodnutou.
16. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
17. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu