ECLI:CZ:US:2022:4.US.3305.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3305/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Pavlíka, zastoupeného Mgr. Michalem Fidrou, advokátem, sídlem Ant. Barcala 1446/26a, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2021 č. j. 25 Cdo 2672/2021-299 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2021 č. j. 11 Co 147/2021-277, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Mgr. Bronislava Šeráka, advokáta, sídlem Na Bělidle 830/2, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ve věci žaloby stěžovatele proti vedlejšímu účastníku o zaplacení 804 416 Kč s příslušenstvím byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 28. 1. 2021 č. j. 25 C 304/2018-226 vedlejšímu účastníku uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 507 445 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 3. 5. 2018 o zaplacení (výrok I.), co do částky 296 971 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 4. 2018 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 507 445 Kč od 12. 4. 2018 do 2. 5. 2018 byla žaloba zamítnuta (výrok II.), vedlejšímu účastníku byla uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 401 605,04 Kč (výrok III.) a oba účastníci byli zavázáni k náhradě nákladů řízení státu - stěžovatel ve výši 44 Kč a vedlejší účastník ve výši 78 Kč (výroky IV. a V.).
3. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu co do částky 50 000 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 3. 5. 2018 do zaplacení, jinak v tomto výroku napadený rozsudek potvrdil. Ve výrocích IV. a V. změnil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit státu náklady řízení ve výši 52 Kč a vedlejšímu účastníku ve výši 70 Kč (výrok I.). Dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 83 815,60 Kč (výrok II.).
4. O nákladech řízení před soudy obou stupňů městský soud rozhodl podle §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "občanský soudní řád"), ve spojení s §224 odst. 1, 2 občanského soudního řádu s tím, že obvodní soud pochybil, rozhodl-li o nákladech řízení podle §142 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť v daném případě nezáviselo rozhodnutí na úvaze soudu ve smyslu §136 občanského soudního řádu, ale na posouzení otázky, v jakém rozsahu, by bylo stěžovateli (žalobci) stanoveno výživné na nerozvedenou manželku v případě, že by ve věci nebylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání, přičemž o výživném manželky se nerozhoduje podle úvahy soudu podle §136 občanského soudního řádu, ale na základě zákonných kritérií stanovených v příslušných ustanoveních občanského zákoníku. Judikatura poukazovaná stěžovatelem nebyla podle názoru městského soudu relevantní, neboť se vztahovala k rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jehož výše se stanoví úvahou soudu podle §136 občanského soudního řádu.
5. Pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 9. 2021 č. j. 25 Cdo 2672/2021-299 odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 345 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozsudek městského soudu obsahuje nesprávné poučení o přípustnosti dovolání, na základě kterého podal dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo odmítnuto jako nepřípustné. Z toho důvodu mu uplynula lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu. K tomu poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které nesprávné poučení o možnosti podat dovolání nemůže jít k tíži stěžovatele pro účely eventuálního přístupu k Ústavnímu soudu.
7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud pochybil, když o nákladech řízení rozhodl podle §142 odst. 2 občanského soudního řádu, a nikoliv podle §142 odst. 3 občanského soudního řádu. Tvrdí, že pro posouzení věci je podstatné, zda by vůbec a v jaké výši měla jeho bývalá manželka nárok na výživné, což není otázka exaktně aritmeticky určitelná a závisí na mnoha okolnostech, které nemohl znát ani před podáním žaloby. Poukazuje na kritéria pro stanovení výše výživného a má za to, že městský soud při určení rozsahu náhrady nákladů na výživu manželky vycházel z nesprávného právního názoru.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Byť stěžovatel výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá jak rozhodnutí městského soudu, tak i navazující usnesení Nejvyššího soudu. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku stěžovatel označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08, ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004].
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že proti usnesení Ústavního soudu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Cítil-li se stěžovatel dotčen na svých základních právech nákladovým výrokem rozsudku městského soudu, proti kterému není dovolání přípustné, mohl se ústavní stížností včas obrátit na Ústavní soud, což neučinil. V tomto ohledu je tedy třeba ústavní stížnosti proti usnesení městského soudu považovat za opožděně podanou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nesprávným poučením městského soudu mu uplynula lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu, neboť namísto toho podal dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo odmítnuto jako nepřípustné. S tímto jeho názorem se Ústavní soud neztotožnil, neboť poučení v rozsudku městského soudu považuje za řádné. Městský soud v poučení uvedl "Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud". Ač z poučení výslovně nevyplývá, že proti výroku o nákladech řízení nelze podat dovolání, z obsahu poučení lze tuto informaci dovodit, a to tím spíše, když stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátem, a navíc je sám advokátem, jak uvádí v ústavní stížnosti.
14. Cítil-li se stěžovatel nákladovým výrokem rozsudku městského soudu dotčen na svých základních právech (což Ústavní soud, přestože jde pouze o náklady řízení, ve výjimečných případech připouští jako možné), měl se ústavní stížností včas obrátit na Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 1609/20). Stěžovatel tak ovšem, ač sám advokát a zastoupen právním profesionálem, neučinil, a namísto toho podal proti nákladovému výroku dovolání k Nejvyššímu soudu.
15. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti nákladovému výroku městského soudu s tím, že podle účinného znění §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné, k tomu Ústavní soud uvádí, že přezkum Ústavního soudu se omezuje na posouzení, zda Nejvyšší soud postupoval v mezích zákona, interpretoval jej v souladu s ústavním pořádkem, nedopustil se při jeho aplikaci nepřípustné svévole, a zda své rozhodnutí odůvodnil odpovídajícím způsobem (tj. srozumitelně a přesvědčivě).
16. Všem těmto požadavkům Nejvyšší soud zjevně dostál. Dikce §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu je jasná a nepřináší výkladové problémy. Je-li dovoláním napaden výrok odvolacího soudu o nákladech řízení, nezbývá Nejvyššímu soudu s účinností od 30. 9. 2017, než je bez dalšího zkoumání odmítnout.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že v případě ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný, proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti nákladovému výroku městského soudu odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu