ECLI:CZ:US:2022:4.US.3449.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3449/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Homoly, zastoupeného Mgr. Alešem Krochmalným, advokátem, sídlem Těsnohlídkova 943/9, Brno, proti výrokům I až III rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2021 č. j. 25 Cdo 3494/2019-317, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2019 č. j. 44 Co 464/2015-235, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2018 č. j. 25 Cdo 3156/2017-209, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. února 2017 č. j. 44 Co 464/2015-183 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. dubna 2015 č. j. 236 C 98/2011-133, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Hošek Motor a. s., sídlem Žarošická 4315/17, Brno, zastoupené JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem, sídlem Jana Nečase 1343/29, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, popř. jejich výroků s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1, 4 a 90 Ústavy. Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021 č. j. 25 Cdo 3494/2019-317.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") k žalobě vedlejší účastnice uložil stěžovateli povinnost zaplatit 523 630 Kč s příslušenstvím. Tato částka měla představovat ušlý zisk, o který byla vedlejší účastnice zkrácena v důsledku stěžovatelem zaviněné dopravní nehody. Dne 2. 6. 2009 uzavřela vedlejší účastnice s třetí osobou smlouvu o budoucí smlouvě kupní, jejímž předmětem byla budoucí koupě vozidla (za částku 1 953 000 Kč), které však bylo posléze poškozeno při uvedené dopravní nehodě, pročež došlo k zániku závazků z této smlouvy. Po opravě vozidla prodala vedlejší účastnice vozidlo jiné osobě za částku 1 430 000 Kč. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Stěžovatel prokazatelně zavinil dopravní nehodu, při níž bylo poškozeno vozidlo vedlejší účastnice, přičemž o zakoupení tohoto vozidla byl vážný zájem (byla uzavřena smlouva o budoucí smlouvě kupní za cenu 1 953 000 Kč (viz též sub 5). Bylo-li následně vozidlo prodáno za částku nižší, je rozdíl mezi oběma částkami ušlým ziskem vedlejší účastnice. Od uvedeného rozdílu je však třeba odečíst částku 99 370 Kč (tvořící DPH). V této části vzala vedlejší účastnice žalobu zpět a soud řízení zastavil. V daném případě je podle městského soudu nerozhodná skutečná cena vozidla, jakož i skutečnost, zda druhá strana smlouvy o budoucí smlouvě kupní chtěla vozidlo kupovat jako fyzická osoba, popř. podnikatel, anebo do vlastnictví právnické osoby. Podstatné není ani to, jaké stanovisko zaujala k celé věci pojišťovna stěžovatele. Soud tedy rozhodl, že stěžovatel je povinen vedlejší účastnici zaplatit částku 423 630 Kč s příslušenstvím. Dále je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 67 031,04 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 2. 2017 č. j. 44 Co 464/2015-183 změnil rozsudek městského soudu tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl. Vedlejší účastnici zároveň stanovil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 161 349,6 Kč. Podle krajského soudu není cena uvedená ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní relevantní pro určení výše škody, ale pouze pro posouzení obchodních schopností vedlejší účastnice. Tyto dvě skutečnosti však nesouvisejí a okresní soud se měl zabývat skutečnou cenou vozidla. Nadto však podle krajského soudu bylo povinností vedlejší účastnice vyvarovat se používání vozidla, bylo-li ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní uvedeno, že v případě jeho poškození nebude kupní smlouva uzavřena. Nepostupovala tak s dostatečnou opatrností, neboť poškození vozidla není v běžném provozu možné předejít. Stěžovatel nemohl mít dohodnutou kupní cenu tzv. v dohledu (podle teorie dohlédnutelnosti kauzálního nexu), a tudíž nemohl brát v potaz následek v podobě zmaření obchodní příležitosti. Není tedy dána příčinná souvislost mezi porušením povinností stěžovatelem a vznikem výše popsané újmy.
4. K dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2018 č. j. 25 Cdo 3156/2017-209 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že kupní cena, které se vedlejší účastnici mělo dostat, nedošlo-li by ke škodní události, představuje její ušlý zisk. Podle ustálené judikatury může být ušlým ziskem rozdíl mezi výhodnější sjednanou cenou a reálnou hodnotou věci. Nelze přisvědčit závěru krajského soudu, že škůdce není schopen takovou újmu předvídat a nést za ni odpovědnost. Závěr krajského soudu, že vedlejší účastnice porušila svou povinnost, provozovala-li vozidlo, které zamýšlela prodat, představuje podle Nejvyššího soudu příliš široký výklad §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Používání vozidla jeho prodejcem na tzv. předváděčky je obvyklé a odpovídá požadavkům rozumnosti a obezřetnosti při nakládání s majetkem. Opačný požadavek by byl v rozporu s čl. 11 Listiny.
5. Následně krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu v částce 213 500 Kč s příslušenstvím a v částce 210 130 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu zamítl. Zároveň rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 26 136 Kč. Krajský soud doplnil dokazování znaleckým posudkem, určujícím cenu daného vozidla před havárií, podle kterého byla obvyklá cena 1 739 500 Kč, což účastníci nezpochybnili. Konstatoval proto, že ušlý zisk vedlejší účastnice dosáhl výše 213 500 Kč (odečtení sumy stanovené znalcem od očekávaného zisku podle smlouvy o budoucí smlouvě kupní). Skutečnost, že svědek, který uzavřel s vedlejší účastnicí smlouvu o smlouvě budoucí, se vyjádřil, že by vozidlo sám nekupoval, resp. by ho kupoval jménem jiného subjektu, nemá podle krajského soudu vliv na existenci popsaného závazku a není nepřekonatelnou překážkou uskutečnění zamýšleného prodeje.
6. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podali dovolání oba účastníci. Nejvyšší soud o nich rozsudkem ze dne 23. 9. 2021 č. j. 25 Cdo 3494/2019-317 rozhodl tak, že změnil rozsudek krajského soudu tím, že se potvrzuje rozsudek městského soudu i v částce 151 563 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbytku dovolání vedlejší účastnice zamítl (výrok II) a dovolání stěžovatele odmítl (výrok III). V části týkající se náhrady nákladů řízení Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu a rozsudek městského soudu a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (výrok IV). Podle Nejvyššího soudu je nutné pro určení ušlého zisku vycházet z ceny, za kterou se vozidlo po havárii skutečně prodalo, odpovídá-li skutečné ceně vozidla (tedy není-li prodáno tzv. pod cenou). Proto bylo zamítnutí nároku krajským soudem v částce 151 563 Kč s příslušenstvím nesprávné. V částce 58 567 Kč s příslušenstvím však šlo o oprávněné zamítnutí žaloby, neboť tuto částku již vedlejší účastnice obdržela od pojišťovny.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá, že soudy v napadených rozhodnutích nevzaly v potaz podstatnou část prokázaných skutkových zjištění. Konkrétně jde o obsah smlouvy o smlouvě budoucí a obsah svědeckých výpovědí týkajících se vztahu mezi stranami uvedené smlouvy. Ve světle těchto důkazů a z nich dovozených skutkových zjištění soudy nesprávně právně posoudily danou smlouvu. Při výslechu svědka Lišky, s nímž vedlejší účastnice smlouvu budoucí o smlouvě kupní uzavřela, totiž vyšlo najevo, že zájemce při koupi automobilu vždy vyžaduje, aby se s ním po uzavření smlouvy nejezdilo. Kdyby tak byla zájemci známa skutečnost, že byl vůz vedlejší účastnicí provozován, nedošlo by k uzavření kupní smlouvy v předpokládaném znění. Dovolací soud tak nevzal v potaz skutečnost, že vedlejší účastnice dostatečně neprokázala výši požadovaného zisku, jak vyžaduje judikatura Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1063/2017).
8. Stěžovatel rovněž konstatuje porušení principu rovnosti účastníků řízení, neboť se o dovolacím řízení dozvěděl teprve doručením rozsudku Nejvyššího soudu. Jelikož bylo podání odvolatele stěžovateli doručeno fikcí, aniž by přitom bylo odesláno jeho právnímu zástupci, přišel tak stěžovatel fakticky o možnost se k dovolání vyjádřit. Spolu s tím upozorňuje na porušení korektivu dobrých mravů, když se obecné soudy nepozastavily nad odmítnutím mimosoudního vypořádání od pojišťovny nabízeného stěžovatelem vedlejší účastnici. Dále stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se nevypořádal s žádnou z dovolacích námitek a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné a neurčité. Výsledný výrok rozhodnutí označuje stěžovatel za překvapivý, zejména v tom, že rozsudek krajského soudu změnil a sám nově rozhodl, aniž by věc vrátil soudům nižších stupňů, čímž odepřel stěžovateli možnost vystupovat jako účastník ve dvouinstančním řízení.
9. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel odůvodňuje tím, že vyzval svou pojišťovnu k plnění podle napadeného rozsudku, avšak zatím neobdržel žádné stanovisko. Zároveň požádal vedlejší účastnici, aby posečkala s vymáháním částky až do vyjádření pojišťovny. Přesto byl stěžovatel informován o zahájení exekučního řízení. Mezi oběma účastníky řízení je značná ekonomická nerovnováha (stěžovatel je fyzickou osobou částečně osvobozenou od soudních poplatků). Vykonáním rozsudku se tak dostal do významných existenčních obtíží, což u vedlejší účastnice neplatí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, popř. rozhodnutí obsahující napadené výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele
11. Soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení.
12. Nejvyšší soud ve svém vyjádření konstatoval, že namítanou revizí skutkového stavu se sám pro nedostatečný dovolací důvod nemohl zabývat a že v samotném procesu dokazování neshledal žádné vady. K námitce porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy přitom poukazuje na to, že se stěžovatel omezuje na uvedení obecných závěrů judikatury, aniž by přitom upozornil na konkrétní porušení. K námitce neprokázání ušlého zisku pak Nejvyšší soud trvá na správnosti svého postoje. Podobně tomu je i v případě spoluzavinění újmy vedlejší účastnicí a jeho nedostatečným vypořádáním, když Nejvyšší soud uvádí, že ve druhém z jeho rozsudků nebylo nutné podrobně opisovat předchozí závěry, na něž jen dostatečně odkázal. Měnící část rozsudku přitom nelze považovat za překvapivou, neboť v ní soud navazoval striktně na závěry vyložené v předchozím rozhodnutí.
13. Podle krajského soudu z ústavní stížnosti není zřejmé, jakých konkrétních pochybení se měl při svém rozhodování dopustit, resp. zdali ho stěžovatel vidí ve výši částky přiznané k zaplacení, či v přiznání jakéhokoli nároku. Zároveň uvádí, že jeho rozhodnutí nemohlo být stěžovateli překvapivé, jelikož byl krajský soud ve svém rozhodování vázán právním názorem Nejvyššího soudu.
14. Městský soud v reakci na ústavní stížnost uvedl, že plně odkazuje na závěry napadeného rozsudku, stejně tak na závěry obecných soudů a dovolacího soudu, které mu následovaly.
15. Vedlejší účastnice se ve svém vyjádření vymezila vůči tvrzení stěžovatele, že by měl být zkrácen na svých právech kvůli neprovedení důkazů městským soudem. Upozornila na dostatečné vysvětlení jejich nadbytečnosti, které je obsaženo v odůvodnění. K námitce, že právní zástupce stěžovatele nebyl vyrozuměn o podání dovolání k Nejvyššímu soudu, poukazuje vedlejší účastnice na skutečnost, že podle §28 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zaniká zastoupení na základě plné moci dnem právní moci dotčeného rozhodnutí. K porušení korektivu dobrých mravů odmítnutím částky nabízené pro účely mimosoudního vypořádání dále vedlejší účastnice konstatuje, že nepřiměřeně malá částka měla podle stěžovatele představovat úplné a konečné vypořádání celého sporu, a tudíž její odmítnutí nebylo v rozporu s tímto korektivem. Zároveň se ve svém vyjádření zabývá i námitkou odepření stěžovatelova práva na spravedlivý proces založeného nemožností vystoupit jako účastník ve dvouinstančním řízení. Upozorňuje přitom na to, že vzhledem k procesní složitosti řízení byly naplněny zákonné podmínky umožňující dovolacímu soudu rozhodnutí odvolacího soudu změnit, neboť mu tuto pravomoc zákon explicitně přiznává.
16. Ústavní soud zaslal vyjádření ostatních účastníků stěžovateli na vědomí a k případné replice. Ten této možnosti využil a v replice uvedl, že vyjádření Nejvyššího soudu protiřečí jeho závaznému právnímu názoru, kterým dříve uložil provést znalecký posudek pro stanovaní výše ušlého zisku, zatímco návrh na provedení stejného důkazu byl dřív městským soudem zamítnut jako nadbytečný. Dále poukazuje na skutečnost, že ústavní stížností nebrojí primárně proti ustálenému pojetí ušlého zisku, nýbrž proti nedostatečnému vypořádání s výslechem svědků, jemuž se Nejvyšší soud ani ve vyjádření nevěnoval. K vyjádření vedlejší účastnice dále stěžovatel namítá, že byl jeho zástupce vybaven generální plnou mocí, která měla trvat i pro další řízení, což soud dostatečně nezkoumal. K mimosoudnímu vyrovnání také upozorňuje, že částka neměla být finální, neboť vedlejší účastnice měla možnost nejprve přijmout plnění pojišťovny a následný ušlý zisk od ní následně vymáhat před obecnými soudy. Ve zbytku repliky stěžovatel opakuje argumenty z ústavní stížnosti.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
18. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl několik okruhů námitek, aniž by však u většiny z nich reflektoval, že se s nimi již dostatečně vypořádaly obecné soudy. V jejich závěrech přitom Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní nedostatky.
19. Stěžejní argument ústavní stížnosti představuje námitka, že soudy nevzaly dostatečně v potaz zjištěný skutkový stav a opomenuly se vyjádřit k některým klíčovým okolnostem. Podle zjištění Ústavního soudu se však soudy všem klíčovým okolnostem dostatečně věnovaly. Skutečnost, že je vyhodnotily odlišně od stěžovatelova náhledu na věc, porušení jeho práv nezakládá. Zejména se tak soudy zabývaly obsahem smlouvy o smlouvě budoucí kupní a vůlí budoucího kupujícího. Soudy přesvědčivě a logicky vysvětlily svůj závěr, že ambivalentní postoj svědka (budoucího kupujícího) k vlastnímu závazku vůz koupit v žádném případně neoslabuje závazek ze smlouvy, kterou uzavřel. Takový závěr odpovídá naplnění zásady volného hodnocení důkazů. Okolnosti možného užívání vozu před jeho prodejem se pak dostatečně věnuje v odůvodnění rozsudku č. j. 25 Cdo 3494/2019-317 Nejvyšší soud, když konstatuje, že požadavek na omezení obvyklého užívání věci ještě před převodem by mohl vést k nepřiměřenému zásahu do vlastnického práva vedlejší účastnice. Ani takovému závěru nemůže Ústavní soud nic vytknout, nehledě na to, že by tím bylo dotčeno i její právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
20. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítl, že obecné soudy nepřihlédly k bezdůvodnému odmítnutí nabídky pojišťovny na úhradu částky ve výši 100 000 Kč vedlejší účastnici. Porušením obecného korektivu dobrých mravů, které v odmítnutí podobné nabídky stěžovatel vidí, se však již náležitě vypořádal krajský soud.
21. Jako třetí z okruhu argumentů stěžovatel namítá, že se Nejvyšší soud nedostatečně vypořádal s jeho argumentací a zároveň mu odepřel možnost vystupovat jako účastníku ve dvouinstančním řízení, neboť dovoláním napadený rozsudek rovnou změnil. Tento postup však výslovně umožňuje §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. Byla tedy naplněna podmínka čl. 36 odst. 4 Listiny.
22. Přisvědčit nelze ani námitce, že dovolání vedlejší účastnice nezaslal městský soud právnímu zástupci stěžovatele, nýbrž přímo stěžovateli [viz např. nález ze dne 3. 4. 2018 IV. ÚS 719/18 (N 69/89 SbNU 79), ale především argumentace vedlejší účastnice sub 14 k trvání zastoupení]. Soud včas odeslal dovolání vedlejší účastnice k rukám stěžovatele a poskytl mu dostatek času na něj reagovat, čímž byla fakticky stěžovateli možnost vyjádřit se k průběhu řízení poskytnuta. Jelikož tímto byly naplněny požadavky, které právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu zaručuje, Ústavní soud nepřisvědčil ani této námitce, přičemž nelze pominout tu skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém druhém rozsudku striktně navázal na svůj předchozí rozsudek v dané věci.
23. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
24. Ústavní soud pro úplnost k návrhu na odklad vykonatelnosti uvádí, že vzhledem k zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti neshledal splněnou ani podmínku §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tj. hrozbu nepoměrně větší újmy stěžovateli, než by vznikla vedlejší účastnici vykonáním napadených rozhodnutí. Proto se návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku (viz sub 1) nezabýval, aniž o tom vydával samostatné rozhodnutí (viz již např. usnesení ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. IV. ÚS 58/08; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu